Hory a kláštery Bukoviny
CestováníMožná se mezi vámi najdou takoví, kteří si pamatují jméno Bukovina ještě ze školy. Turistům a cestovatelům tento kout nabízí dvě oblasti zájmu. První jsou samozřejmě hory, které jsou stejně jako všude jinde v Rumunsku krásné a opuštěné. Druhým cílem je šestice unikátních a nádherných opevněných klášterů v horách.
Možná se mezi vámi najdou takoví, kteří si pamatují jméno Bukovina ještě ze školy. Možná se vám také vybaví skutečnost, že jsme s tímto územím kdysi náleželi do jednoho státu, když právě Bukovina s částí Haliče přešla při dělení Polska v 18. století pod korunu stejného císaře, který vládnul i nám. Je to malé hornaté území na severu dnešního Rumunska na hranicích s Ukrajinou. Je sevřeno mezi mnohem větší regiony Sedmihradska, Haliče a Rumunské Moldávie.
Turistům a cestovatelům tento kout nabízí dvě oblasti zájmu. První jsou samozřejmě hory, které jsou stejně jako všude jinde v Rumunsku krásné a opuštěné. Mezi bukovinská pohoří můžeme řadit hlavně Suhard, Calimani, Bystřické hory a částečně také Rodnu. Druhým cílem je šestice unikátních a nádherných opevněných klášterů v horách.
Krásné kláštery z neklidných časů
Klášterů je v Bukovině více, ale těch, které chrání UNESCO, je pouze šest. Jsou to Putna, Arbore, Humor, Voronet, Sucevita, Moldovita. Všechny se vyznačují společnými rysy a od sebe se potom liší už jen v drobnostech. Bukovina v patnáctém a šestnáctém století, kdy byly všechny kláštery postaveny, nepatřila mezi nejklidnější kraje. Bylo to způsobeno jednak tureckými válkami při Osmanské expanzi na Balkán, jednak také blízkostí k ukrajinskému Záporoží a Krymskému chanátu. Proto jsou kláštery opevněné hradbami, které jsou často zesíleny věžemi. V jednotlivých klášterech se opevnění dochovalo v různé míře – klášter Putna je celý obehnán zachovalými hradbami s mohutnými věžemi, zatímco třeba Humor má ze zdí jen základy.
I Rumunsko má svou Sixtinskou kapli
Perlou každého kláštera je kostel stojící uprostřed areálu, památkově chráněný především pro své krásné malby na vnitřních i venkovních zdech. Četné náboženské motivy a obrazy boje proti pohanům (Turkům) byly namalovány při založení kláštera a od těch dob nebyly nikdy (!) restaurovány, až dnes. Přesto se fresky dochovaly v pozoruhodném stavu, i když byly vystaveny povětrnostním vlivům po několik staletí. Právě kostel je to, v čem se od sebe jednotlivé kláštery odlišují. Putna, Moldovita, Sucevita a Voronet mají přibližně stejnou koncepci jednolodního kostela se zvonicí a vstupem z boku. Arbore i Humor věž nemají a vstupuje se do nich čelně, u jednoho mezi mohutnými sloupy a u druhého v obrovském výklenku přes celou stěnu. Nejcennější je asi klášter Voronet, který je také nazýván „rumunskou Sixtinskou kaplí“. Modrá barva použitá na malby byla nazvána voronetská modř.
Nejjednodušeji je přístupný klášter Putna, kam vás zaveze několikrát denně přímý vláček ze Suceavy, potom dvojice klášterů Humor a Voronet. K těm je to z rychlíkové stanice Gura Humorului (trať Suceava – Vatra Dornei) asi 4 km po silnici – ke každému na jinou stranu od trati. Ostatní kláštery jsou přístupné pouze stopem nebo busem.
Památky nejsou pro církevní řády výnosným byznysem
Církevní řády, které kláštery provozují a spravují, si dobře uvědomují vysokou historickou hodnotu památek. Vstupné vybírají 1 DM, povolení vyfotit klášter stojí 2 DM a krásná brožura o všech klášterech Bukoviny stojí 5 DM. Z těchto poplatků hradí právě probíhající rekonstrukce fresek, nikdo je tedy nemůže obvinit, že si z klášterů udělaly výnosný byznys. O celoevropské proslulosti těchto památek svědčí jejich vysoká návštěvnost zahraničními turisty, hlavně z Francie a Itálie.
Při toulkách po klášterech nevynechejte město Suceava, která je správním střediskem přilehlého kraje, i když historicky patří již do Moldávie. V centru města je několik starobylých gotických kostelů a také malý klášter. Zříceniny hradu se právě opravují. Jinak je tu samozřejmě plno obchodů, hotelů, pošta a významná železniční křižovatka. Od nádraží je to do středu města pořádný kus cesty (7–8 km), takže využijte trolejbusů, autobusů nebo sběrných taxi.
Z lázní na sopečné pohoří Calimany
Z několika pohoří, které do bukovinského regionu zasahují, jsme si pro toulání vybrali sopečné pohoří Calimani. Popravdě řečeno, do Bukoviny patří jenom jejich polovina, od hlavního hřebene na sever. Jižní svahy a doliny již patří do Transylvánie neboli Sedmihradska.
Ideálním základním táborem, kde si můžete doplnit zásoby a rozloučit se s civilizací, je lázeňské středisko Vatra Dornei. Má příjemnou atmosféru a vcelku šikovný Salvamont (horskou službu). Hned před nádražím Vatra Dornei Bai je nově udělané rozcestí značek do pohoří Rarau, Giumalau, Suhard (nově přeznačená hřebenovka), a také do Calimanů. Modrý trojúhelník vás za 9 hodin dovede až ke skalám na vrcholu 12 apoštolů.
Když lokomotiva supí, stoupáte
Nejkrásnější přiblížení pod horský hřeben vám však dvakrát denně nabízí vláček do vesnice Dornisoara. První jede asi ve tři v noci, druhý spoj vyráží z Vatry Dornei ve 13.44. Chvíli poté, co uhne z hlavní tratě ve stanici Floreni, se ponoří do hlubokého lesa a společně s říčkou Dornou a prašnou silničkou míří k jihu ke 30 km vzdálenému hřebeni Calimanů. Zastávky jsou tvořeny vždy asi čtyřmi domky, z nichž jeden je právě budova zastávky a další patří rodinám dřevařů a lesáků. Podle supění lokomotivy poznáváte, že cesta stále stoupá. Okolí tratě je krásné – lesy, řeka, občas výhled k horám. Ve stejném duchu je také osada Dornisoara. Ačkoliv sem vede železnice, cesta je jen prašná lesní silnička. Několik domků, pila, dva lomy a mezi tím malinká dřevěná kaple.
Noc – ve stanu nebo pofidérní zbořenině?
Ať již chcete vyrazit po kterékoliv ze dvou značek vycházejících z osady, musíte osadou projít a na rozbočce dvou stejně širokých cest se rozhodnout. Značení není moc valné, ale na betonových tělesech kolem cesty je stále dobře patrné, jen ty stromy, kde bývaly značky, asi vzaly při těžbě za své. Vybrali jsme si žlutý bod přímo pod hlavní hřeben. Prvních 15 km značky vede po stejné cestě, která vedla do Dornisoary. Kolem vás je jen les, v potoce některé tůně lákají k zaplavání.
V průvodcem avizované útulně Griul u cesty bych nespal ani za nic. Je to velká, polorozpadlá budova s pošramocenou statikou a rizikem, že na noc se k vám přidají party cikánů, které tu šmejdí po lese a sbírají všemožné lesní plody. Na útulny se v Calimanech všeobecně nedá spoléhat, a pokud už ten stan s sebou máte a táhnete se s ním, asi jej za noc v pofidérních zbořeninách nevyměníte.
Rumunské seníky zdobí česky psaná varování
Díky horšímu značení si zde často nebudete jisti správností vašeho postupu. Správný chodník vede stále dnem doliny, která se postupně stáčí z jižního směru na východní. Až zmizí silnička, pokračuje dále dobře patrný chodník po pastvinách, ale stále kolem potoka, který je tenčí a tenčí. Krásné jsou pohledy zpět dolinou na západní části hřebene pohoří. Za řídkým pruhem lesa je louka s rozpadlým seníkem (na jeho roubených stěnách je český nápis „kradou tu“). Značka vede po levém rozmočeném okraji louky podél lesa, kde je již staré značení na stromech dobře patrné. V lese již jen několik serpentin a chodník nás vyvede na holé sedlo v jedné větvi okraje velkého centrálního kráteru. Travnatá plošinka s ohništěm přímo v sedle je ideální místo pro přenocování. Krásný je výhled na masív nejvyššího vrcholu pohoří Pietrosulu (2102 m). Voda je asi pět minut cesty po červeném bodu na rozcestí pod výrazným žlabem na úbočí Pietrosulu. Značení je v této části pohoří zbrusu nové – se značkařem jsme se minuli jen o několik málo dní. Na trávě ještě byly obrysy bílé barvy, jak stříkal směrovky na rozcestník barvou.
Několik minut na temeno vrcholové pyramidy
Ráno jsme vyrazili na hřebenovku Calimanů nejprve sestupem k rozcestí s vodou, kousek pod sedlo. Tady vyráží červený kříž přímo vzhůru strmým žlabem na hřeben. V husté kosodřevině vede cesta kolem potoka, po chvíli však přejde do jeho kamenitého koryta a tím míří až na hřeben. V jednom místě se ve strmém hlinitém svahu obchází skalní stěnka, která se potoku postavila do cesty, tady hrozí uklouznutí. Závěr výstupu v jemné suti je již hodně strmý a nepříjemný. Touto značkou jsme se dostali do nejvyšší a nejkrásnější části hřebene, asi čtyř- až pětikilometrového masívu Pietrosulu. Po červeném pásu je to na temeno vrcholové pyramidy již jen několik minut. Výhled je překrásný, od vrcholového kříže přehlédnete nejen celé Calimany, ale také vzdálenou Rodnu a Suhard.
Sírová hora upoutá výhledy nejvíc
Pohoří Calimani je sopečného původu a patří do soustavy sopečných pohoří, které po západním okraji lemují krystalická jádrová pohoří karpatského oblouku. Centrální a nejvyšší část je vlastně zbytkem obrovského kráteru o průměru asi 10 km, jehož vnější svahy jsou mírné a vnitřní strmé. V místě, kde je dnes osada Gura Haitii, si z kráteru prorazil cestu ven potok, takže souvislý hřeben okraje kráteru je zde přerušen. Tato zajímavá stavba středu pohoří je samozřejmě patrná po celou dobu pochodu po hřebeni, ale nejlépe je vidět právě z Pietrosulu. Uprostřed kráteru se utvořil jakoby další malý sopečný kužel, hora Negoiul Romanesc, která je díky vysokému obsahu síry ve svých útrobách postupně ukrajována a těžena.
Hřebenovka dále, až na druhý nejvyšší vrchol pohoří, Negoiul Unguresc (2046 m), je jen mírně zvlněná. Na vrcholu žádná nová útulna, kterou slibuje průvodce, nestojí. Následuje velmi strmý sestup po ostré hraně do sedla pod vrcholem Pietricelul. Výhledy upoutává hlavně „Sírová hora“ Negoiul Romanesc a její zdevastované okolí, včetně sedla. Z krásného hřebínku vpadnete rovnou do měsíční krajiny po těžbě.V terasovitě navezené hlušině však bohužel žádné krystaly síry nenajdete, nejspíše je síra v hornině vázaná chemicky v podobě sloučenin. Dole pod sedlem na severní straně je několik paneláků jako ubytovny pro dělníky. Vzhledem k rozloze pohoří je však rozloha krajiny zdevastované těžbou zanedbatelná a omezená jen na nejbližší okolí Sírové hory.
Jak najít správnou cestu bez značek?
Další postup je orientačně náročný, protože v okolí sedla nejsou žádné značky. My jsme prostě prošli hustou trávou k několika zřetelným serpentinám na úbočí hory Pietricelul a po těch šlapali dále vzhůru. Občas z cesty odbočovaly do nitra hory staré štoly. Některé již byly zcela zhroucené a zasypané, ale některými se dalo ještě i kus jít, i když stará výdřeva nebudila přílišnou důvěru. Široká cesta serpentin přešla v úzkou stezku v husté kleči a asi 200 metrů přecházela po severním svahu hory na druhou stranu Pietricelulu. Na celý těžební areál i ubytovny pro dělníky pod horami byly pohledy přímo letecké. Pěšina se zase změnila v širokou cestu, která vyústila k rozcestníku červené hřebenovky a žlutého trojúhelníku od ubytovny v údolí. Správná cesta vede tedy po jižním svahu hory, ale značené to vůbec není.
Výstup na 2021 m vysoký Retitis vede již po zásobovací cestě, kterou používají meteorologové ze stanice na vrcholu. Na požádání si můžete ve stanici nabrat z hluboké studny i pitnou vodu. Z vrcholku je pěkný rozhled hlavně na východní část kráteru s horami Caliman Izvor a Caliman Cerbul. Další pokračování hřebenovky je značené poměrně špatně, ale klesající chodník se mezi klečí a jalovčím dá vždy nějak najít. Pod horou Bradul Ciont, která je až po špičku zarostlá kosodřevinou, je rozcestí, kde jsme odbočili doprava na plošinu Iezer.
Mrtvé větve nad hladinou jediného plesa
Iezer je rozsáhlá louka s řídkým, parkovým porostem horských smrků, stanicí horské služby a významným rozcestníkem (zcela nečitelným). Asi 200 metrů vedle je pod svahy Retitisu jediné pleso pohoří Calimani – Iezer (1720 m). V části jezera trčí nad hladinu mrtvé větve kleče. Plošina Iezer je ideální místo pro nocleh, ať už na loukách kolem stanice Horské služby, nebo u jezera. Od nečitelného rozcestníku je třeba pro sestup do města Toplita pokračovat po široké cestě sjízdné i auty dolů, hlavní rozcestí červeného a modrého kříže se nachází asi kilometr pod plošinou Iezer. Zvolili jsme modrý kříž, který po překročení pastvin začne klesat v mnohých zatáčkách do doliny k potoku. Kromě řídkého, ale znatelného značení je nepřehlédnutelným orientačním bodem také pramen vysoko nad cestou, který je pomocí dřeveného koryta vyveden nad cestu a tvoří tak jakousi horskou sprchu.
Ne, že by doliny nebyly pěkné
Pochod údolím kolem potoka je úmorně dlouhý a stále stejný, jednotvárný. Za menší dřevařskou osadou se přejde na širší silničku, na které patníky oznamují vzdálenost k hlavní silnici Borsec – Toplita. Začínají číslem 12. Pod osadou jsme na krásné louce přenocovali a v chladivém ránu se vydali urazit zbývající kilometry k hlavní cestě. Po šesti kilometrech pochodu nám lesáci svážející na koňském povoze dřevo do města nabídli svezení (zadarmo), takže jsme neváhali a nasedli. Zaujala nás místní pálenka, kterou ostatní pasažéři popíjeli z pivních lahví. Zavezli nás nejen k hlavní cestě, ale až do města Toplita na vlak. Od plošiny Iezer je to k hlavní silnici ještě 25 km a po ní pak do Toplity dalších 9 km, v podstatě stále dolinou! V pohoří Caliman jsou tedy ze všech stran k hřebeni velmi dlouhé nástupy dolinami. Ne, že by doliny nebyly pěkné, ale jen je třeba s těmito pochody počítat při plánování treků v Calimanech.
Nahrávání ...
