Druhý pilíř – spása nebo zkáza?

17. 3. 2005 | | Názory

Zavedení povinného spoření na důchod nezbavuje státu odpovědnost za výplatu penzí a navíc přináší nová „skrytá“ rizika. Pokud se Česká republika odhodlá k důchodové reformě, dostane se před politicko-ekonomické dilema. Máme budoucí důchodce přimět ke spoření ve speciálních finančních institucí – například penzijních fondech?

Zavedení povinného spoření na důchod nezbavuje státu odpovědnost za výplatu penzí a navíc přináší nová „skrytá“ rizika.

Pokud se Česká republika odhodlá k důchodové reformě, dostane se před politicko-ekonomické dilema. Máme budoucí důchodce přimět ke spoření ve speciálních finančních institucí – například penzijních fondech? U nás nyní existují dva pilíře důchodového systému – průběžný státní systém a dobrovolné penzijní připojištění v penzijních fondech případně soukromé důchodové či životní pojištění v pojišťovnách. Na Slovensku rozbíhají penzijní reformu, která navíc zavádí druhý pilíř důchodového systému s tzv. opt-out doložkou – mladí musí, ostatní mohou vyvázat část prostředků, které platí státu a ukládat je do důchodcovské správcovské společnosti (DSS). Politici prakticky z celého našeho politického spektra, kromě zástupců KSČM, se již vyjádřili, že by politické vyjednávání mohlo též vyústit v podobný třípilířový systém.

Problém vzniká již při samotném vzniku druhého pilíře. Státem vybraným společnostem po zavedení druhého pilíře vzniká „kšeft století“, o kterém by se jim jinak mohlo jen zdát. Ročně se u nás odvádí v platbách na sociální pojištění stovky miliard korun. Je správné, aby z důchodové reformy těžily pouze vybrané společnosti?

Druhý pilíř přes některé výhody přináší řadu významných rizik i v delším horizontu. Státu sice částečně snižují staré závazky plynoucí z průběžného financování důchodů, zároveň ale vyvstávají nové. Co se stane s důchodci fondu, pokud dojde k jeho krachu, což je v tržní ekonomice vždycky možné? Je zřejmé, že všechny závazky by přešly na stát, který nese za druhý pilíř politickou odpovědnost. Stát si proto obvykle vybírá do druhého pilíře společnosti s dlouhou historií a dostatečným renomé. Jenže renomé získané dnes, neznamená dobrá pověst za 30 let…

Jaké jsou argumenty pro vznik tzv. druhého pilíře? Pokud skutečně budou důchodové fondy vyplácet všechny své závazky, může se tím stát částečně zbavit problému, jak profinacovat penze v době nepříznivého demografického vývoje. Fondový systém je oproti průběžnému méně citlivý na demografický vývoj, každý jeho účastník dostane podle toho, kolik si ušetří. Tento argument ovšem platí i v případě dobrovolného spoření. Proč tedy spořit povinně?

Zastánci „povinnosti“ mají argument – lidé si zvykli, že se o ně postará stát. Podle některých ekonomů hrozí nebezpečí, že by v případě plné dobrovolnosti lidé nevzali nebezpečí nízkého důchodu dost vážně. Ušetřené peníze, které neodvedou státu, by jednoduše „projedli“. Později by vznikla armáda nezaopatřených důchodců, která by vyostřila politickou a sociální situaci. Druhý pilíř tedy předpokládá omezenou racionalitu budoucích důchodců. Ti si údajně nedokážou spočítat, jaký jim stát vyplatí důchod. Argument v postkomunistické zemi sice silný, ale třeba říci, že i podmíněný neochotou státu „přiznat“, co bude skutečně schopen v budoucnu důchodcům platit.

Jak to dnes vypadá na blízkému Slovensku? Jelikož jsou důchody samozřejmě politicky a sociálně citlivou oblastí, podléhají DSS přísnému dozoru, možná tvrdšímu než banky. Je přísně omezen vstup do odvětví a každá investiční operace, je několikrát prověřena. Jakýkoli úkrok od průměru konkurence je tvrdě zkoumán, zda neohrožuje finanční stabilitu.

V čem je tedy na Slovensku problém, když je vše pod dohledem? Základní charakteristika tržního prostředí je, v druhém pilíři silně omezená, potenciální vstup konkurence. V druhém pilíři vzniká uzavřená oligopolní struktura, která – pohledem teorie her – má velký potenciál pro dlouhodobé kartelové dohody a má silnou vyděračskou pozici vůči státu. Na příklad poplatky za služby jsou pro DSS na Slovensku stanovené zákonem, a to velmi nízko. Vydrží takto nízké i dalších dvacet let, nebo budou muset zákonodárci podlehnout tlaku silné lobby?

Regulátor druhého pilíře stojí před nepříjemným problémem, jak zabezpečit zároveň zdravou konkurenci a přitom hlídat dostatečnou podobnost všech DSS. Její narušení by mohlo být známkou potenciální nestability nebo dokonce krachu, jehož náklady by potom musel uhradit stát. Dá se to vůbec ještě označit za tržní prostředí?

Než se totiž bezhlavě vydáme – v rámci politických kompromisů – slovenskou cestou, měli bychom důkladně zvážit všechna rizika třípilířového systému. Podstatné bude, zda v rozhodování o podobě důchodové reformy nepřevládnou pouhé lobbistické zájmy nad ekonomickou racionalitou.

Filip Pertold
Centrum pro finance a trhy

Mohlo by vás zajímat: