Jak jsem se seznamoval se zaměstnaneckým životem

2. 11. 2007 | | Nezařazené

Stala se mi jednou taková milá věc. Znáte to, vidíte nějakou nabídku a v náhlém zatmění mysli si řeknete, že tohle je přímo pro mě, že tohle musím mít. Jednalo se o nabídku práce pomocné vědecké síly a já se přihlásil.

Stala se mi jednou taková milá věc. Znáte to, vidíte nějakou nabídku a v náhlém zatmění mysli si řeknete, že tohle je přímo pro mě, že tohle musím mít. Jednalo se o nabídku práce pomocné vědecké síly a já se přihlásil.
Přišel jsem do učebny, kde měl probíhat výběrový pohovor. Dva lidé už tam seděli. Četli si a neprojevili o mě žádný zájem, asi jsem se jim nezdál být dostatečnou konkurencí. Rozhodl jsem se, že zaujmu stejně rezervovaný postoj a s bradou bojovně zdviženou jsem se vydal k vytipovanému místu. Zakopl jsem hned o první schod a bradu dal zas raději dolů, neboť další boule na hlavě by mi mohla vzít i ten zbytek důstojnosti, který mi po pádu zůstal.
Za deset minut jsme byli v místnosti stále tři. Jelikož bylo už pět minut po oficiálním začátku, začal jsem být nervózní. Rozhodl jsem se přerušit studenou válku s kolegy a zeptal jsem se: „Kdy asi přijdou, co?“ Odpovědí mi bylo hrobové ticho. „Už mají pět minut zpoždění,“ přidal jsem. Jedna hlava se zvedla od skript a řekla: „Kdo?“ Rychle mi došlo, která bije a vyrazil jsem hledat správnou místnost. Proto ta rezervovanost, bručel jsem si v duchu. Zkusil jsem stejnou místnost, ale v jiné budově. Děkan Fakulty financí mě vyprovodil se slovy: „Úroveň téhle školy jde opravdu dolů.“ A to jsem se ho pouze zeptal, zda u něj probíhá výběrový pohovor na pomvěda Fakulty mezinárodních vztahů. Třetí pokus mě již správně dorazil do Rajské budovy.
Zrovna končili. Sebral jsem sílu a začal ze sebe chrlit informace o své osobě. Zaujal jsem. Všichni mě pozorovali a jak jsem si všiml, kolegové sokové a sokyně s mírnou dávkou nervozity. „Uhnete nám už prosím z cesty?“ nevydržela jedna dívka. Učinil jsem tak a za chvíli jsem v místnosti osaměl. Asi se budete divit stejně jako já, ale neuspěl jsem…
„Nevadí,“ řekl jsem si, „alespoň budeš mít víc času na studium.“ Věděl jsem, že se pouze chlácholím a v hloubi duše mě hlodalo, že jsem nebyl vybrán. Ale to ještě nebyl konec, za měsíc mi přišla pozvánka, abych se dostavil na katedru.
Ujistil jsem se, že vím, kam mám jít a v určený čas se na místo dostavil. Proděkan na mě vybafnul, jakmile jsem se objevil ve dveřích: „Všichni to vzdali, berete to?“ Neváhal jsem, cítil jsem, že můj železný duch mě nezklame a já vytrvám. „Ano, mě nezlomíte,“ odvětil jsem. Rodiče na mě byli tak hrdí, z jejich dítěte bude génius.
Nastoupil jsem hned další den. Těšil jsem se těžkou práci, kterou budu vykonávat. Nemýlil jsem se. Ten den jsem během šesti hodin zvládl dva úkoly. První bylo vyběhat si podpis, abych mohl pracovat; jednoduchá úloha se stala poměrně obtížnou, jelikož čísla nechtěla sedět a zaměstnanci fakulty zapomněli, že mají telefon, zato si moc dobře uvědomovali, že mají mě. Když jsem nemohl najít proděkana pro pedagogiku, byl jsem sekretářkou fakulty poslán do obchodu pro nějakou zeleninu, že by tam prý mohl být. Druhý úkol spočíval v transportu starého papíru do koše. Během té práci bych byl schopen pro vozík zabít, večer bych zas raději umřel, protože dojít si na záchod se stalo horší túrou než výšlap na Matterhorn. Ale první vědecký poznatek jsem učinil, nikdy bych nevěřil, že člověka může najednou bolet tolik věcí..
Pomalu jsem pronikal do života fakulty a pomalu jsem sílil a zdokonaloval se v psaní na počítači. Vědecká práce nebyla přesně to, co jsem čekal. Ale přeci jsem jeden zajímavý poznatek učinil. Ale trvalo mi to dlouho. Nejdříve jsem si myslel, že na fakultě bují kanadské žertíky. Při svých cestách s různým harampádím jsem si všiml, že někteří zaměstnanci vcházejí do dveří a padají na ústa, jindy jsem spatřil kliky ulepené čímsi mazlavým. A při ťukání dat do počítače jsem několikrát zvedl výhrůžný telefonát. Časem začaly žertíky přitvrzovat. Po otevření dveří padaly na oběti kýble vody, knihy, odmontovávaly se kliky a podřezávaly se nohy židlím i stolům. A pak mi to jednou došlo.
Šel jsem zrovna do místnosti něco dělat, když jsem viděl paní děkanku, jak zatlouká jedny dveře a prchá k sobě do kanceláře. Tam musí být asi něco tajného, pomyslel jsem si a zašel do vedlejší místnosti. „Proč mám pracovat zrovna tady,“ podivil jsem se. Místnost byla úplně prázdná, vypadala, jako že se stala obětí dalšího žertíku. Pak mi došlo, že jsem o místnost vedle, tohle bylo číslo 210. Chtěl jsem rychle odejít, aby mě někdo nenapálil, ale už bylo pozdě. Z druhé strany dveří se ozvalo důvěrně známé bouchání, jak mě paní děkanka zatloukala v místnosti. Za chvíli bylo dílo dokonáno a já pochopil celý význam těch žertíků. Byl jsem napálen, a pořádně, o to totiž celou dobu šlo. Jedna strana chodby měla okna na jih a druhá na sever. Protože bylo léto a na jihu se nedalo v kancelářích dýchat, jak jsem za chvíli měl zjistit, zuřila na fakultě tajná válka severu proti jihu, kdy se paní děkanka v čele severu snažila uhájit své kanceláře, aby se nejspíš pak v zimě postavila do vedení boje za jižní místnosti. Od plic jsem se tomu zasmál, ale když mě na nich začalo štípat horko, raději jsem toho nechal. Pokusil jsem se otevřít okno, ale marně. Dokonale utěsněno a nešlo otevřít. Moje dobrá nálada mizela a střídala ji zoufalost. Nenapadlo mě nic lepšího, než se pokusit vyrazit dveře. Bohužel byla paní děkanka důsledná. Nicméně mi strach a měsíc praxe na fakultě dodal neuvěřitelné síly a tak se mi podařilo dveře po patnácti minutách vyrazit. Pološílený jsem vyběhl ven, našel lihovou fixu a napsal paní děkance na dveře, že končím, vysvobodil téměř udušeného profesora z vedlejší místnosti jako gesto nového člena jižního odboje, vyběhl ven a víckrát se tam neukázal. Nakonec jsem učinil jeden vědecký poznatek, že se dospělí občas chovají jako děti. Jistě pro to v mezinárodních vztazích najdu široké uplatnění.

Mohlo by vás zajímat: