Jak jsme z Baru putovali přes drsné hory, medvědí lesy až k Čechům u Dunaje

24. 9. 2013 | | Cestování

Naložit krosny do vozíku, který byl plný obřího gauče a nějaké té
ledničky, a jelo se. Některým z nás se rozpadaly pod zadkem sedačky, jiné
doprovázel cestující, který celou noc zvracel, pojídal broskve a vše
zapíjel pivem. Tak začala výprava do Rumunska, kam jsem se vydala
s šéfredaktorem iListu a dalšími šesti lidmi.

Sotva jsme v naší cílovce, tedy městě Deva vystoupili, vrhli se na nás
místní chlapečci s nataženou rukou a svým dokola se opakujícím „uno
euro“, v nestřežených chvílích se snažili krást alespoň rozpité
minerálky nebo igelitky s paštikami do hor.

V Baru, kam jsme popojeli vlakem, byl již klid, zato brzy začala naše
dobrodružství s mapou. Sotva jsme za sebou nechali chalupy, zjistili jsme,
že naše cesta vlastně neexistuje, zatímco na tu nakreslenou jsme rozhodně
nenarazili. Přemítání nad kompasem, zjišťování GPS souřadnic a
dohadování, kudy to „střihnout“ dál, se proto na další den a půl
staly hlavním důvodem pro časté zastávky.

Bloudění bez medvědů

Legrace s mapou „klubu rumunských turistů“ vyvrcholila druhé
odpoledne, když cesta skončila uprostřed lesa. Abychom udrželi směr, čekal
nás zhruba dvoukilometrový sešup mezi stromy, během něhož jsme sestoupali
nějakých šest set metrů. Z jehličí se postupně stávalo vlhké listí,
do něhož se člověk nezřídka bořil až po kolena, poslední třetina pak
vedla korytem potoka, respektive kluzkým listím či po rozviklaných
balvanech. Co chvíli jsme padali, zapadávali, občas nás od ledové vody
dělily jen teleskopické hůlky, zatímco těžká krosna chtěla dál
a dolů.

Kvůli bloudění jsme první dvě noci skončili úplně jinde, než jsme
plánovali, vařili si za tmy a přemýšleli, co je to za praskání mezi
stromy. První noc jsme poctivě většinu jídla rozvěsili po lese, druhý den
byla únava rychlejší, což přilákalo psa. Velkého a zřejmě
vegetariánského, protože našeho lovečáku, který jsme nechali pohozený
před stanem, si ani nevšiml, zatímco kamarádům vyžral sladkosti. Na
medvědy jsme nenarazili, pouze na výhružný „drbací“ strom.

Lidi jsme (krom pár postaviček na vzdáleném hřebeni) dobré čtyři dny
neviděli. Vlastně ano, když jsme po ránu vběhli nazí do ledového potoku,
abychom smyli pot několika předchozích dní, a posléze si všimli, že
o pár metrů déle loví jakýsi rybář. Na pozdrav neodpověděl.

Cesta pro kamzíky

Třetí den jsme nastoupali více než tisícovku a dostali se tak do
oblasti, kde rostla spousta brusinek a borůvek, nabízely se desítky
úchvatných pohledů na hory s modrou oblohou na pozadí a hlavně, kde
začínal Národní park Retezat. To znamená existující cestičky a
turistické značky.

Už následující den jsme se dostali do skutečných hor a za každou
další značkou se bylo třeba brodit neprůchozí kousavou klečí, kterou
záhy vystřídaly dlouhé přechody kamenných polí. Ty jsem v některých
případech zdolávala téměř po čtyřech, protože jinak se dál (respektive
výš) zkrátka dostat nedalo, některé šutry se zrádně kejvaly. To ale
nebylo vše a postupně nám začínalo být jasné, že původní plán
„ujdeme deset kiláků po hřebeni, vylezeme na Papušu a pak ještě na
Peleagu a pak někam slezeme tábořit“ není absolutně reálný.
Balancování po balvanech zdržovalo, z hřebene se navíc vyklubal náročný
horolezecký úsek, na kterém jsme si vzájemně podávali krosny, abychom
některá místa vůbec přešplhali, a snažili se nedívat za sebe, na sráz
s jezírkem na dně.

Skončili jsme na větrném návrší ve 2300 m, přímo pod dvojicí
nejvyšších hor pohoří Retezat. Blížil se večer a nahoru vedla podobná
cesta jako dosud. Nezbývalo tedy, než rozbít stany právě zde, i když se
podle oficiálních pravidel národního parku nesmělo stanovat mimo vyhrazená
místa. Tato noc patřila k nejdivočejším. Prudce lilo a stěny stanu
začínaly prosakovat, do toho neskutečné poryvy větru, díky nimž jsme
celou noc čekali, kdy nám navzdory improvizovaným větrolamům spadne tenká
konstrukce na hlavu. Navíc nám postupně začaly docházet zásoby vody, což
pomáhaly řešit zbylé borůvky. Druhý den se hory kompletně ztrácely
v mlze, všechny stany ale přežily.

Změnili jsme plán a po koupeli v ledovcovém jezírku pokračovali na
protější hřeben. Další výstup byl pohodový, mraky postupně mizely. Jako
bolestné jsme aspoň (téměř doslova) vyběhli na 2457 vysokou horu Custura
a pak již sestupovali na jih, do lesnatých kopců, kde jsme viděli ovce
i s bačou, dvouocasého psa a v noci omylem zabloudili do vosího
hnízda.

Na návštěvě u Čechů

Druhou část naší výpravy tvořil výlet do Banátu. Poté, co jsme
došli na konec parku, zpátky do civilizace, si nás začali místní
maršrutkáři přehazovat tak, že jsme skončili v Petrosani. Tedy úplně
jinde. Cesta naším směrem byla navíc až do večera uzavřená. Proto jsme
se rozdělili. Někteří stopovali, další jeli nočním vlakem, já
s Davidem doputovala k uzavírce, kde jsme obsadili prázdnou maršrutku,
přesunuli se do Targu Jiu a následně stopovali až do Baia de Aramă
(5,5 tisíce obyvatel). Zde jsme v deset večer uvízli.

V dalším směru nás řidiči odmítali brát s tím, že „tam večer
nic nejezdí“. Neustále se kolem nás motala starší paní v leopardí
vestě, která do nás dost neodbytně (rumunsky) hustila, že zde auto
nezastavíme a v šest ráno jede autobus. To jsme věděli a snažili se jí
směsicí všech možných jazyků (krom rumunštiny) a rukama, nohama
vysvětlit, že to teď už jen zkoušíme, kdyby náhodou, ale nedala si
říct. Dokonce zavolala své známé, profesorce angličtiny a spojila nás
s ní. Vše jsme jí popsali, ta to přetlumočila, paní však neodbytně
pokračovala. Když jsme se (už poměrně otráveně) natáhli pro krosny
s tím, že se na pár hodin tedy ustanujeme někde za městečkem, chytla nás
s tím, že spíme u ní.

Ubytovala nás v pokoji plném plyšových medvědů. Zavolala profesorce,
aby zjistila, co si dáme k večeři, vzkázali jsme, že nemáme hlad, neboť
jsme už jedli. Následně nám, téměř před půlnocí, naservírovala plný
talíř smažených žampionů, vajec natvrdo, tradičního rumunského sejra a
jako bonus misku jater. Vyčistila kvůli nám vanu (rumunskou větu, že
nemusí, neboť my jsme pravděpodobně špinavější, google překladač
nejspíše zmotal) a na dobrou noc nám přinesla obrovský svítící
modrý kříž.

Další den jsme pokračovali přes lázně Baile Herculane a Orsovu až na
odbočku u Dunaje, odkud jsme se vyšplhali závěrečných šest kilometrů do
české vesnice Eibenthal, což znamená Tisové údolí. Vlastně jen tři
čtvrtiny cesty, pak nám zastavil pán s dodávkou a jezevčíkem a dovezl až
k hospodě U Medvěda. Následoval den plný piva, archaické češtiny,
focení nebojácných koťat, boje se srbským signálem a druhý den
čtyřhodinová cesta vlakem (30 km/h) do Lugoje a následný stop
do Devy.

Zde jsme se na druhý pokus utábořili, na poli za železniční tratí –
stačilo podlézt plynovod. Za odměnu jsme byli ochráněni od toulavých
raťáfáků, drzých dětí a dalších živlů, pouze nám celou noc nad
hlavou houkaly vlaky. Pak už nezbývalo než projít Devu, vyfotit tamní
budovatelské stavby, navštívit obrovské tržiště, vyzásobit se
čokoládkami Rom, sýry a vínem, utratit jejich poslední nepromokavé
bankovky a vyrazit na cestu autobusem, který jel tak zběsile, že nás na
Florenci vyhazoval místo sedmi ráno už ve tři čtvrtě na čtyři.

Celou fotogalerii najdete ZDE

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by vás zajímat: