Akvabely trénují i na suchu

10. 2. 2009 | | Rozhovory, Sport

O tradičních sportech provozovaných masou lidí toho bylo napsáno již mnoho. Na VŠE se však najdou i zástupci méně známých aktivit, jako je například synchronizované plavání. Studentský list si povídal s akvabelou Lucií Hájkovou.

O tradičních sportech provozovaných masou lidí toho bylo napsáno již mnoho. Na VŠE se však najdou i zástupci méně známých aktivit, jako je například synchronizované plavání. Studentský list si povídal s akvabelou Lucií Hájkovou.

Jak ses k synchronizovanému plavání dostala a kdy?
Náhodou. Bylo mi osm let a rodiče mě chtěli dát na plavání do nejbližšího bazénu v Praze v Hloubětíně. Byla jsem ve věku, kdy ještě nabírali holčičky do přípravky akvabel. Sice jsem byla už trošku přerostlá, ale když se paní trenérka podívala, jak plavu, vzala mě na milost. Ideální je totiž začít v první třídě. Je zapotřebí brzy se naučit plavat a rozvinout cit pro vodu. Malé děti dělají opravdu velké pokroky, pak už se to těžko dohání.

Je i tento sport rozdělen na nějaké dílčí disciplíny?
Ano, v synchronizovaném plavání máme čtyři disciplíny – sólo, duo, tým (osm děvčat) a kombinovanou sestavu (deset děvčat). Délka sestavy se pohybuje od dvou do pěti minut. Já momentálně trénuji kombinovanou sestavu, později k tomu přibude sólo a kdoví, možná ještě duo.

Jede o ryze ženský sport? Jak často se setkáváš s muži – akvabelami?
Už přestává být ryze ženský. Myslím, že pravidla zatím neumožňují start mužů na olympiádě. Je to jen otázka času. Ale asi bych byla i pro. V létě jsem byla na závodech ve Švýcarsku a tam byl kluk z USA. Při jeho výkonech mi opravdu spadla čelist. Byl výborný! Měly by se do pravidel zanést i disciplíny pro muže, protože muž nemůže soutěžit s ženou. V Praze je klub mužů provozující synchronizované plavání. Říkají si „krasoplavci“. Je to spíš recese a show. Jeden z nich je i můj trenér. Krasoplavci dokonce pořádají své závody zvané Mens cup.

Kde všude jsi soutěžila a čeho jsi zatím dosáhla?
Jelikož dělám akvabelu na závodní úrovni, zúčastnila jsem se soutěží po celé republice. Také jsem byla i v cizině, například v Bratislavě, Lešně, Poznaňi, Osvětimi, Bonnu, Düsseldorfu, Curychu, Lausanne nebo Istanbulu. Doma mám pěknou sbírku medailí. Každý rok se účastním mistrovství republiky. Získala jsem i prvenství, takže jsem potom měla možnost soutěžit na mistrovství Evropy. Pro mě je ale důležitější mít z výkonu dobrý pocit, než aby mi na krku visela medaile.

Co tě na synchronizovaném plavání baví nejvíce?
Nejlepší je, že se plave na hudbu. Je to potom takový tanec ve vodě. Nejde o stereotypní sport. Je možné trénovat pořád něco jiného. Líbí se mi, že je to takový holčičí sport a když holka umí být elegantní a ladná, je to pěkné pokoukání.

Vy slyšíte hudbu i pod vodou?
Ano, slyšíme ji. Máme speciální aparaturu s podvodním reproduktorem.

Můžeš stručně vysvětlit, jak se tento sport hodnotí?
Výkon je hodnocen deseti rozhodčími. Pět hodnotí umělecký dojem známkou od 0 do 10 a dalších pět dává technickou známku. Během závodu se nesmíme podle pravidel dotknout dna, proto potřebujeme, aby byl bazén nejméně dva metry hluboký.

Říkáš, že se hodnotí i umělecký dojem. Patří do něj nejen celkové sladění akvabel, ale také třeba hudba či plavky?
Samozřejmě. K závodním sestavám patří i plavky, které si zdobíme. V tom se opravdu vyžijeme. Hudbu můžeme mít jakoukoliv i se slovy. Jako zajímavost můžu uvést, že si na závody upravujeme vlasy normální jedlou želatinou. Z dálky není vidět a udrží vlasy na místě. Po závodě jí smyjeme horkou vodou. Při soutěži plaveme bez brýliček a malujeme se voděodolnými líčidly. Také používáme skřipce na nos. Stane se, že si skřipec navzájem omylem strhneme, proto raději nosíme při soutěži náhradní skřipec pod plavkami.

Jak často trénuješ? Jak vůbec takový trénink vypadá?
Trénuji dvacet hodin týdně, obvykle po třech hodinách. Začíná se zhruba půlhodinovou rozplavbou. Rozplavba ale není jen klasické plavání, obsahuje i „synchro“. Pak následuje protažení (u akvabel je důležitá flexibilita) a poté půlhodinový intervalový trénink s půlkilovými zátěžemi. Zbytek tréninku se piluje sestava. Buď na hudbu nebo bez. Máme rozpočítané sestavy na doby, a tak se pomocí vyťukávání rytmu jakýmkoliv kovovým předmětem do schůdek může trénovat i bez hudby. Někdy máme ještě po tréninku ve vodě trénink na suchu. Nacvičování sestavy na suchu, posilování s gumami, láhvemi… Nebo se protahujeme na provazy.

Jak dlouho vydržíš pod vodou?
To se ptá hodně lidí. Sice to trénujeme, ale neměříme na čas. V každé rozplavbě ale plaveme bez dechu nejčastěji 25 metrů. Jsou na to různá cvičení.

Co považuješ na synchronizovaném plavání za nejtěžší?
Nejtěžší je asi ten věčný zápas o dech. Nemůžete dýchat a ještě k tomu musíte něco dělat. Nikdy není kyslíku dost. Pak ten boj se zemskou přitažlivostí. Dostat co největší část těla nad vodu.

Jak vnímá tvoje okolí to, že jsi akvabela? Obdivují tě, nebo spíš kroutí hlavou?
Asi obojí. Nevědí, co si představit. Nechápou, kolik tomu obětuji a jak je možné to vše ve vodě udělat. Kamarádi bývají i zvědaví a láká je to, tak se třeba přijdou podívat.

Myslíš si, že je tento sport dostatečně známý veřejnosti?
Známý je, ale dostatečně určitě ne. Veřejnost spíš tak tuší, co jsou akvabely, ale málokdo to třeba někdy viděl na vlastní oči. Ačkoliv synchronizované plavání je jeden z olympijských sportů, není příliš medializován. Důsledkem toho je velká finanční náročnost tohoto sportu, protože je málo sponzorů.

Mohlo by vás zajímat: