Honorární konzulové se v červnu nenudí

22. 6. 2008 | | Nezařazené

Sklenička sektu, prohlídka Valdštejnského paláce a nekonečné podávání si rukou s ostatními přítomnými. I tak vypadalo historicky první setkání honorárních konzulů České republiky, které se odehrálo během prvních tří červnových dní v Praze. To byla ale jen třešinka na pomyslném dortu. Důvod, proč se konzulové sjeli, byl mnohem důležitější než vzájemná výměna navštívenek a zdvořilostní rozhovory.

Sklenička sektu, prohlídka Valdštejnského paláce a nekonečné podávání si rukou s ostatními přítomnými. I tak vypadalo historicky první setkání honorárních konzulů České republiky, které se odehrálo během prvních tří červnových dní v Praze. To byla ale jen třešinka na pomyslném dortu. Důvod, proč se konzulové sjeli, byl mnohem důležitější než vzájemná výměna navštívenek a zdvořilostní rozhovory.

Diplomaté srdce
Přijeli téměř všichni zástupci honorárních konzulátů, ať už byli z Mali, Izraele, Spojených států amerických nebo Španělska. Podle vládního serveru se jich sešlo na sto třicet z více než sedmdesáti zemí světa. A mluvili o všem. Ale hlavně se radili s ostatními, jak na problémy, s nimiž se všichni denně setkávají. Uzavírání sňatků krajanů s cizinci, krádeže a podvody českých občanů v zahraničí anebo ztráta cestovních dokladů.

„Musím říct, že dobrý honorární konzul je snem každého předsedy vlády, každého ministra financí a každého ministra zahraničí. Vykonává svou misi v podstatě jako kariérní diplomat, ale zadarmo a bez nároků na imunitu,“ chválil přítomné předseda vlády Mirek Topolánek a pozadu nezůstali ani ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg nebo předseda Senátu Poslanecké sněmovny České republiky Přemysl Sobotka. Ten konzuly jistě potěšil svým projevem, ve kterém je nazýval „diplomaty srdce“.

Úřední hodiny? I 24 hodin denně
Honorární konzulové bývají zpravidla osobnosti, které pojí k dané zemi úzký vztah. Nezřídka to jsou emigranti, kteří se vracejí ke svým kořenům. Jejich výjimečnost je mimo jiné také v tom, že nemají diplomatický status a také nejsou nikým za svou práci placeni. Významně se podílejí na rozvoji vztahů se zemí, v níž působí, a to nejen vztahů kulturních, ale připravují také příznivější podnikatelské klima a nezřídka slouží jako informační služba. To když se někdo přijde na konzulát zeptat, co se dá například v Praze vidět. Do jejich agendy patří v prvé řadě pomáhat krajanům, kteří se v zahraničí ocitnou v nouzi.

Jak moc jednotliví konzulové dokáží oddělit práci od volného času, se liší. Vladan Antonovič z Honorárního konzulátu pro rakouské země Tyrolsko a Vorarlberg například neřeší, jestli má nebo nemá úřední hodiny a krajanům neváhá nabídnout pomocnou ruku. I proto, jak prozradil v článku http://www.ilist.cz/clanky/prace-jako-nejdrazsi-konicek, čítá jeho pracovní týden šedesát hodin.

Práce, kterou neděláte pro peníze
Mezi honorárními konzuly byste našli i jméno Petera Rafaeliho, který působí ve Filadelfii. Po roce 1968 pomáhal rodinám z utečeneckých táborů a jeho zásluhou oživl krajanský život ve Filadelfii. Mezi jeho poslední počiny patří americké vydání knihy Loterie života, která popisuje život sira Nicholase Wintona, jež zachránil 669 židovských dětí v průběhu druhé světové války.
Česká republika má v současnosti sto šedesát honorárních konzulátů v sedmdesáti šesti zemích světa. Honorární konzul v zásadě operuje na třech polích – konzulární, obchodně-ekonomické a kulturní. Konzulát je vždy podřízen profesionálnímu konzulárnímu úřadu nebo generálnímu konzulátu.

Mohlo by vás zajímat: