Albánci v Kosovu milují Billa Clintona

14. 7. 2004 | | Rozhovory, Studentský život

Košický rodák Vladimír Bartovic studuje v pátém ročníku mezinárodní obchod a mezinárodní politiku. Před třemi a půl lety odjel s misí OBSE dohlížet na volby v Kosovu.

Košický rodák Vladimír Bartovic studuje v pátém ročníku mezinárodní obchod a mezinárodní politiku. Před třemi a půl lety odjel s misí OBSE dohlížet na volby v Kosovu.

Jak ses dostal do Kosova?

Přihlásil jsem se na misi Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která v roce 2001 organizovala kosovské volby. Dostal jsem se do skupiny supervizorů a měli jsme dohlížet na regulérnost voleb.

Nebál ses jet v té době na Balkán?

Ne, v tom čase se už nebojovalo. Dostal jsem přidělenou Mitrovicu. I když je známá velkým množstvím srážek mezi Srby a Albánci, je to nejvíc střežené místo v Kosově. Dokonce důstojník KFOR, se kterým jsem mluvil, říkal, že Mitrovica je bezpečnější, než kterékoli francouzské město.

Na základě čeho tě vybrali do mise?

Když jsem se u OBSE hlásil, nevěděl jsem toho o Kosovu moc. Znal jsem jen věci z novin. Poslal jsem jim vyplněné formuláře a životopis. Vybrali mě na základě zkušeností s neziskovými organizacemi. Pracoval jsem dřív v AEGEE a časopise Integrace. Podmínkou byla dobrá angličtina.

Setkal ses osobně s běžnými obyvateli Kosova? Jak žijí?

Jedna skupina lidí se má dobře. Buď jim peníze posílají příbuzní ze zahraničí, nebo si sami odjeli vydělat do Švýcarska nebo severských zemí a postavili si pak nové domy. Ti druzí, kteří se nedostali ven a ani nemají zámožné příbuzné, žijí velmi bídně.

Jinak je Kosovo hrozně konzervativní, platí tam tradiční zákony a klanové vztahy. Ale kosovská mládež se neliší od zbytku Evropy. Mluví cizími jazyky, moderně se obléká, chodí na zábavy a koncerty.

Jsou Albánci v Kosovu vděční za misi OBSE?

Ti, co si díky ní vydělají – například tlumočníci – určitě ano. Jinak obyvatelé by si volby uměli určitě zorganizovat i sami. Kosovští Albánci byli velmi vděční Západu za to, že jim pomohl. Američané jsou pro ně největší hrdinové Clintona milují tak, že po něm pojmenovali hlavní ulici v Prištině. Ale už by rádi vzali situaci do vlastních rukou.

V čem spočívala tvá práce?

Samotné volby trvaly jen jeden den. Předtím jsme se celou dobu na ně připravovali. Náš typ mise byl supervizorský, a proto jsme měli víc pravomocí než normální pozorovatelé, se kterými jsem se zúčastnil posledních voleb v Čechách a na Slovensku. Supervizor má právo veta. Mohl zrušit rozhodnutí volební komise, například zneplatnit volby.

Použil jsi ty sám právo veta?

Ne. Asi bych to neměl přiznávat, ale dohlížel jsem, aby u voleb nebyly porušeny jen ta nejzákladnější pravidla. Člověk musí být trochu shovívavý vůči místní kultuře, přimhouřit oko nad drobnostmi a dohlédnout hlavně na to, aby byly volby opravdu tajné a nemanipulovalo se s volebními lístky.

Taky jsem nedovolil, aby se celá rodina nahrnula za plentu. Na druhou stranu jsem povolil kouření, které bylo zakázané. Nebo aby členka volební komise mohla jít rodině uvařit večeři. Protože je to zvyk a navíc byl ramadán.

Umíš albánsky?

Ne. Chtěl bych se naučit, ale je to velmi těžká řeč.

Byl rozdíl v tom, jak situaci v Kosovu popisovala západní média a jak to bylo doopravdy?

Tady se pořád říkalo, že nálety jsou špatné. Věděl jsem, že člověk nemůže mít na to vytvořený názor, dokud nezná opravdovou situaci. A Srbové prováděli v Kosovu strašnou genocidu. Přesvědčil jsem se, že spojenecké nálety byly prospěšné, protože zabránily Miloševićovi v konečném řešení albánské otázky.

Jsou podle tebe mezinárodní organizace schopné zasáhnout v krizi? Nebo má pravdu film Země nikoho, který se vysmívá neschopnosti OSN v Bosně?

Ten film nepřeháněl. Západní organizace selhaly v bosenské válce na celé čáře. Mám kamarádku, která emigrovala ze Sarajeva. Říkala, že Izetbegović vyměnil Srebrenicu za Sarajevo za tichého přihlížení OSN. Byl to obchod. Ze Srebrenice OSN uteklo a nechalo ji napospas Srbům.

Jaké jsou vyhlídky na urovnání situace v Kosovu?

Mezinárodní organizace by už měly oblast opustit a nechat místní obyvatele, ať se začnou o sebe starat a nezpohodlní. Kosovští Albánci jsou hrozně ctižádostiví, velmi nadšeně se vzdělávají, funguje jejich síť škol a státní správy. Musí se postavit na vlastní nohy. Finanční pomoc ze Západu by měly nahradit investice.

V Kosovu jsi ale nebyl jen jednou…

Vrátil jsem se tam ještě soukromě a procestoval bývalou Jugoslávii. Loni jsem se tam dostal potřetí se slovenskou obdobou organizace Člověk v tísni. Chystá pro Srbsko a Kosovo rozvojovou pomoc a já jsem byl pomáhat monitorovat situaci.

Kosovo byla tvá jediná mise?

Letos v srpnu jsem jel také s Člověkem v tísni na Kubu. Vybrali si mě, protože umím španělsky. Vezl jsem humanitární pomoc rodinám politických vězňů. S jednou novinářkou jsem navštívil Osvalda Payu a další členy opozice. Měli jsme za úkol udělat rozhovory s Castrovými odpůrci a propagovat jejich myšlenky.

Mohlo by vás zajímat: