Čeká nás digitální gilotina?

23. 3. 2011 | | Názory

Institut známý jako HADOPI neboli digitální gilotina by umožnil odpojit
od internetu lidi podezřelé ze stahování dat chráněných autorským
zákonem. V některých evropských zemích již fungují obdobné systémy. Je
tohle řešení nebo spíš neochota přizpůsobit se změnám? A můžeme se
v Česku těšit také na podobná represivní opatření?

Začátkem letošního roku proběhla tiskem zpráva, že se ministr kultury
Jiří Besser (TOP 09) sešel se zástupcem Mezinárodní federace hudebního
průmyslu (IFPI) a generálním ředitelem Universal Music Group pro Českou
republiku Tomášem Filipem. Projednávat měli mimo jiné to, zda by u nás
nebylo možné zavést variaci na institut známý jako HADOPI, přezdívané
digitální gilotina, který by umožnil odpojovat od internetu lidi podezřelé
ze stahování dat chráněných autorským zákonem. V Evropě už
v různých zemích funguje několik obdobných zákonů, právě Francie se
ale stala vlajkovou lodí protipirátského tažení.

Hudební, filmový i softwarový průmysl se dle slov lidí
z protipirátských organizací nepříliš dobře vypořádává s novými
distribučními cestami, kterými mezi sebou mohou lidé bezplatně šířit
kopie hudby, filmů, her a programů. Podle nich hrozí, že se hudbu přestane
vyplácet skládat, filmy točit a programy psát. Je to skutečně tak?

Digitální gilotina

Firmy produkující výše zmíněné produkty dnes mají dvě možnosti –
buď se situaci technologicky i finančně přizpůsobovat a hledat nové
cesty, kterými by k nim od uživatelů počítačů proudily peníze, nebo
začít lobovat za cestu represe. Francouzský institut HADOPI (čili Úřád
pro ochranu autorských práv na internetu), který se stal vzorem evropské
„protipirátské“ represe, je výsledek druhého přístupu.

Jak nedávno prokázaly zprávy uniklé z Wikileaks, na začátku byl
lobbistický tlak firem sdružujících se v amerických filmových a
hudebních asociacích MPAA a RIAA, a v mezinárodní BSA, sdružující
výrobce softwaru. Tyto organizace dlouhodobě prosazují, aby evropské státy
sáhly k hrubé síle, a bude-li někdo přistižen při stahování něčeho,
na co si společnosti nárokují autorská práva, měl by být dotyčný
v lepším případě pokutován a v horším rovnou odpojen od internetu.
Není jasné se kterými všemi státy už zástupci těchto a dalších
společností ochraňující takzvané duševní vlastnictví kromě České
republiky jednaly, s jistotou se ale ví, že se Španělskem, Velkou
Británií – a Francií.

Právě ve Francii se nakonec alianci těchto sdružení povedlo odpojování
od internetu prosadit a začátkem loňského roku zde vešlo v platnost. Nově
přijatý zákon umožnil vznik devítičlenné státní agentury, spadající
pod francouzské ministerstvo kultury, která má sledovat porušování
autorských práv na internetu a zamezovat protiprávnímu chování. Pokud
úřad získá ip adresy počítačů, ze kterých došlo k pirátství,
vyžádá si od poskytovatele internetového připojení adresu uživatele,
kterému pak zašle při prvním prohřešku varovný e-mail, při druhém
dopis, a po třetím ho odpojí od internetu a přidá na černou listinu.
K tomu se může navíc přidat i pokuta, nebo až dvouleté vězení. Tohle
by zmíněné asociace rády nechaly zavést i v dalších evropských
zemích, Českou republiku nevyjímaje.

Pro a proti

Stojíme nyní na křižovatce, na které si můžeme vybrat ze dvou cest.
První znamená smířit se s tím, že digitální kopie děl se šíří a
budou šířit, nechat starý průmysl do jisté míry padnout, a z jeho popela
nechat vzejít nový – tak jako se to v historii už stalo mnohokrát. Touto
cestou by se přirozeně ráda vydala většina uživatelů a podporují je jak
mnozí umělci a menší výrobci audiovizuálních produktů, tak například
pirátské strany.

Druhou cestou je pokusit se tento vývoj po vzoru Francie zastavit a
uživatele internetu začít kriminalizovat, což preferují větší
společnosti zapojené do protipirátských unií. Jaké mají obě strany
argumenty?

Mezinárodní protipirátská unie BASCAP (Business Action to Stop
Counterfeiting and Piracy) ve svojí studii loni například tvrdila, že
počítačové pirátství může v Evropské unii připravit o práci
v příštích pěti letech 1,2 milionu lidí, protože firmy přicházejí
o zisky a tímpádem budou muset omezovat pracovní místa. Argumentuje se tedy
nejen duševním vlastnictvím, ale i ekonomickými dopady pro stát.

Druhá strana má ovšem v ruce data samotných obchodníků, podle kterých
množství peněz, které jsou lidé ochotni zábavnímu průmyslu přenechat,
stále stoupá. Podle Unie filmových distributorů vydělala v roce
2009 česká kina 1,5 miliardy korun, což je o 246 miliard víc než o rok
dřív, a v tisku se každoročně objevují zprávy o tom, že množství
prodaných dvd a blue ray disků láme rekordy. Multiplexy a 3D technologie jsou
příkladem toho, jak lze použít k získání nových příjmů inovaci.
Lidé také víc vyhledávají živou hudbu a koncerty, čehož využívají
kapely a zpěváci, kteří nejsou jen syntetickým produktem producentů a
zpívat a hrát naživo umějí. Samy kapely pak často mluví o tom, že
pirátská stahování jejich alb jim vytváří novou posluchačskou základnu,
která pak nechá víc peněz na koncertech.

Rovněž výrobci počítačových her také přicházejí s dalšími
cestami jak vytáhnout z hráčů víc peněz, například s možností
dokupování si bonusových virtuálních vybavení a různých herních
přídavků či výhod přes takzvané mikrotransakce (příkladem je
například populární online hra World of Warcraft). Tyto výhody, o kterých
se mluví jako o budoucnosti financování online her, pirátskou cestou
nezískáte. Nové (a staronové) cesty jak udržet umění i průmysl při
životě tu tedy jsou.

Čísla přinášejí otázky

Znamená to tedy opravdu to, že pirátství připravuje obchodníky o zisk?
Nedochází pouze k přesměrování toku peněz společnostem a umělcům co
se na nové možnosti adaptovali na úkor těch, kteří toho zatím nebyli
schopni nebo ochotní dosahnout? Jsou peníze, o kterých v této souvislosti
protipirátské unie hovoří jako o ztrátách díky pirátství, reálné
nebo jde jen o nadsazená čísla? Berou v potaz naopak i vyšší příjmy,
které se objevují v jiných oblastech stejného odvětví? Donutilo by
větší potírání internetového pirátství mladé „stahovače“, kteří
si měsíčně seženou na internetu hudbu, filmy, hry, nebo software za tisíce
korun aby vyrazili do obchodu a to samé si koupili?

Minimálně odpověď na poslední otázku je jasná – těžko. Pokud
protipirátské unie při svých odhadech o miliardových ziscích pro Českou
republiku při větším potlačování pirátství vycházejí z předpokladu,
že mladý člověk je nejen ochotný, ale i schopný koupit si co si
bezplatně stáhne, tak si troufám říct, že to je předpoklad mylný, a
mladí základní a střední školou povinní konzumenti ze střední třídy
takovou kupní sílu při současných cenách nosičů s filmy, hudby, nebo
her vůbec nemají.

Je zřejmé, že by protipirátské unie měly vystupovat proti lidem,
kteří s kopiemi děl nelegálně obchodují, nebo napříklada kontrolovat,
aby se nelegální software neobjevoval ve veřejném sektoru a státní
správě. Kriminalizace uživatelů stahujících kopie dat, nebo jejich
odpojování od internetu, je ovšem jednak problematická z lidskoprávního
hlediska, a jednak téměř určitě nepřinese takový společenský a
ekonomický užitek, jaký organizace jako IFPI, OSA, MPAA, RIAA a mnohé
další slibují.

Je tedy otázka, jestli by nebylo nejlepší, kdyby české ministerstvo
kultury přestalo spoléhat pouze na analýzy privátních komerčních
subjektů a jejich zájmových sdružení a dříve než sáhne k extrémním
represivním krokům se pokusilo o vlastní nezávislou odbornou studii
skutečných dopadů počítačového pirátství v České republice a
hledání alternativních možností jeho řešení.

Článek vyšel na partnerských webových stránkách studentskefinan­ce.cz.

Mohlo by vás zajímat: