Česká veřejnost vůči korupci otupěla, tlak veřejnosti chybí

8. 3. 2010 | | Názory

Máme rok 2010 a na stránkách Hospodářských novin a později Respektu
byl zpochybněn tendr ČSÚ na datové zpracování sčítání lidu v roce
2011 – tedy soutěž na veřejnou zakázku za asi půl miliardy korun.
Soutěž, jejíž uzávěrka nabídek byla na počátku října 2009, měla prý
být „ušita na tělo“ jedné firmě.

Odpovědnost padá na současné vedení ČSÚ – předsedu Fischera
zastupuje úřadující místopředseda Jiří Křovák. Ten nechal provést
interní audit s negativním výsledkem, ale po následné kritice a schůzce
s premiérem oznámil, že poslal žádost o kontrolu na Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže (ÚHOS). To bylo na začátku prosince 2009, na
vyšetřování a jeho výsledky si budeme muset ještě počkat.

Situace se v posledních dvou měsících poskládala tak, že někteří
novináři hovořili o možném zlomovém bodě, který může změnit
chování politiků a státních úředníků v otázkách korupce. Vždyť pro
veřejnost důvěryhodný předseda oblíbené vlády čelí nepřímo velkému
skandálu na jeho domovském pracovišti. Nemůže být nečinný ani on, ani
vláda. Je tomu skutečně tak?

Vládní návrh protikorupčních opatřeních byl doručen do Poslanecké
sněmovny a jako Sněmovní tisk 1015/0 zařazen na jednání nejbližších
schůzí. Novelizuje trestní řád, který platí od 1.1.2010. Návrh zavádí
jednak institut protikorupčního agenta a jednak institut korunního svědka.
Tím by měl vést ke snažšímu odhalovaní a vyšetřování korupce.

Evropská unie vyžaduje u veřejných zakázek nad určitou stanovenou
výši jednak jejich zadávání formou veřejné soutěže, druhak jejich
oznámení na speciálním serveru tak, aby se mohli soutěže zúčastnit
i firmy mimo tento členský stát. I to patří k vnitřnímu trhu EU. ČR
tyto požadavky samozřejmě formálně plní. Jsou dvě cesty, jak je obejít.
Zakázku rozkouskovat na velikost, která už veřejnou soutěž nevyžaduje
(příprava na MS 2009 v klasické lyžování v Liberci ). Nebo naopak.
Čím větší je zakázka, tím méně firem je schopno ji splnit. A čím
méně účastníků soutěže, tím lehčí vzájemná domluva.

Velcí hráči si dohodou rozdělí trh a stát má jen velmi malou šanci
jejich dohodu odhalit a dokázat. Kartel se pak domluví i se zadavatelem,
respektive s jeho poradcem, který má na starosti technickou specifikaci
požadavků na firmu. Nastaví je tak, aby je splňovala jen jedna firma –
čili zakázka se jí „ušije na tělo“. A příští velká zakázka bude
zase „na tělo“ jiné firmě. Systém je odhalitelný ale jen zevnitř.
Evropská ochrana hospodářské soutěže zná postup – leniency program,
kdy firma, která oznámí kartelovou dohodu, které se účastnila, není
postihována. Obdoba našeho institutu korunního svědka v kombinaci
s provokatérem. Vláda i ministr vnitra Pecina se zdá udělali maximum, ale
je otázkou, zda je v Parlamentu ČR opravdu vůle zákon projednat a
schválit.

Politické strany reagovaly na „skandál ČSÚ“ tím, že zesílili hlas
a počty návrhů, jak proti korupci bojovat. Boj s korupcí bude součástí
volebních programů, ale šance na schválení vládního návrhu ještě
v tomto funkčním období parlamentu je ale podle mého soudu malá. Co chybí
je totiž tlak veřejnosti. Historik Suk v rozhovoru pro týdeník Respekt to
formuluje přesně: „Máme demokratické instituce, ale ještě ne
demokratické zvyky a mentalitu.“

Česká veřejnost je otupělá. Zpráva, že došlo ke zpochybnění
soutěže o veřejnou zakázku za 591 miliónů, bohužel nepřekvapila.
Vždyť, co je půl miliardy v porovnání třeba se „zakázkou století“
na odstranění ekologických zátěží (zhruba 100 mld. korun)?
I zpochybňovaná pražská Opencard byla za víc. Takové kauzy mají podobný
scénář. Veřejnost se postupně dozví, že: 1) se vlastně nic nestalo a
vše je v pořádku, 2) se jednalo se o zlovolný politicky motivovaný útok
nejlépe opozice nebo 3) odpovědní svou odpovědnost nepřiznají a další
kroky z ní nevyvodí. A pokud to někdo odnese, tak je to až NPKNB –
„nejbližší podřízený, který se už nemůže bránit.“ Tak proč
plýtvat energií?

Transparency International nám každoročně sděluje, jak nepěkné
postavení máme se svou korupcí ve světě. V roce 2009 jsme propadli ze
45. na 52. místo. Měří se ale, jak veřejnost korupci v dané zemi
vnímá. To nesvědčí o otupělosti. Ale o čem? Veřejné zakázky a
korupce z pozice občana jsou spojité nádoby. Zatím si ale jen málo
uvědomuje, že korupce nejen dává klíč k rozdělování veřejných
zakázek, ale také je značně prodražuje. A málo si uvědomuje i to, že
je to on (a třeba i jeho firma), kdo tyto zakázky a jejich vysokou cenu
platí svými daněmi. Bere to jako axiom, že „stát neumí
hospodařit.“

Odborníci radí stát zmenšit na minimum (privatizace jeho funkcí) tak,
že to bude trh a jeho soutěž, které korupci odstraní přirozenou cestou,
nebo že rozpočty a tendry by měly být pod veřejnou (rozuměj politickou)
kontrolou. Co to ale je politická kontrola? Český cynik dodá, že ten, kdo
jde dnes do politiky, to bere jako druh ziskového podnikání a že si přece
„kapři nebudou vypouštět vlastní rybník“. A někteří další
prohlásí, že dokonalá kontrola (politická i jiná) není možná. Proto
víc jak 20 let po „sametu“ nemá ČR zákon o státní službě a ani
nemá zákon transparentně upravující lobbying. Jsou-li mezery v pravidlech,
hůře se prokazuje jejich nedodržování.

Myšlenka, že stát by měl být co nejmenší tak, aby nedával prostor pro
korupci, je na první pohled sympatická. K jednoduchým a sympatickým
řešením je však třeba přistupovat velmi opatrně. Vytvořit podmínky
skutečně tržní konkurence není jednoduché. Navíc trh představuje změnu
rozdělení produktu a zdrojů nejen v krátkém, ale hlavně v dlouhém
období. Použije-li se v oblasti přerozdělení, konečný výsledek může
být těžko politicky přijatelný. Možná stačí, aby veřejná soutěž
nebyla jen formální. V roce 2009 se do konkurzu na výstavbu dálnic
v Polsku přihlásila čínská firma, která nabídla výrazně nižší cenu
a nebyla členem žádného neoficiálního kartelu. Soutěž vyhrála, zakázku
získala a ostatní firmy i v následujících soutěžích snížily své
ceny. Je ale otázka, zda čínský lék může působit dlouhodobě.

Myslím, že to byl Fedor Gál, který v jedné knize načrtl symbolický
obraz fungování korupčního prostředí. Na bajce ukazuje, že naivní a
eticky se chovající „hrdličky“ nemají šanci změnit chování
„jestřábů,“ kteří svůj úspěch založili na korupci. Nejen, že nic
nezmění, ale jejich šance na přežití v korupčním prostředí je
mizivá. Nejlépe udělají – a někdy jim nic jiného nezbývá – když
změní barvu i střih peří, přibrousí si zobák i pařátky a začnou se
chovat jako „jestřábi“. Některá hrdlička si možná v duchu své
chování bude omlouvat příslovím: „Kdo chce vlky bíti, musí s nimi
výti“. Zapomíná ale, že hrdlička není státem placený provokatér
v boji s korupcí a že se vlastně jen chová v souladu s příslovím:
„Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.“

Skončit komentář beznadějí je hřích. Naděje v tomto případě se
jmenuje demokracie a transparentnost. Demokracie je jedním z nejdražších
politických systémů a je velmi křehká. Z hlediska krátkodobé ekonomické
efektivnosti je naprosto ztrátová. Korupce ve veřejných zakázkách
představuje nejziskovější část korupce, ale také – díky objemům
peněz – nejhůře odhalitelnou, postihnutelnou a hlavně odstranitelnou.
Korupce svou podstatou demokracii ohrožuje v samých základech.
Transparentnost představuje jednu ze zbraní její obrany. Transparency
International (ale i bývalý starosta New Yorku Rudi Giuliani, který je
považován za člověka, který v tomto městě obnovil pořádek)
doporučují začít na nejnižší, místní úrovni a s menšími projekty.
Na nich vychovávat jednak občany, kteří vyžadují veřejnou kontrolu, a
jednak eticky se chovající budoucí politiky, kteří takovou kontrolou
považují za normální. Věřme, že se nejedná o sen z americké učebnice
občanské výchovy a ptactvo, které takto vychováme, bude jiného druhu než
hrdličky a jestřábi. Že by sokolové?

Doc. Ing. Ingeborg Němcová, CSc. katedra světové
ekonomiky na Fakultě mezinárodních vzta­hů

Mohlo by vás zajímat: