Čeští diplomaté v Zimbabwe podporují místní kulturu

28. května 2010 – Karolína Šklebená
Kariéra - Rozhovory - Duben 2010

Jak se ti naskytla možnost vycestovat na ambasádu do Zimbabwe?
Na ambasádu jsem se dostal v rámci Diplomatické akademie Ministerstva zahraničních věcí (DA MZV) ČR. Byl jsem sem vyslán na dvouměsíční stáž, což je běžná praxe.

A proč zrovna Zimbabwe? Šlo o tvojí vlastní volbu?
V ročníku nás je patnáct a každý z frekventantů jel na některou z ambasád v zahraničí, já jsem byl vybrán pro vyslání právě do Harare. Nešlo o mou volbu, tak to nefunguje. Každého z frekventantů vyšlou na některou z ambasád a záleží na domluvě a osobních pohovorech s ředitelkou DA. V konečné instanci je ale snaha vysílat lidi někam, kde ještě nebyli a kde to pro ně potenciálně bude mít největší přínos.

Jak ses připravoval na odjezd? Měli jste dost času na studium místní kultury, základů jazyka, nebo se naopak všechno seběhlo rychle?
Příprava na odjezd spočívala v nastudování základních obecných informací. Člověk se více zaměří na specifika dané oblasti, ale nakonec je to až realita, která ho formuje v místě působení. Všechno se seběhlo velice rychle, o výjezdních destinacích jsem se dozvěděl přibližně dva měsíce před odjezdem.

Jak bys charakterizoval Zimbabwe a jeho obyvatele?
Zimbabwe je nádherná země. To samé lze říci o hlavním městě, které mnohé určitě překvapí tím, jak je uspořádané. Ve srovnání s jinými městy, která jsem měl možnost navštívit, je nadmíru zelené s velkým množstvím stromů a parků. Řekl bych takové vzdušné. Lidé jsou velmi přátelští a je až s podivem, jak se vyrovnávají s velmi složitou politickou a ekonomickou situací.

Máš nějakou výrazně negativní nebo pozitivní zkušenost?
Kriminalita je relativně vysoká, ale zatím jsem se s žádným výraznějším problémem nesetkal. Mimochodem pokud by se člověk podíval na statistiky, mohlo by to mnohé vyděsit. V zemi existuje extrémní nezaměstnanost, některé statistiky hovoří o 80 až 90 procentech, ale to jsou oficiální čísla, samozřejmě hodně lidí pracuje „načerno“. Dalšími ukazateli jsou třeba nízká očekávaná doba života a vysoké procento nakažených virem HIV. Naopak v oblasti ukazatele gramotnosti je na tom Zimbabwe velmi dobře.

Lidé v Zimbabwe jsou z valné většiny křesťané, vidíš nějaké podobnosti s evropskou kulturou?
Ano, křesťanství je určující prvek každodenního života, na druhou stranu se zde křesťanství mísí s původním náboženstvím v podobě uctívání různých nadpřirozených jevů. Co se týče srovnání s Evropou, Zimbabwané jsou velmi otevření a ochotní vstřebávat a přijímat názory jiných kultur. Velice silné jsou zde komunity čínských a indických přistěhovalců, což se projevuje například i v dostupném zboží v obchodech nebo restauracích. Na druhou stranu jsou to velmi hrdí lidé, kteří si váží své země a ve srovnání s jinými zeměmi se snaží hledat chyby primárně u sebe samých, což se projevuje například i v jejich pokoře a ochotě přijímat mnohá místní příkoři.

Myslíš, že se dá mluvit o „čínském neokolonialismu“, jak je to běžně skloňované v médiích?
To je velice složitá otázka. V praxi lze pozorovat velmi zřetelnou snahu o získání maximálních okamžitých přínosů. V této oblasti je významná role Číny. Problém ovšem nastává v primárně krátkodobém charakteru těchto přínosů. Pokud bychom vzali měřítka udržitelného rozvoje společnosti, pak by to nevypadalo nikterak růžově. Obdobně to ovšem chodí v drtivé většině afrických států, kde přístup elit ostře kontrastuje s dlouhodobým výhledem rozvoje kontinentu.

Jaká je úroveň vzdělání v Zimbabwe? Liší se například mezi ženami a muži?
V Zimbabwe není dle mého názoru tak významný rozdíl mezi vzděláváním dívek a chlapců jako tomu bývá zejména v severní Africe. Vnímám to jako velice pozitivní. Na druhou stranu je daleko zřetelnější rozdělení tradičních rolí mezi muži a ženami, než tomu je například v evropských státech. Vzhledem ke stavu společnosti a fungování tradičních (původních) společenství jde o očekávatelný fakt a nijak výrazně mě to nepřekvapilo.

Dokázal by sis představit, že budeš jako diplomat sloužit v Zimbabwe?
Ano, dokázal. Již totiž jako diplomat v zemi působím. Jsem držitelem diplomatického pasu a moje vyslání sem ze strany MZV je oficiální, takže v tomto ohledu žádného velkého rozdílu není. Rozdíl je pouze v době vyslání ve srovnání s ostatním osazenstvem ambasády. Já jsem zde na krátké období dvou měsíců.

Jak funguje česká ambasáda?
V Zimbabwe je ambasáda, kde ve zjednodušené struktuře působí vedoucí mise, tedy velvyslanec (v našem případě Chargé d‘Affaires), jeho zástupkyně, hospodář a jedna další česká pracovní síla.

Můžeš nám říct o nějaké zajímavé akci, kterou za tvého působení česká ambasáda organizovala?
Krom jiného česká ambasáda zorganizovala a já jsem se přímo podílel na otevření výstavy ve městě Gweru jižně od Harare na pomezí jižní oblasti Zimbabwe zvané Matabeleland. Výstava se týkala ndebelské kulturní tradice, zejména vyprávění povídek předávaných z generace na generaci. Tu se česká ambasáda snaží zachránit tím, že podporuje jejich sběr a sepisování tak, aby zůstaly zachovány pro příští generace. Veškeré akce tohoto typu je nutné zvažovat s ohledem na jejich náklady tak, aby byly co nejúčelnější.

Jaký vypadá všední život diplomata v Zimbabwe?
Dochází k častým i několikahodinovým výpadkům elektřiny, vody a telefonu, takže z tohoto hlediska je zde práce náročnější. Zastoupení ČR zde v Zimbabwe však vnímám jako velmi důležité mimo jiné také proto, že se naše republika celosvětově velice angažuje v oblasti ochrany lidských práv. Naše reputace je ve světě v této oblasti na velmi vysoké úrovni a proto se domnívám, že zde české zastoupení má své místo.

Co je důležité pro práci velvyslance?
Velvyslanec musí splňovat předpoklady všestranného a kvalitního manažera. Lze na to pohlížet tak, že každý velvyslanec řídí větší či menší organizační jednotku, která musí fungovat spolehlivě a efektivně, protože jinak nemůže plnit své úkoly v dané destinaci.
Úkoly jednotlivých velvyslanectví jsou velmi široké a obsahují v zásadě politickou, konzulární, obchodní a kulturní agendu.

Jaká zajímavá místa jsi už navštívil?
O víkendu se snažím maximálně vstřebávat místní poměry, zvyky a přístupy obyvatelstva. Navštívil jsem již široké okolí kolem Harare a zatím nejdelší cesta, na které jsem byl, byla na hranice s Mozambikem na jihovýchodě země, kde jsem měl možnost v rezervaci kolem řeky Save zažít úžasné safari se vším, co k tomu patří – divoký život žiraf, zeber, lvů a zejména divokých psů afrických. Pozorování smeček divokých psů bylo neuvěřitelným zážitkem, v rezervaci kolem řeky Save je údajně jejich největší koncentrace vůbec a zažít je z bezprostřední blízkosti bylo fantastické.

Myslíš si, že si za dva měsíce může člověk udělat objektivní názor na takovouto zemi?
Podle mě záleží hodně na životních zkušenostech. V mém případě jsem již zvyklý na mimoevropské prostředí (strávil jsem velkou část života postupně v Sýrii, Íránu a Egyptě) a domnívám se, že to je velké plus. Na druhou stranu čím déle člověk v dané zemi působí, tím lépe je schopen vnímat nejrůznější nuance a tím pádem i objektivněji posuzovat celkovou situaci. Myslím si však, že pro získání solidního obecného pohledu na tuto zemi jsou dva měsíce dostatečně dlouhou dobou.

Jaký je průměrný příjem domácnosti?
Příjmy se liší, oficiální statistiky jsou dost nespolehlivé. Zatímco na venkově může být velmi dobrým příjmem padesát, ve městě to bude kolem sta dolarů na pracovníka. Důležité je si ale uvědomit, že často má takto „dobře“ placenou práci třeba jen jeden člen rodiny a ostatní jsou na něm existenčně závislí. K tomu se přidává extrémně vysoká nezaměstnanost.

Je v Zimbabwe rozšířený problém dětské práce, prostituce nebo obchodování s drogami?
Problém dětské práce je situován spíš mimo velká města v souvislosti se zemědělství a hospodařením v rámci malých, rodinných farem, ale samozřejmě obecně existuje. Zato prostituce je obrovský problém, se kterým souvisí vysoké procento nakažených HIV, dle některých statistik více než třetina dospělé populace (oficiální čísla se pohybují kolem 15 až 20 procenty). Problematičtější než obchod s drogami se mi zdá alkoholismus.

Jakým způsobem nakládá společnost s nakaženými HIV?
Přístup společnosti k nakaženým HIV je dost problematický. Jednotlivci si riziko nákazy nechtějí připouštět a doufají, že se jim vyhne. Tento fatalismus má samozřejmě velmi negativní důsledky. Společnost má velmi silnou tendenci nakažené odmítat a v současné době probíhá intenzivní kampaň směřující k reintegraci nakažených do společenského života, existují i nevládní organizace zabývající se touto problematikou.

Řeší se nějak v zemi prevence HIV/AIDS?
Ve městech je možné narazit na velké množství billboardů poukazujících na to, že být HIV pozitivní nezbytně nutně automaticky neznamená konec života a že i nakažení mají možnost se zapojit do společnosti a žít dál. Existují vzdělávací programy pro prevenci HIV/AIDS, jejichž výstupem jsou i billboardy a informační tabule upozorňující na to, ze například prostituce a nevěra zvyšují riziko nákazy. Tyto programy směřují i do škol a k mladé generaci, je to však skutečně „běh na dlouhou trať“.

Hodně těchto programů je založeno právě na křesťanských hodnotách, věrnosti a sexuální abstinenci. Co se týče kondomů  – problémem je jejich dostupnost pro běžné obyvatelstvo kvůli vysoké ceně.

Jak v praxi vypadá vláda Mugabeho jako prezidenta s opozičním premiérem?
Společná vláda prezidenta Mugabeho a premiéra Tsvangiraie je velmi komplikovaná. Proces změn je velmi pozvolný a v některých ohledech se zdá, že k žádným reálným změnám nedochází.

Na druhou stranu již to, že byla zahájena opoziční spolupráce je do značné míry pokrok. Ve velkých městech je o něco liberálnější přístup ke kulturním akcím a programům, ale některá témata stale není možné otevřeně diskutovat. Na venkově je situace nesrovnatelně horší než ve městech. Je důležité si uvědomit, že prezident Mugabe si podržel veškerá silová ministerstva a stále ovládá policejní složky a armádu.

Jaká je nálada ve společnosti? Vnímají vůbec obyčejní lidé nějaké změny?
Z mého pohledu je společnost velmi vyčerpaná a nemá zájem na žádných excesech ani vysilujících kláních politiků. Obyčejní lidé chtějí v klidu žít v prostředí, které bude stabilní a které zajistí to, aby se mohli soustředit na svou práci a zlepšení své ekonomické situace. Například v současné době je velmi aktuální diskuse o nové ústavě. Drtivá většina lidí však nemá absolutně žádnou možnost se do procesu zapojit. Ať už ze strachu z možné perzekuce nebo prostě proto, že celý proces je extrémně komplikovaný.