EKONOM, časopis studentů VŠE v Praze – začátek či obnova?

6. 1. 2020 | | Názory EKONOM

Autorem článku je Ivan Leiš, bývalý student VŠE a šéfredaktor časopisu EKONOM

V roce 1964 jsem úspěšně absolvoval přijímačky na Vysokou školu ekonomickou v Praze, fakultu obchodní, obor zahraniční obchod. Od října toho roku jsem se sešel s několika spolužáky, kteří měli stejné štěstí a prošli sítem zkoušek před komisí, které zahrnovaly dílčí prověření zejména znalostí západního jazyka (v mém případě angličtina), matematiky a všeobecného společenského a politického přehledu. Pohovor to byl příjemný, i když jsem šel na řadu jako poslední toho dne, po několikahodinovém a nekonečném čekání.

Jako absolvent Střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ ve Štěpánské v Praze, nyní Akademické gymnázium ve Štěpánské) jsem nejvíce tíhnul k „reslovákům“, kterých se na studium dostalo poměrně hodně díky vynikající výuce jazyků na této škole. Tehdy to byla škola, která měla svou pověst a každý se chtěl stát jejím studentem. Při dlouhých diskusích někdo z nás zmínil téma studentského časopisu, který bychom mohli vydávat na VŠE. Někdo z nás zmínil, že údajně časopis pod názvem EKONOM již koncem 50. let a začátkem 60. let vycházel. Kopie časopisu se nezachovaly. Je faktem, že v těchto letech řada vysokých škol své studentské časopisy vydávala. Impuls, Elixír, Lef a mnoho dalších mezi námi kolovaly a ti šťastní se na ně odvolávali a citovali je …

Logika velí, když tu byla tradice, proč na ni nenavázat. Je pravdou, že když jsem byl v plné redaktorské práci v přidělených několika centimetrech místnosti 315 ve 3. patře tehdy jediné, nyní staré budovy, navštívil nás jistý absolvent VŠE, pohovořil s námi a sdělil nám informaci, že časopis EKONOM ve zmíněných letech vycházel a že měl i dobrou úroveň. Do dneška však nikdo některá čísla nepředložil, nenašli jsme je ani v archivech veřejných či soukromých. Na tohoto věrozvěsta a nositele této informace již poté nikdo z nás nenarazil.

Vedení školy vznik časopisu podporovalo

To nás neodradilo od našeho záměru začít časopis vydávat. Tehdy jsme se netrápili, zda to bude úplný začátek či obnova již kdysi vzniklého a zaniklého. Nyní z historického hlediska by toto určení bylo víc než potřebné.

Vytvořila se skupinka studentů, hlavně posluchačů třetí – obchodní – fakulty, směru zahraniční obchod ve složení: Ivan Petrův,  Libor Zeman, Jaroslav Celerýn, Věra Pořízková (reslováci) a Ivan Leiš,  Igor Cetl, Václav Baloun (štěpánští). Skupina to byla počtem malá, ale invencí a ambicemi velmi nadějná. Stalo se.

Po přípravách koncem roku 1964 (získat část místnost 315, kde sídlil tehdy Hlavní výbor Československého svazu mládeže na VŠE, tři fakultní výbory téhož, začínající AIESEC, DEFIC, ARS, pořadatelé studentských akcí jako byly Majáles, plesy, Beánie a dalších existujících a vznikajících studentských radovánek, určit si tvář a obsah časopisu, osvojit si technické dovednosti, dohodnout si s vedením VŠE způsob a rozsah tisku a jiné nutnosti). Po letech si vzpomínám, že vedení VŠE, ale i různé studentské iniciativy, tuto naši aktivitu přivítalo a velmi podporovalo. Byla nám poskytnuta tiskárna VŠE s tehdejšími technickými možnostmi, které se v té době přísně hlídaly. Zejména oddělením zvláštních úkolů (pro ty, kteří již zapomněli, či jsou neznalí, tohoto útvaru na VŠE té doby, připomínám, že tato kancelář byla umístěna úplně nahoře ve 4. patře). Štěstí bylo, že toto oddělení naše aktivity možná sledovalo, ale do tvorby časopisu nám nemluvilo.

Na začátku jsme tiskli technikou zvanou cyklostyl, v dalším období pomocí kovolistů. První technika neumožňovala ilustrace (jen jsem vylepšoval cyklostylové blány různými „malůvkami“ pomocí krejčovského ozubeného kolečka), druhá již ano, bohužel značně nedokonalé, kde postavy vypadaly jako duchové z podsvětí zahalení mlhou. Vysvětlujte to váženým hodnostářům! Nicméně i ti  pochopili vymoženost doby a nekritizovali nás za to. Kvalitu tisku nekritizovali  ani čtenáři – ctění vrstevníci a studenti. Obsah chválili, i když se vyskytly jiné odborné názory. Po letech jsem jim za to vděčen a děkuji jim za nás všechny.

O čem jsme chtěli psát a psali

Rozhodli jsme přinášet zprávy z různých dalších studentských časopisů, psát o studentských radostech a problémech, zejména vůči škole, přinášet rozhovory s akademickými hodnostáři, proložit moudrosti humorem, ale přinášet i překlady z tehdy nedostupných zdrojů, které byly povoleny jen těm z nomenklatury a prověřeným. Tyto překlady se týkaly nejen politiky, ale i ekonomiky. Na tomto místě musím říci, že jsme psali, o čem jsme chtěli. Pochopitelně jsme měli určitý pud při rozhodování, co tisknout a co ne. K autocenzuře jsme se nepřiklonili. Nicméně jsme byli podvědomě opatrní. Nechtěli jsme, aby časopis zanikl, po několika měsících, kdy vznikl. Před očima jsme měli osud kolegy redaktora Müllera, který byl ze své alma mater vyloučen a dokonce mu hrozilo trestně právní řízení za nějaký ostrý článek či názor v jeho domovském časopise. Doba však pokročila, a my, ač jsme si dovolili různé pichlavé články (Mao Ce Tung a současná Čína, nové metody řízení od Vance Packarda, Štruncovo srovnání životní úrovně Rakouska a Československa atd.) či legrácky proti SSSR (Nepilův slovník, Miltnerova pohádka aj.), jsme nezavdali zásahům proti Ekonomu, odborné námitky jsme ustáli. Později při normalizačních řízení a prověrkách některých z nás na to přišla řeč, ale to už vydávání Ekonoma neovlivnilo.

Ekonom se prodal v den vydání během několika hodin, i když stál tehdy Kč 5,-. Omezujícím faktorem byl náklad, naše redakce tiskly stanovený počet 250 ks. Časopis se rozutíkal mezi čtenáře tak, že redaktoři nestačili archivovat ani jeden výtisk, natož, aby si vzali tento zpravodaj pro sebe.

Na Ekonomu jsme často pracovali do noci, ze školy nás museli vyhazovat

Naše první redakce pracovala ve složení Petrův, Leiš, Pořízková, Cetl, Celerýn, Zeman, Baloun, Prudký od druhé poloviny roku 1964 do poloviny roku 1966, kdy někteří z nás přešli pracovat do tehdy vznikajícího AIESECU, a to včetně našeho koordinátora  Ivana Petrůva. V tomto složení jsme vydali tři čísla (1, 2, 3, dvojčíslo 4 – 5 a možná i zvláštní číslo s ekonomickou studií, ale to si nejsem úplně jistý). Druhá redakce pracující v druhé polovině roku 1966 (kde už zastávala post šéfredaktora moje maličkost) vydala zvláštní inaugurační číslo k inauguraci nového rektora profesora Vladimíra Kadlece . Toto číslo jsem vytvořil s Liborem Zemanem a s fotografem Eduardem Majorem. Snášení a prodej realizovala již nová redakce v čele s Jeníkem Kovářem. I když jsem od ledna 1967 přešel pracovat do vzniklého Místního výboru AIESEC, přesto jsem v nové redakci zůstal a pracoval s další generací redaktorů EKONOMa, který pod různým vedením vydržel až do zhruba poloviny roku 1969, kdy jeho vydávání normalizační představitelé definitivně ukončili.

Na zmíněných číslech Ekonoma jsme pracovali nejraději v podvečer či v noci. Museli nás vyhazovat z třistapatnácky a posiloval nás vzdálený neon nad Hlavním nádražím, který nám vzkazoval: „…AHA, HLAVNÍ ..DRAŽÍ“.

Začátky to byly těžké, ale mladý student vydrží, a hlavně dokáže, mnohé. Navíc každá získaná zkušenost je k nezaplacení. Později jsem ji využil jako redaktor několika specializovaných časopisů  z oboru poštovní historie. Nenaučili jsme se jen tvořit časopis, ale i poznat vztahy a osvojit si “umění jednat a umění nemožného“  se svými vrstevníky, ale i ctěnými akademickými hodnostáři. Řešení a vyřešení problémů – úspěšné i neúspěšné člověka posílí. A to se stalo a bylo to potřeba hlavně pro další léta, která přišla poté a nebyla jednoduchá. Škoda jen, že v době tvorby či konání zapomínáme na uchování a archivaci. To je potom zlé, paměť buď zapne či vypne, ke škodě podobných vzpomínek.

Foto: archiv Ivana Leiše

Mohlo by vás zajímat: