Bojovali za československou věc na Rudém náměstí

3. 10. 2008 | | Nezařazené

Beseda na téma událostí roku 1968 přilákala koncem srpna do Prahy několik hlavních aktérů demonstrace proti československé invazi na Rudém náměstí. Pamětníci vyprávěli o průběhu šedesátých let a vyjádřili se i k současné situaci v Rusku.

Beseda na téma událostí roku 1968 přilákala koncem srpna do Prahy několik hlavních aktérů demonstrace proti československé invazi na Rudém náměstí. Pamětníci vyprávěli o průběhu šedesátých let a vyjádřili se i k současné situaci v Rusku.

V pondělí 25. srpna 2008 se v Krásných ztrátách v pražské Náprstkově ulici konala beseda s názvem „Za vaši i naši svobodu“. Transparent s tímto nápisem měl totiž před čtyřiceti lety – 25. srpna 1968 – v pravé poledne podpořit Československo, do kterého v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy, a ukázat že i v samém „srdci“ SSSR existuje nesouhlas s invazí.

Tři z osmi lidí (Natalia Gorbaněvská, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov), kteří tehdy na Rudém náměstí v Moskvě tento a jiné transparenty rozvinuli, přijeli do Prahy, obdrželi od premiéra Topolánka pamětní medaili a poděkování za jejich odvahu, zúčastnili se slavnostního otevření výstavy „Za vaši i naši svobodu“, navštívili senát a byli ústředními postavami výše zmíněné besedy.

Období před rokem 1968 hodnotí všichni jako proměnlivé. Střídala se období „tání“ a tvrdých represí ze strany vládnoucí moci. Disidentská hnutí tehdy sílila, vznikala hnutí za obranu lidských práv a vycházela samizdatová literatura. Na druhou stranu byly organizovány politické procesy a lidé, kteří se angažovali ve výše zmíněných hnutích, byli sledováni agenty státní bezpečnosti.

Disidentská hnutí sílila
Počátek roku 1968 byl podle účastníků besedy přelomový. Disidentská hnutí usilovala o legálnost, jednala podle sovětských zákonů a připomínala oficiální moci, že se nechová podle schválených zákonů a mezinárodních úmluv, čímž se později inspirovala i Charta 77. Díky otevřenosti a legálnosti hnutí sílila a byla masovější. Disidenti se tehdy sice obávali, že k zásahu v Československu pravděpodobně dojde, tamní situace jim však dávala naději na domácí zlepšení.

Onoho osudného srpnového dne, jak popisuje paní Gorbaněvská, se na rádiových frekvencích, kde byly jinak dostupné (pokud zrovna nebyly rušeny) západní stanice, vysílalo sovětské oficiální prohlášení o poskytnutí bratrské pomoci Československu. Lidé, kteří později vystoupili proti, se tuto informaci dověděli z rozhlasu, od přátel nebo z tisku a pomalu se začala rodit představa protestu.

Natalia Gorbaněvská cítila, že musí vystoupit proti, vnímala to jako něco přirozeného. Mimo jiné chtěla s čistým svědomím předstoupit před svého syna s vědomím, že tehdy jednala správně. Pavel Litvinov, ač není příznivcem demonstrací, byl s přáteli už předem dohodnut, že pokud k očekávané okupaci dojde, vyjdou na ulici. Viktor Fajnberg, i když ho samotní čeští studenti v Rusku nabádali, aby raději nedemonstroval, odvětil, že se ve vězení bude stejně cítit svobodněji.

Sebralo je KGB
25. srpna 1968 se tedy „osm statečných“, jak se jim později přezdívalo, sešlo na Rudém náměstí. Rozvinuli transparenty, vykřikovali pročeskoslovenská hesla a snažili se vysvětlovat kolemjdoucím, proč tu jsou. Podle očekávání byl „ostrůvek svobody na Rudém náměstí“ během několika minut agenty KGB rozprášen. Demonstranti byli zbiti, odvezeni na policejní stanici a později souzeni. Mezi tresty se objevily několikaleté pobyty v pracovních táborech nebo v psychiatrické léčebně. Sovětské léčebny byly tehdy považovány za nejhorší formu trestu. Lidé byli s diagnózou „blouznění reformismem“ umístěni mezi psychicky nemocné pacienty, byly jim podávány silné léky a nikdo z nich nevěděl, jak dlouho v léčebně zůstane. Gorbaněvská, která říká, že „člověk občas nevěděl, zda není blázen taky“, tam například pobývala tři roky. Není bez zajímavosti, že demonstranti tušili, co je čeká, a jejich odvážné vystoupení tím nabývá ještě většího významu.

Přesto svého činu demonstranti nelitují, protože tím, že oni nesouhlasili už „všelidový souhlas“, který deklaroval SSSR, přestal být všelidovým. Gorbaněvská zároveň připomíná, že oni nebyli ani první, ani poslední, kdo v sovětském bloku vystoupil proti invazi a že pozornost náleží všem těmto činům.

Současné nebezpečné Rusko
Poslední část besedy byla věnována současnému Rusku. Kromě toho, že devadesát procent Rusů dnes o oné demonstraci ani neví a většina Rusů stále sdílí názor tehdejších mocipánů, že invaze byla nezbytná, jsou Gorbaněvská a spol. znepokojeni současnou situací. Gorbaněvská a Litvinov ji nechtějí přirovnávat k tehdejšímu stavu. Říkají, že se historie opakuje, ale pokaždé trochu jinak. Rusko dnes prý „není stát gulagů“ ani „dokonale totalitní“. Situaci v Gruzii na druhou stranu označili za tragédii. Poukazují na státní kontrolu médií, sílící nacionalismus, cenzuru a tvrdí, že je třeba ruský režim sledovat a dávat na něj pozor.

Viktor Fajnberg je oproti kolegům nekompromisní. Podle něj to, co vzniklo, je mnohdy horší než bývalý Sovětský svaz. Říká, že je třeba soudit režim podle toho, jaký má dopad na lidi. Z tohoto pohledu má prý Putinovské Rusko „na kontě“ vyhlazení pětiny Čečenců. Putin prý také dosazuje do funkcí svoje lidi. Fajnberg raději není optimistický. Rusko označil za ohavný a vražedný režim, nebezpečný pro Evropu.

Vývoj po 21. srpnu 1968

23.srpna – 26. srpna 1968
Moskevská jednání zástupců Československa se špičkami SSSR. Delegace v čele s prezidentem Svobodou zpočátku odmítala uznat oprávněnost intervence, později ale podlehla nátlaku a podepsala tzv. Moskevský protokol o neplatnosti vysočanského sjezdu KSČ. Datuje se konec „Pražského jara“ a počátek normalizace.
27. srpna 1968
ČSSR promarnila poslední šanci a nepožádala OSN o vyhlášení neutrality. Místo toho uposlechla příkazu SSSR a oznámila Radě bezpečnosti OSN, že další jednání o intervenci jsou bezpředmětná.
4. října 1968
Polská, maďarská, bulharská a východoněmecká okupační vojska opouštějí ČSSR, sovětští vojáci zůstávají.
16. října 1968
Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR.
16. ledna 1969
Jan Palach se v Praze upaluje na protest proti okupaci a chování vůdců ČSSR.
10. prosince 1970
ÚV KSČ schvaluje dokument Poučení z krizového vývoje, což značí počátek normalizace a změny ve vedení KSČ v neprospěch reformátorů.
27. července 1991
Odchod posledního sovětského vojáka z tehdejší ČSFR (po 23 letech).

Mohlo by vás zajímat: