Dodával jsem hedvábí i anglické královně

9. 12. 2003 | | Kariéra, Rozhovory

Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, pak emigroval a stal se úspěšným manažerem. Nyní podniká v Česku, na Slovensku a v Británii. Michael J. Herman jako zkušený podnikatel dostudoval až k titulu MBA, nyní tráví v Česku asi třetinu svého času.

Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, pak emigroval a stal se úspěšným manažerem. Nyní podniká v Česku, na Slovensku a v Británii. Michael J. Herman jako zkušený podnikatel dostudoval až k titulu MBA, nyní tráví v Česku asi třetinu svého času.

Jaká byla Vaše studia?

Začala samozřejmě v Praze, kde jsem žil do svých devatenácti let. Vystudoval jsem dva roky zahraničního obchodu na VŠE. Pak jsem v roce 1968 emigroval a studia dokončil v Londýně. Nezískal jsem žádné stipendium, a tak jsem se musel živit sám. Nejdříve jsem si něco půjčil, a pak jsem v létě pracoval jako taxikář. Po dvou letech jsem toho nechal. Nebavilo mě to, studium bylo finančně náročné a já měl problémy s přizpůsobováním se kultuře.

Co jste tedy dělal potom?

Od roku 1971 jsem začal pracovat pro jednu textilní společnost jako obchodní zástupce. Tato firma vyráběla potištěné hedvábí, které kupovala dokonce sama královna. Měla úžasné renomé a velkou kapacitu, bohužel, s nedostatkem objednávek. Takže prvním mým významným úspěchem bylo, že jsem trhu představil potištěnou bavlnu.

Můžete ten úspěch nějak více popsat?

Ta bavlna se po vyprání srazila a zmačkala a stala se tak obrovským módním hitem. Navíc se nemusela žehlit. To bylo opravdu úžasné v té době. Vypadala, jako by byla přivezená z Indie. My však jen koupili gázu, potiskli ji, vyprali a lidé si ji velmi oblíbili. Obrat neuvěřitelně vzrostl. Byl to prostě správný produkt ve správný čas. Přišel jsem k tomu sice spíš jako slepý k houslím, ale protože jsem to vymyslel, stal jsem se hrdinou.

Zůstal jste pak ve firmě, třeba jako člen managementu?

Ne. Slyšela o mně konkurenční společnost, která vyráběla pletené zboží. Chtěla, abych k nim přešel a dělal marketing a prodej. Tak jsem šel a prodával jejich zboží americkým společnostem. Ty mi volaly tak dvakrát denně, tedy asi ve dvě odpoledne, a pak někdy v jedenáct v noci. Pracovní doba se mi trochu protáhla, ale myslím, že to bylo pro mě velmi zajímavé období.

Nějaká úsměvná příhoda při obchodování s textilem?

Měl jsem v technické angličtině fakt velké mezery. Jeden americký klient objednal 4000 metrů pleteného zboží v barvě slonovinové kosti. Ta barva u nás nebyla, tak jsem si řekl, že je to vlastně bílá. Takže jsem mu poslal bílou a on mi ji vrátil. Byl jsem z toho opravdu zkroušený. Generálnímu řediteli jsem dokonce nabídl výpověď. On mi však řekl, že pokud to do týdne prodám, můžu zůstat. Než zboží dorazilo z Ameriky do Anglie, já ho prodal. To byla opravdu cenná zkušenost.

Znamenalo to pro Vás nějaký postup?

Přidělili mě jako manažera pro řetězec Marks and Spencer. To byl opravdu obtížný zákazník. Přesné dodací lhůty, jednání s manažery a designéry. Celý ten systém velké společnosti byl pro mě velmi dobrou školou.

Co bylo pak?

Asi po dvou letech jsem chtěl víc. Poznat nové země, naučit se nové jazyky. Británie navíc vstoupila do Evropských společenství. Tak jsem jel do Německa. Nebylo to jednoduché. Zrovna byl rok 1973 a začala ropná krize. Němci z toho byli hodně nervózní, třeba o víkendech se nejezdilo autem, ale spořádaní chodci stejně čekali, až naskočí zelená. Tehdy jsem nastoupil do knihovny, kde jsem po povodních spravoval a vlastně i restauroval staré tisky. Viděl jsem v tom příležitost naučit se pořádně německy. Dokonce jsem tam chodil i do školy. Nakonec jsme tam s mou ženou zůstali devět měsíců.

Takže ani Německo nebylo konečnou stanicí?

Ne, potom jsme se vypravili na cestu kolem světa. Představte si, že za pouhých 1200 liber. Takže jsme si celý rok cestovali po Mexiku, Guatemale, Bolívii, Tahiti a Haiti. Taky jsme byli v Japonsku a Hongkongu. Žádné obchodní zvyklosti nás nezatěžovali, poznávali jsme jen kulturu. Seznámíte se z různými zvyky a pochopíte, že někde pět znamená čtyři a jinde šest a půl. Zkušenost to byla rozhodně k nezaplacení, zvlášť když jsem se vrátil do multietnické Anglie.

Mělo to pro Vás nějaký přínos i v profesním životě?

Jistě. Získal jsem tak zkušenost komunikovat nejen s lidmi z různých kultur, ale také s lidmi na nejrůznějších úrovních. Takže jsem byl schopen mluvit nejen s manažery, ale také se zaměstnanci. Navíc jsem nebyl rodilým Angličanem, i když mám britské občanství. Takže jsem v sobě neměl typickou anglickou class prejudice. A v té době třídní předsudky opravdu fungovaly a nejen třídní, ale i kulturní.

Kde jste vlastně pracoval po návratu ze světa?

Nastoupil jsem u jedné dceřinné společnosti velké firmy Phoenix Timber. Zaváděl jsem nové továrny na zpracování dřeva. Vlastně šlo o to, zavést nový počítačový program, který určoval sílu fošny. Nešlo jen o ten program, prodával jsem vlastně celé továrny. Celkem jsme postavili asi sedmdesát továren, třicet z nich v Británii, ostatní v Evropě, Kanadě i USA. Mou prací bylo komunikovat se zákazníkem. Mám radost, že ten systém, který jsem zaváděl, se dosud používá.

Nelitoval jste nikdy při Vašem pracovním nasazení, že jste vlastně nedostudoval?

Není to tak úplně pravda. V roce 1979 jsem šel na devítiměsíční zhuštěný kurz MBA na London School of Business. Půjčil jsem si na to peníze a vystudoval tam prestižní a velmi konkurenční program. Vzali mě i přesto, že jsem neměl dokončenou vysokou školu. Má praxe mluvila místo dosažených titulů.

Co Vám toto studium dalo?

Poznal jsem, že můj úspěch dosud byl způsoben jen intuicí. Nevěděl jsem, co dělám dobře a co ne. Všechno vycházelo z instinktu, aniž bych znal potřebné instrumenty. Nezvažoval jsem finanční rizika, která byla v 80. letech velmi důležitá. To vše mi doplnilo MBA studium.

Po studiu jste se vrátil zpátky k Phoenix Timber?

Ano, dokonce mě udělali ředitelem jedné z divizí. Byla hodně ztrátová. Během jednoho roku jsem ji dovedl k zisku. Můj úspěch společnost ocenila tak, že mě jmenovali do představenstva a posléze do správní rady celé společnosti.

Váš úspěch je vskutku ohromující. Bylo něco, co Vás zamrzelo?

Po letech jsem si uvědomil, že nevedu tu společnost já, ale ona mě. Všichni bankéři, zaměstnanci, věřitelé, zákazníci pořád něco chtěli. Každou naplánovanou dovolenou jsem musel zrušit. Tou dobou jsem měl dvě děti, které měly deset a dvanáct let. Uvědomil jsem si, že je vůbec nevidím. Navíc jsem sám patřil mezi akcionáře firmy a řekl jsem si, že bych mohl vytvářet hodnoty jen sám pro sebe a ne pro těch zbylých 2000 držitelů akcií.

Takže jste se osamostatnil?

Ano, v roce 1987 jsem si založil vlastní poradenskou společnost. Specializoval jsem se na marketingové poradenství ve stavebnictví, a také na poradenství v marketingu pro střední a východní Evropu. Tehdy se totiž trochu prolomily ledy v Rusku. Ale netušil jsem, že to bude mít tak rychlý spád.

Východní trhy se tedy pro Vás staly prioritou?

No, na počátku devadesátých let jsem několika velkým společnostem pomáhal proniknout na východní trhy. Uplatňoval jsem trojfázový postup. Nejdříve bylo třeba přesně popsat prostředí. Přestože jsem perfektně mluvil česky, nebylo to jednoduché. Rozuměl jsem všemu, ale prostředí jsem celkově nechápal. Druhou fází bylo pochopení prostředí. Tedy, že určitá pravidla se dodržují, ale rozhodně ne všechna, která jsou běžná v západním světě. Takže bylo třeba se přizpůsobit. Třetí fází procházejí západní společnosti na těchto trzích ještě pořád. Zvykli jsme si na tato pravidla ne nepodobná zákonům džungle. Obchodní i platební morálka je jiná než na Západě. Byrokracie je tady přebujelá a těžko definovatelná. Právní prostředí existuje jen teoreticky a je neuchopitelné. V Británii jsou často horší zákony, ale jsou uchopitelné, předvídatelné, dá se odhadnout riziko. To je v českém prostředí opravdu obtížné.

Jak tedy vybíráte nyní své podnikatelské aktivity?

Musí to být fifty-fifty. Musí mě to bavit, ale taky to musí vydělat. Abych vydělal bez toho, abych si to užil, to nemá smysl. Na druhou stranu bez peněz je jakákoli zábava bezcenná. Cíl je vlastně jediný: Zákazník i akcionář musí být spokojeni.

Co tedy dnes přesně děláte?

V Česku trávím asi třetinu času. Mám tady distribuční společnost, která přepravuje knihy a prodávám zde spolu s firmou Cortrade přípravek coriane. Na Slovensku mám také distribuční společnost. A v Londýně vedu realitní kancelář.

Není to trochu schizofrenní život?

Neplánoval jsem to, ale je příjemné nebýt pořád na jednom místě. Ale je pravda, že je to trochu schizofrenní, neboť v každé zemi fungují jiné obchodní podmínky. A člověk se jim musí přizpůsobit. Kdybych však byl na jednom místě, ztratil bych intelektuální stimulaci. Anglie mě začíná totiž nudit. Česko je pro mě výzvou.

Mohlo by vás zajímat: