Američané uměli vyhrát válku, ale neuměli vyhrát mír

2. 3. 2015 | | Rozhovory Radek Hasa

Dlouhá cesta dovedla Martina Dvořáka od ekonoma na podnikovém
ředitelství přes post hradeckého primátora, Radu Evropy, misi OSN
v Kosovu, českou misi v Bagdádu a působení na ambasádě ve Washingtonu
až k funkci generálního konzula v New Yorku.

Společně jsme si povídali nejen o tom, jak nahlíží na politickou
situaci v Evropě, ale i tom, jak se staví k bezpečnostní hrozbě
Islámského státu. Rovněž jsme zjistili, zda byl při svých zahraničních
misích někdy v ohrožení života. A je Martin Dvořák Charlie? ****

Setkal jste se s nenávistí typu – on odešel z Čech, je
v Americe, on si tam teď žije?

Samozřejmě, ale to já už ani neberu vážně. Co mě ale mrzí víc…
ani některým svým kamarádům nemůžu příliš intenzivně vysvětlovat,
proč je ta Amerika tak úžasná, protože dřív nebo později se ozve:
„Běž do háje s tou tvojí Amerikou, tady je to pěkný. Američani jsou
nafoukaný pitomci a navonění Rusové, nic neumějí, jsou blbí, jen všem
vnucují tu svoji demokracii.” S tím se těžko bojuje a já už si
s některými lidmi o tom nepovídám. Pořád mám ale dost kamarádů,
kteří tu byli a ozkoušeli si, jaké to tu je.

Jak často jezdíte do Čech?

Plus minus jednou za rok.

Ptám se i kvůli mandátu hradeckého zastupitele… Poté, co jste
odjel do USA, jste držel mandát ještě další čtyři měsíce.

Měl jsem krásnou představu, že svoje dlouhatánské působení
v zastupitelstvu završím tím, že budu hlasovat o přejmenování
Náměstí svobody na Náměstí Václava Havla, a pak všem poděkuju za
dvanáct let spolupráce, položím mandát a odjedu do Ameriky. Leč stalo se
to, že ODS nás podrazila o dva hlasy, hlasování neprošlo a pro mě to byla
strašná facka. Nevadilo by mi, kdyby ODS v průběhu koaličních jednání
řekla, že mají s Havlem problém a s jejich hlasy nemáme počítat. Během
všech koaličních jednání ale nikdo nikdy nic neavizoval a najednou na
zastupitelstvu „buch“ a prostě to potopili. Já jsem se v reakci na to
pokoušel přesvědčit svoje kolegy, že bychom měli z koalice vystoupit. Že
pokud jsme členem koalice, která nemá sílu prosadit ani něco tak
zásadního, jako je tohle, tak v ní nemáme být. Všichni ostatní ale
chtěli zůstat kvůli svým židlím v dozorčích radách, výborech a
komisích v nedůstojné koalici s lidma, kteří nejsou ani schopní
odhlasovat to, na čem jsme se dohodli.

Takže jste se rozhodl rebelovat.

Samozřejmě jsem hned mohl švihnout s mandátem, ale koaliční většina
byla docela těsná, takže jsem pojal ďábelský plán, že je vytrestám a
že jim ho nedám. Ten hlas by jim sakra chyběl. Člověk, který mě měl
vystřídat, deklaroval, že bude vždycky loajálně hlasovat s klubem Volba
pro město, tedy s koalicí. A to já jsem nechtěl. Nechtěli odejít
z koalice a já jim zase nechtěl dát svůj hlas. Během dvou měsíců se ale
zjistilo, že jediný výsledek je ten, že toho komunisté okamžitě začali
zneužívat a kladli si podmínku typu: „Chcete to odsouhlasit? Nemáte
Dvořáka? My vám ten hlas dáme, ale vy nám dáte tohle a tohle.” Pochopil
jsem, že tato soukromá vzpoura nevede k ničemu dobrému, takže jsem jim
mandát poslal.

Co si myslíte o kumulování funkcí? Je to
v pořádku?

No, není to samozřejmě v pořádku. Protože jak starosta, hejtman či
vysoce postavený úředník by měl svoji práci vykonávat poctivě. Osobně
si myslím, že každá z těchhle funkcí s sebou nese práci na plný
úvazek, která je fyzicky třeba odpracovat, a to slučování svědčí ze
všeho nejvíc o velké personální vyprázdněnosti těch stran. Ony prostě
nemají nikoho jiného. A za druhé to svědčí o nenažranosti těch,
kteří nejsou ochotní pustit do toho vyššího kruhu další náhradní
štiky, protože ty by je mohly příště přeskočit.

Další knížku zatím neplánuji

Jaký byl pro Vás největší rozdíl mezi působením v Kosovu
a Iráku?

Irák ani Kosovo není to samý ani podobný. V Kosovu jsme byli vnímáni
jako zachránci a osvoboditelé. Vzhlíželi k nám a byli ochotni pro nás
udělat všechno možný na světě. V Iráku to bylo přesně naopak, byli
ochotni útočit proti nám i ti, kteří pro nás pracovali. Já neříkám,
že Američani tam neudělali spoustu chyb – psychologických, válečných,
politických. Udělali. Uměli vyhrát válku, ale neuměli vyhrát mír.
Spousta věcí tam po válce přestala fungovat a oni to neuměli nahradit a
vyplnit.

Ocitl jste se tam někdy v ohrožení života?

Nejvíc ohroženej jsem se cítil, když jsme přiletěli do Bagdádu. Už
z novin jsem věděl, že nejnáročnější je cesta z letiště do města.
Jeli jsme v obrněný Toyotě, před sebou ochrankáře, kterýmu se najednou
zatnuly svaly na krku, protože se ozvala velká rána. Bylo jasný, že je to
hodně blízko. Kolega, který seděl na zadním sedadle, se ohlídl a řekl:
„Je to dobrý, chytli to ti za náma.” Pak další situace. My jsme totiž
nebydleli uvnitř zelený zóny, ale bydleli jsme normálně v hotelu bez
velký ochrany a každý ráno a každý večer jsme jezdili po stejný trase,
což je už samo o sobě ve válečných situacích špatně. Vždycky jsme
přejeli přes most přes Tigris, zastavili jsme u prvního checku, kde byla
spousta lidí, co potřebovali jít do práce. A vždycky se tam stálo dlouho
ve frontě. Říkal jsem si, že kdyby nás chtěl někdo dostat, tak právě
tady. Z Iráku jsem odjel těsně před Vánocema a asi čtrnáct dní poté to
na tom check-pointu bouchlo, bylo tam asi třicet mrtvých, naštěstí nikdo
z mých tehdejších kolegů. Takových situací, kdy si člověk mohl
vykoledovat nějaký průšvih, bylo víc.

Když jste vydal knihu z Kosova (Kosovo na vlastní kůži),
můžeme očekávat něco z New Yorku?

Nemyslím. Ta knížka vznikla tak, že tam nefungoval internet a na jeden
internetový přístroj tam bylo asi tři sta lidí, kteří tam čekali ve
frontě. Posílat poštu nešlo, protože tam žádná nebyla. Tak jsem si
vždycky jednou za týden napsal jednu až tři stránky toho, co se stalo, a
z toho internetu jsem to na začátku poslal těm, kteří o mě měli
starost, asi na dvacet, třicet adres. Nakonec jsem těch adres v adresáři
měl asi stovku. A z těch dopisů pak Jan Urban sestavil tu knihu. Tady je
situace docela jinačí.

Foto: Radek Háša

Na pokračování se můžete těšit zítra! ** První část rozhovoru
čtěte v tištěném iListu, kde jsme si s Martinem Dvořákem povídali
nejen o tom, jak se jeho životní plány s postupem času měnily, ale
i o tom, jaký je rozdíl mezi Čechy a Američany. Také jsme zjistili, co mu
v New Yorku nejvíce chybí.**

*Výše uvedené výpovědi jsou prezentací vlastních názorů Martina
Dvořáka, které nemusí být vždy v souladu s oficiálním stanoviskem MZV
ČR. *

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by vás zajímat: