Vysílá rádio Jerevan

23. února 2005 – Jana Hamerníková
Cestování - Reportáže - Listopad 2004

Víte, kde je Arménie? Ne? To nevadí. Já taky jenom tušila. Napovím vám. Sousedí s Gruzií, Ázerbajdžánem, Íránem a Tureckem. Teď už si to dovedete představit líp? Fajn. Tak tam jsem v létě strávila úžasné tři měsíce.

Nejela jsem tam jako turista, ani jako student, ba dokonce ani abych si vydělala peníze. (Kvůli tomu se totiž jezdí na západ a ne na východ.) Byla jsem stážistkou. Pracovala jsem na marketingovém projektu jednoho vzdělávacího střediska. Dovolte mi malou reklamu: International Accountancy Training Centre (v originále Hašvapahutian Usutsman Midžazgain Kentron). Až se budete chtít v Jerevanu učit účto, tak jděte tam. A jak sehnat praxi v takové super firmě? Zúčastněte se programu AIESEC. (Konec reklamního bloku.)

Turecká genocida

Arménie je krásná země. Má ale dost smůlu. Aspoň posledních sto let. V letech 1915–1917 vyvraždili Turci více než milion Arménů. Chtěli zničit všechny stopy jejich civilizace. Proto se zaměřili hlavně na vědce a umělce. Tomu se říká genocida. Turci to do dneška neuznali. Proto je hranice s Tureckem uzavřena a střežena vojáky. Od té doby je hora Ararat v Turecku. To je smutné, protože Arméni tu horu milují víc než třeba svoji babičku.

V roce 1988 bylo v Arménii zemětřesení. Velké. Druhé největší město Gyumri bylo srovnáno se zemí. Stále ještě není opravené. Nejsou peníze.

V polovině 90. let byla Arménie ve válce s Ázerbajdžánem kvůli Náhornímu Karabachu. Vlastně pořád je. Válka oficiálně neskončila. Nicméně už několik let je příměří. Střílí se „jenom“ na hranicích. Každý muž musí na vojnu na dva roky. Většinou slouží právě na hranicích Karabachu s Ázerbajdžánem. Na půlku mých kamarádů se někdy střílelo (ten zbytek se vojně vyhnul nebo je teprve čeká).

Jerevan je bezpečnější než Praha

Při tom všem je Arménie naprosto bezpečná země (pokud nejste blbci a neděláte kraviny). Jerevan je dokonce bezpečnější než Praha. Chodit v noci sama i po té nejopuštěnější ulici nebyl problém. Až na to, že s mou slovanskou vizáží si mě místní pletli s ruskou prostitutkou. To se mi nelíbilo. Občas mi to dost lezlo na nervy. A i když jsem vypadala jako typická turistka, tak to zkusili. Aspoň by to jednou měli zadarmo. Tam je totiž normální chodit za kurvama. Arménky čekají do svatby. Prý. No, určitě ne všechny. Jedna kamarádka se vdávala, protože čekala miminko. Takže tak horký to asi není.

Život v Jerevanu je pro cizince zábavný a dobrodružný. Spousta věcí tu funguje jinak. Třeba voda. Ta funguje v každé čtvrti rozdílně. Nejjednodušší to bylo v práci. Červený kohoutek – teplá voda, modrý – studená. Non stop. V kanceláři kamarádů, kterou jsme zároveň používali jako meeting point, to ovšem bylo jinak: červený kohoutek – nepitná voda (studená), modrý – pitná, ale tekla jen někdy. U nás doma: červený kohoutek nefunkční, pouze dekorace. Modrý – studená pitná voda, ale jen ráno a večer. Doma jsme ovšem měli i teplou vodu. Netekla z kohoutku, ale ze sprchy, díky speciálnímu průtokovému ohřívači. Pokud jsme zrovna měli elektriku. První měsíc jsme nějak prošvihli termín zaplacení. Odstřihli nás. Tak jsme zaplatili. Elektriku nám zapojili asi po 10 dnech. Svítili jsme svíčkami, vařili na plynové bombě. Stejně jsme neměli sporák. A aspoň jsme nemuseli odmrazovat ledničku. Ale zkoušeli jste někdy prát prádlo po tmě? Nebo si holit nohy? Nebo jenom jít na záchod? No prostě, pak už nám elektrika fungovala, až do mého posledního týdne, kdy nám vyhořela. Plameny a tak. Sfoukli jsme to. Pohoda. A svíčky jsme ještě měli. Aspoň jsem si rozšířila svoji ruskou slovní zásobu. Zkrat se řekne „karotkoje zamykanje“, kdybyste to náhodou někdy potřebovali.

I hloupé ruské fráze se hodí

Když jsem se na jaře začala učit ruštinu, měli jsme asi ve třetí lekci tuto frázi: „Aló, aló, ja ně slýšu. Perezvanítě pažálsta.“ Pro ty z vás, kteří opravdu nemají žádnou fantazii překládám: „Haló, haló, neslyším. Zavolejte ještě jednou.“ To se zase učíme kraviny, říkala jsem si. Kéž bychom se jednou naučili něco, co budeme moct použít v reálném rozhovoru. Pak jsem přijela do Arménie.

Jerevan se dělí na dvě části: ta, která už má digitální ústřednu a ta, která má linky ještě staré. Čtvrť, kde jsem bydlela – Massiv, patřila do té méně moderní. Samotný telefonní přístroj u nás doma byl starý model s manuální volbou. Pro ty z vás, kteří si to už nepamatují, popíšu: uprostřed přístroje je kolečko s deseti dírkami. Podle toho, kterou číslici chcete zvolit, vsunete prst do příslušné dírky a otočíte jím až k zarážce. Pak pustíte a kolečko se vrátí do původní polohy. Díky tomuto modelu telefonu se česky říká vytočit číslo. Možná jste se někdy předtím tomuto slovnímu obratu divili, protože na mobilu vytočit číslo nejde, tak teď už víte, jak to vzniklo. Zvláštností tohoto modelu je také to, že nemá (mimo jiné) funkci Redial. Tu bych v Jerevanu využila často, protože dovolat se do jiné nedigitální části města bylo o nervy, stejně tak dovolat se na mobil. Zase na druhou stranu jste si často pokecali s lidma, kterým jste vůbec nevolali. To když se někde zkřížily dráty.

Chápete tedy, že tu hloupou ruskou frázi jsem byla nucena užívat relativně často. A to bych nebyla Češka, kdybych nenašla i další využití tohoto praktického slovního obratu. Když vám volá paní domácí, že chce osmdesát dolarů nájemného a vy je zrovna nemáte, začněte jen křičet: aló, aló, ja ně slýšu!!!

S voláním souvisí i telefonní seznam. V Arménii se mu říká Žluté stránky. Vydává se ve třech barevně rozlišených verzích – arménská je hnědá, ruská zelená a anglická modrá.

Jídlo byl další šok, který mě tam na východě čekal. Stalo se tak hlavně proto, že hned první týden mého pobytu se konala konference a tudíž před arménskou kuchyní nebylo úniku. Ona je opravdu dobrá, ale má jistá specifika. Tím nejméně příjemným byl fakt, že do všeho dávají petrželku a kopr. Do všeho. Do hamburgeru. Do hot dogu. Při jednom obědě se stalo, že byl kopr v polívce, v hlavním jídle a v salátě. Normálně mi kopr nevadí a koprovou omáčku miluju, ale ten den jsem neobědvala.

Doma v Jerevanu to pak už bylo v pohodě, protože si buď vaříte sami, nebo si vyberete, co chcete jíst. Poslední měsíc jsem se stravovala už výhradně v arabských fast foodech, tam petrželku nepoužívají. Jediným problémem pak už bylo jen si zapamatovat jména jídel. Humus a tžvžik jsem znala hned, ale lachmadžo, horovats a chačapuri mi chvíli trvalo. Taky tam hodně jedí evergreeny ruské kuchyně – piražki, pelmeně, boršč apod. a různé druhy kebabů, které okoukali od arabských sousedů. Ale ten kopr v hot dogu, to byl fakt hnus.

Poslední téma, o kterém vás dnes rádio Jerevan bude informovat, je městská hromadná. Nejčastějším veřejným dopravním prostředkem je maršrutka. To je mikrobus stavěný tak pro dvanáct lidí. Běžně jich jezdí tak okolo osmnácti. To by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem neexistoval zákon, že všichni cestující musí sedět. Netvrdím, že se to dodržuje vždy, ale když se řidič rozhodne, že se nenechá buzerovat od dopraváků, je to veliká legrace. Sedět na sedmině zadku (nebo spíš jen tušit, že vedle vás je sedačka) popřípadě sedět najednou na klíně dvěma chlapům? V Jerevanu no problem. Mimochodem i když můžete zůstat stát, taky to není žádná výhra. Maršrutka je totiž uvnitř vysoká v průměru 165 centimetrů. Vydržet v předklonu 20 minut je OK, ale narovnat se pak...

Abyste si náhodou nemysleli, doprava není žádná džungle. Maršrutky mají pravidelné linky a jsou označeny čísly, sejně jako u nás. Arméni jsou ovšem kreativnější než my. Kromě naprosto obyčejných bezproblematických linek jako třeba 9, 69, 273 mají i některé pro cizince nepříjemné vychytávky. Jako totální ignorant a kulturně necitlivý turista jsem vypadala, když jsem sama od sebe nepochopila, že linky 53 a 53a jsou přece něco naprosto odlišného. No, tenkrát ještě ani nevěděla, jak se v arménštině „a“ píše, takže mi nakonec bylo odpuštěno. A proč mi přišla tak vtipná linka číslo 0, to je jim záhadou asi ještě teď.

Co je na maršrutkách super, je to, že vám zastaví kdekoliv, pokud si o to (arménsky) řeknete. Rozhodně nezastaví někde jen proto, že tam zrovna je zastávka. Takové přízemní věci arménský řidič nedělá. Od toho jsou autobusy a trolejbusy. Trolejbusy jsou tak z 90 procent značky Škoda. Neuvěřitelné stroje. Viděla jsem je jet i bez kontaktu s dráty (pouze z kopce). Toto o nich napsal slovenský kolega, který byl v Jerevanu před dvěma roky: „ich rýchlosť je taká, že keď by som bol opitý a plazil sa po zemi, tak ich predbehnem a na stometrovom úseku by som mal v cieli náskok štyridsať metrov.“ Já jen dodám, že od té doby se trolejbusy nezrychlily. Jo, a ještě něco, i metro v Jerevanu mají. Asi osm zastávek. To jen pro úplnost.

Doufám, že už je teď všem jasné, že Arménie je země zázraků. Pokud byste chtěli i nějaké seriozní informace, doporučuju se zeptat mě (pokud to chcete risknout), nebo oslovit CCCP komunitu na naší škole. Můžete tu totiž potkat i pravého nefalšovaného Arména.