Botswana – země plná slonů, diamantů a Toyot

12. 10. 2002 | | Cestování

Nabídku odjet do Botswany učit děti na počítačích jsem dostala letos v květnu. Botswana? Kde ta země přesně leží? Je tam vůbec bezpečno? Sama v černé Africe? Otázek bylo dost a času málo, musela jsem se rozhodnout rychle. Volba, i když trochu nejistá, zněla: ano! Narychlo jsem dokončila zkoušky a koncem června jsem se ocitla v zemi, o které jsem toho věděla pramálo, snad jen to, že tam žijí černoši a po většinu roku je tam vedro, asi tak jako všude v Africe.

Nabídku odjet do Botswany učit děti na počítačích jsem dostala letos v květnu. Botswana? Kde ta země přesně leží? Je tam vůbec bezpečno? Sama v černé Africe? Otázek bylo dost a času málo, musela jsem se rozhodnout rychle. Volba, i když trochu nejistá, zněla: ano! Narychlo jsem dokončila zkoušky a koncem června jsem se ocitla v zemi, o které jsem toho věděla pramálo, snad jen to, že tam žijí černoši a po většinu roku je tam vedro, asi tak jako všude v Africe.

Botswana je země rozlohou srovnatelná s Francií. Nachází se na jihu Afriky někde mezi Namibií, Zambií, Zimbabwe a JAR, má něco málo přes 1,6 milionu obyvatel a slonů má skutečně víc než dost. Zhruba 160 tisíc jich dnes a denně spásá místní vegetaci, prý dovedou spořádat až 100 kg potravy denně, není tedy divu, že představují jeden z aktuálních problémů dnešní Botswany – střílet nebo nestřílet? Zní to krutě, avšak místní příroda opravdu trpí, a to nejen díky těm ohromným býložravcům, ale rovněž díky dlouhotrvajícímu a neúprosnému suchu. Každopádně, potkávat postávající slony podél silnice rozhodně není nudné!

Když se řekne Botswana, někoho možná napadnou diamanty. Rok 1967 si tu budou asi ještě dlouho připomínat – poprvé se zde objevilo naleziště tohoto vzácného nerostu, díky kterému se z chudé Botswany během 25 let stala jedna z nejperspektivnějších a nejbohatších zemí Afriky. Je až s podivem, jak den ode dne místní botswanská pula oproti US dolaru posiluje. Kolik přesně diamantů se tu ještě skrývá, nikdo neví, vláda si tuto informaci přísně střeží, ale soudě podle jejich dlouhodobých strategických plánů tento pramen jen tak brzy nevyschne.

Konečně – proč země plná Toyot? První billboard, který jsem při svém příjezdu do Botswany viděla, hlásal: „Botswana is a Toyota country“. Zprvu jsem to brala za reklamní trik, ale záhy se ukázalo, že tady je skutečně možná méně než každé druhé auto značky Toyota. A většina je ještě ke všemu bílá, prý je to tím, že je to nejlevnější barva.

Obrázek tohoto černého kontinentu v Evropě může být následující: bída, hlad, války, nekonečně soupeřící primitivní kmeny, vedro, sucho, nebezpečné nemoci. Prostě konec světa, místo, kam se jen málokdo odváží vstoupit. I já jsem měla tento obrázek na paměti, když jsem přijížděla do Botswany, a proto není divu, že mě po příjezdu naprosto luxusním autobusem (se stevardem!) z Johannesburgu do Gaborone, hlavního města Botswany, hned na první pohled překvapil vzhled města – moderní budovy (i když jen pár), vyasfaltované silnice (i když jen některé), moderní obchody, ba dokonce celá nákupní centra s restauracemi, kiny, zábavními centry. Prostě společnost konzumu naprosto stejná jako ta evropská. Jen populace je trochu jiná – černá. Můžete si stokrát říkat, že nejste rasista a barvu kůže nerozlišujete, ale stejně vás sevře zvláštní pocit, když se najednou ocitnete uprostřed černé komunity.

Podle statistik žije v Botswaně přibližně 1 % bělochů, což by číselně odpovídalo počtu šestnácti tisíc, ale není to s největší pravděpodobností pravda. Já tu potkávám bělocha s frekvencí tak jednou do týdne. Zato Indů je tu čím dál více, to je ostatně fenomén celé jižní Afriky. Naštěstí, na rozdíl od okolních států, místní obyvatelé jsou k bělochům až neuvěřitelně přátelští a otevření. Běloch tu rozhodně nečelí žádným rasovým problémům. Ba dokonce – bílá tvář je neskutečná výhoda. A zvlášť, když patří mladé dívce. To si pak ale musíte zvyknout na to, že vás dennodenně zastavují na silnici, chtějí si popovídat – odkud jste, jak se jmenujete, kde bydlíte? Někdy vás jen chtějí pozdravit, dotknout se, či navrhnout nabídku k sňatku – místní muži jsou v tomto nepřekonatelní.

Jednou z věcí, na kterou si Evropan jen těžko a pomalu zvyká, je tzv. African time. Dát si sraz v pět znamená sejít se v šest, autobusy či místní veřejná doprava, tzv. combi, neodjedou dříve, než jsou plně obsazené. Zapomeňte na jízdní řády. Můžete si plánovat, jak chcete, nikdy nestihnete, co jste si předem předsevzali. Zprvu je to hodně stresující, ale brzy si zvyknete, zapomenete, co to stres vůbec znamená a dokonce dříve či později zjistíte, že jste úplně stejní. Poslední dobou se mi již dlouho nepodařilo přijít do práce včas, a to jsem zde po ránu bývávala jako první…

Legrace většinou končí okamžikem, kdy vstoupíte do obchodu a chcete si něco koupit. Pravidlo „náš zákazník náš pán“ neznají. Tady platí: až budu mít čas, tak se ti budu věnovat. Někdy musíte čekat pěkně dlouho. Přiznám se, že tohle je věc, na kterou jsem si tu za tři měsíce ještě nezvykla. Téměř pokaždé mě naštve, když mě nechají v obchodě „vytuhnout“. Nemyslí to zle, jen prostě a jednoduše nikam nechvátají. Ale pravdou rovněž je, že se k sobě vzájemně moc chovat neumějí. Strkání a předbíhání ve frontě je zcela běžné, v combi se vám klidně stane, že se o vás někdo opře a začne si číst noviny. Zkrátka nikdy se tu člověk necítí osamocený.

Další, hodně odlišnou vlastností, je absolutní absence smyslu pro budoucnost. Peníze mám teď, tak je také teď utratím. Že zítra možná nebudu mít na chleba? To budu řešit, až to přijde. Já na toto narážím dodnes, vždy, když přinesu domů chleba, tak se mi dostane otázky: „Proč kupuješ chleba, když na něj teď nemáš chuť?“ Odpověď: „Třeba na něj budu mít chuť zítra k snídani,“ je pro mé milované africké příbuzné stále nesrozumitelná.

Pojmem milovaní příbuzní myslím rodinu, která mě přijala za svého člena. Je to ohromná zkušenost, bydlet s nimi pod jednou střechou. Kolikrát se vám v životě stane, že brzy ráno musíte vstát a vyžehlit školní uniformu? Věřte, že tady se vstává brzy, pracovní doba začíná většinou v půl osmé, škola často již v sedm ráno. Rodina, u které přebývám, finančními prostředky zrovna neoplývá, neboť otec zemřel a matka si teď dodělává Master degree – vzdělání se tady totiž ohromně cení, diplom znamená cestu k bohatství. Univerzita je tu zatím jen jedna, takže poptávka je stále neutuchající.

O bídě se však rozhodně mluvit nedá. Místní vláda se o své obyvatele stará. I ti nejchudší dostávají domy, nikde tu nevidíte lidi přespávající na ulici, barevné plechové domky apod. Obrázek, který překvapivě můžete vidět hned v sousední JAR. Není vůbec špatné být třeba státním zaměstnancem – mají velmi slušné platy, ubytování, příspěvky na elektřinu a často i na mobilní telefon a zdravotní pojištění. Není pak divu, že vás překvapí, když začnou stávkovat. Třeba jako vloni touto dobou, na začátku semestru, se místní vysokoškolští studenti rozhodli stávkovat. Důvod? Příspěvek 25 pula denně na jídlo (asi 140 Kč, ceny jídla jsou tu srovnatelné s ČR) nebyl dostačující. Další výhody studia na University of Botswana – ubytování na kolejích zadarmo, příspěvek na učebnice a (to nejlepší nakonec) měsíční stipendium pro všechny studenty – zhruba 900 pula (5 000 Kč). Ať žijí diamanty!

Ne vše je zase tak růžové, jak jsem dosud vylíčila. I Botswana se potýká s problémy. Jedním z těch největších je AIDS/HIV. Podle statistik je až 40 % populace nakaženo virem HIV. Jak jsem však již zmínila výše – věřte statistikám… Každopádně pravdou je, že tato nemoc drtí populaci celé Afriky. Se stejným problémem se potýkají i okolní státy, hlavně JAR. Na rozdíl od JAR, kde se začal tímto problémem zabývat až současný prezident Thabo Mbeki, je to tady v Botswaně velké téma již delší dobu. Vláda se snaží dělat maximum, reklamní kampaň je ohromná, lidé o této nemocí vědí snad více než kdokoliv jiný na světě. Kondomy tu najdete na každém rohu. Televize, rádia, noviny… vše je plné tohoto tématu. A přesto se šíření tohoto zákeřného viru stále nedaří zabránit. Je to nejspíš v lidech. Něco málo jsem již nastínila: „We do not care what comes next, we do not think much of the future…“ Naštěstí jsou tu i lidé, kteří si včas uvědomili cenu života a snaží se za to bojovat. Stejně je ale smutné sledovat, jaký potenciál tato země má rozvinout se v bohatou zemi a současně na druhé straně sledovat, jak obyvatelstvo umírá v mladém věku a situace se bude, alespoň podle odborníků, jen zhoršovat. A co je, minimálně pro mne, nejvíce zarážející, je fakt, že se poslední dobou začal virus šířit i mezi studenty University of Botswana. Kdo jiný by měl jít této zemi příkladem?

Na závěr se ještě zastavím u botswanské kuchyně, která vůbec neoplývá nápaditostí. Brzy zjistíte, že vlastně nic jiného než hovězí či kuře tady k jídlu nedostanete. Botswana je totiž kromě země plné slonů, diamantů a Toyot také zemí plnou hovězího dobytka (který mimochodem vyváží i do EU) a kuřat. V současnosti neexistuje lepší business než kuřecí farma. Cizinec zde bohužel trpí – žádné ryby, pizzy, nabídka mléčných výrobků také není ohromující. Koupit se tu dá leccos. Z drtivé většiny dovoz z JAR. místní měna je tak silná, že se dovoz vyplatí více než vlastní výroba. Hojností evropských supermarketů však mohou zatím jen těžko konkurovat. Národním jídlem je pochutina zvaná „pap“. Zní to možná lákavě, ale je to obyčejná kukuřičná kaše, která po naservírování na talíř naprosto ztuhne, takže se jí rukama. Je to sice jídlo těch nejchudších, ale má dvě výhody – zasytí a nezapáchá ani po kuřatech, ani po hovězím.

Pokud se mi nepodařilo přesvědčit vás, že v Botswaně se žije podobně jako u nás, tak snad poslední pokus – po dopsání těchto řádek odcházím do posilovny, zacvičit si a trochu zaplavat…

Mohlo by vás zajímat: