Hledám práci. Značka: Jsem růžový a mám rád Velikonoce

3. 12. 2008 | | Nezařazené

Hlavními hrdiny kanadské komedie se stali dva velikonoční zajíčci. Nejsou jedinými exempláři svého druhu, v gigantické korporaci starající se o veškeré přípravy Velikonoc jich pracují desítky, ne-li stovky. Všichni oblečení do růžových plyšových kostýmů, které nesundávají při žádné příležitosti.

Hlavními hrdiny kanadské komedie se stali dva velikonoční zajíčci. Nejsou jedinými exempláři svého druhu, v gigantické korporaci starající se o veškeré přípravy Velikonoc jich pracují desítky, ne-li stovky. Všichni oblečení do růžových plyšových kostýmů, které nesundávají při žádné příležitosti.

Na ulicích se za nimi nikdo neohlíží, každý je bere jako samozřejmou součást společnosti. Jednou do roka popadnou košíky s vajíčky, která ve svém rajónu tajně rozdávají dětem.

My se však zaměříme pouze na zmíněné dva ušáky, Hanka a Mika. Ti spolu z nepochopitelných důvodů bydlí, přestože jediné, co je spojuje, je zaječí kombinéza a fakt, že tvoří jeden tým. Jinak si nemají co říci. Mike striktně dodržuje zdravou životosprávu, každé ráno cvičí. Je slušný, zdvořilý, stydlivý a platonicky zamilovaný do sekretářky svého zaměstnavatele. Hank po večerech sleduje erotické pořady, kouří jednu za druhou, s alkoholem jsou nejlepší přátelé a v místních barech platí za neodolatelného svůdníka. Se svým zaměstnáním jsou zajdové vrcholně spokojeni, aby také ne! Financí mají dostatek, přestože pracují jediný den v roce. Navíc si svůj úkol díky Hankově škodolibosti užívají, velikonoční překvapení ukrývají tak, aby je děti našly až za dostatečně dlouhou dobu, nejlépe vůbec. Mikovi se podobné praktiky sice příčí, nicméně nedokáže dominantnímu Hankovi jakkoliv odporovat. O posledních Velikonocích však zajíci v zápalu vynalézavosti nakonec jedno vajíčko zapomenou schovat a vesele se vloupají o dům dál, aniž by tušili, jak na tyto legrácky doplatí.

Velikonoční s. r. o. již několik let nevykazuje žádné zisky, specialista pan Hubriss, který se stal zámožným díky realizaci sponzorované sebevraždy, doporučuje podniknout zásadní kroky. Do karet mu nahrává jeho nechuť k Velikonocům jako takovým. Na rozdíl od Vánoc, Chanuky či Valentýna je považuje za svátek druhé kategorie, tedy takový, který si zaslouží podstatně méně pozornosti a investic. Plánuje zredukovat počet zaměstnanců, čokoládová vajíčka chce postupně nahradit papírovými. V té samé době vysílá celostátní televize reportáž, v níž jakási holčička hystericky pláče, že na ni letos velikonoční zajíček zapomněl. Není problém uhodnout, čí byla klientkou. Než se tedy ušáci stačí vzpamatovat, drží v tlapkách výpověď z práce a musí potupně vyklidit prostor.

Divák, který po ničem vyšším než po dávce bizarnosti netouží, může být spokojen. Novou situaci a rostoucí finanční potíže totiž hrdinové řeší jako každý jiný – alkoholem, vysedáváním po barech, milostnými úlety. Další osud zajíců nelze označit jinak než jako bláznivé epizody. K nejvtipnějším patří moment, kdy se ušáci snaží na pracovním úřadě zkostnatělou byrokratku přesvědčit o svým mimořádných (ne)schopnostech a předpokladech. Z hlediska příběhu a hlubšího humoru je snímek poměrně chudý, nejvíce k smíchu jsou neustále přítomné zaječí kostýmy, „lidskost“ a naivita hlavních hrdinů. Předem avízovaný vtip se ve většině případů omezuje na narážky o „chlastu, šukání, prachách a zasloužené odplatě“. Některým z nich se, pravda, upřímně zasmějete. Chceme-li vytyčit nějaké hlavní poselství filmu, bude to pravděpodobně kritika neosobního prostředí velkých firem, kde lidskost ustupuje zájmu o maximální profit. Jak však na pražské premiéře jeden z autorů zdůraznil, nad příběhem nemáme přemýšlet, jednoduše: „Have fun!.“

Pokud jej tedy poslechneme a při sledování pouze přijímáme sled groteskních scén, působí snímek vcelku mile. Až do okamžiku, kdy má dojít k závěru, pointě, rozuzlení; zde tvůrci nepatrně selhali. Namísto, aby celé „ujeté“ dílo patřičně vygradovali, ironicky či absurdně zakončili, uchýlili se k happyendu, který navíc v celém kontextu působí značně nelogicky, nejasně, jako by useknutě. Řada zápletek zůstává nerozřešených a opomenutých, divák se nemůže zbavit pocitu, že autory už humor jednoduše přestal bavit, tak příběhu „nalepili“ jakýsi idylický konec a spokojeně si oddechli.

Na tuto komedii chci především upozornit. Dlouho se mi nestalo, abych po shlédnutí filmu nedokázala jednoznačně říct, jaký byl. Pokud se jej tedy rozhodnete shlédnout (nepříliš dlouhý, vhodný pro odreagování), doporučují počkat si např. na DVD, kde jej můžete kdykoliv vypnout nebo si naopak některé scény vychutnat vícekrát.

Mohlo by vás zajímat: