Jak (ne)učit ekonomii

1. 3. 2001 | | Názory

V Politické ekonomii č. 5/2000 vyšel článek Lubomíry Breňové a Mojmíra Helíska Ekonomie: proč učit, co učit, jak učit. Chceme na tento článek kriticky reagovat, protože pojetí ekonomie a její výuky, jak jej prezentovali autoři článku, obsahuje, podle našeho názoru, celou řadu problematických přístupů.

V Politické ekonomii č. 5/2000 vyšel článek Lubomíry Breňové a Mojmíra Helíska Ekonomie: proč učit, co učit, jak učit. Chceme na tento článek kriticky reagovat, protože pojetí ekonomie a její výuky, jak jej prezentovali autoři článku, obsahuje, podle našeho názoru, celou řadu problematických přístupů.

V první řadě nesouhlasíme s tvrzením, že ekonomii je možné učit abstraktní metodou, čili, jak autoři zmíněného článku píší: „přeformulovat realitu do definic, pravidel, rovnic a křivek.“ Právě tento způsob výuky vede k tomu, že ekonomie je pro studenty předmětem nudným, abstraktním a sterilním – odtrženým od reality. Od studentů se vyžaduje memorování definic a vzorců, protínání a posouvání křivek, a tak již od počátku získávají dojem, že ekonomie jim nebude k ničemu. Studenti pak nedokáží aplikovat ekonomickou teorii ani na jednoduché praktické či hospodářsko – politické problémy, protože k tomu nejsou vedeni od základních kurzů. Kdo se chce přesvědčit, že tomu tak skutečně je, ať nahlédne do skript nebo se přijde podívat ke státním zkouškám z ekonomie. Naši studenti také mají na zahraničních školách s ekonomií potíže. Ne však proto, že nezvládli dost velký počet pojmů a pouček, ale proto, že nemají dost solidní základy ekonomického myšlení.

Abstraktní metoda je vhodná především pro doktorský stupeň studia. Na bakalářském i magisterském stupni je žádoucí ilustrativní metoda výkladu – je totiž nezbytné učit ekonomii tak, aby student od první chvíle věděl, že to, co se učí, není pouze abstraktní, ale reálné, že to má bezprostřední vztah k podnikání a ostatním oblastem života společnosti, že mu ekonomie pomáhá orientovat se ve složitém, ale zajímavém ekonomickém světě – ve světě lidí, nikoli ve světě křivek, rovnic a vzorců. Ekonomická teorie sama o sobě není ničím, není-li průběžně prokládána příklady, případovými studiemi a aplikacemi. A tyto by navíc měly být neustále aktualizovány. Je to náročné, ale takto se učí ekonomie ve světě – stačí nahlédnout do zahraničních učebnic.

Metoda výuky, kterou autoři ve svém článku označují jako „abstraktně deduktivní“ a kterou, jak sami píší, uplatňují ve výuce i ve svých učebních pomůckách, je především pohodlná. Od učitelů žádá pouze předávání pouček a od studentů jejich memorování. Může napáchat největší škody právě v prvních ročnících, kde si studenti osvojují způsob studia ekonomie a způsob ekonomického myšlení. Ale především je tato metoda zcela nevhodná pro bakalářský kurz ekonomie. Ten má být totiž přípravou pro ekonomickou profesi a pro život, a nikoli pro studium dalších pokročilých kurzů teoretické ekonomie. Proto platí zvláště pro bakalářskou ekonomii, že musí ztělesňovat spojení a prolínání teorie s případovými studiemi a aplikacemi. Tento způsob výuky je pro bakalářský stupeň naprosto nepostradatelný.

Nepřicházíme s tímto pojetím ekonomie poprvé. Jednak jej od počátku sami uplatňujeme ve svých přednáškách a jednak jsme již v roce 1994 vyvolali na Vysoké škole ekonomické diskusi na toto téma. Připomínáme článek Roberta Holmana Jak učit ekonomii, otištěný v Politické ekonomii č. 5/1994, ve kterém autor vyzývá ke změně stylu výuky ekonomie a nabízí řešení. Narazili jsme na hradbu mlčení, nezájmu a nepochopení. Proto se katedra ekonomických teorií vydala vlastní cestou, která nakonec vedla ke vzniku a vydání učebnice Ekonomie. Když se ve stejném roce objevil český překlad Mankiwových Zásad ekonomie, pocítili jsme jako zadostiučinění, že jsou obě učebnice psány v podobném stylu – ilustrativní metodou výkladu.

Za problém sám o sobě pokládáme standardy ekonomie. Jistěže každý předmět vyučovaný na vysoké škole má mít svou akreditaci a standardy. Jenže standardy ekonomie na Vysoké škole ekonomické v Praze jsou tak podrobné, že neumožňují ani sebemenší odchýlení se od toho jediného obsahového pojetí ekonomie, které ztělesňují. Např. standardy mikroekonomie I (základní neboli bakalářský kurz) obsahují 310 a standardy makroekonomie I dokonce 870 (!) pojmů a pojmových spojení. To vše pro jednosemestrální předměty s jednou dvouhodinovou přednáškou týdně. Zahrnují totiž nejen základní pojmy, ale také konkrétní výkladové postupy a modely, které se autoři rozhodli do standardů zařadit. Za pojmem oligopol např. ihned následují pojmy smluvní oligopol, oligopol s dominantní firmou, cenové vůdcovství atd., čímž standardy vylučují jiné pojetí problematiky oligopolu a vnucují učiteli i studentovi pouze toto jedno. Za pojmem makroekonomická rovnováha následuje 450 model, takže učitelé a studenti nemohou k makroekonomické rovnováze přistupovat jinak nežli skrze tento model, přestože je zastaralý a v nejnovějších učebnicích ekonomie se již nevyskytuje. A tak bychom mohli pokračovat dále. Tím ovšem standardy přestávají plnit svou původní funkci mantinelů a stávají se podrobným receptem – receptem, jak „upéct koláč“ podle představ autorů standardů. Pro někoho je to možná pohodlné. Učitel nemusí přemýšlet, protože látka je do nejmenších podrobností „dána“. A student také nemusí přemýšlet, protože se od něj očekává pouze naučení stovek pojmů.

Autoři standardů měli zřejmě dobrý úmysl dát učitelům a studentům co nejpřesnější vodítko. Jenže ekonomie není katechismus. Ekonomie se vyvíjí, odráží změny reálného ekonomického světa i pokrok ekonomické vědy. Jak mohou učitelé držet krok s tímto vývojem a zároveň se držet strnulých standardů? Ty se pak pro ně stávají svěrací kazajkou, která jim neumožňuje uplatňovat ve výuce nové přístupy a trendy. Autoři článku píší, že „standardy představují normu znalostí, bez ohledu na studovanou literaturu“. To ovšem není pravda. Kdyby byly standardy pojaty obecně a obsahovaly pouze základní pojmy, dávaly by učitelům a studentům dostatečnou volnost ve výběru modelů i literatury. Stávající podoba standardů však nutí, pokud byste je skutečně chtěli brát striktně, používat pouze skripta kateder. Např. nová přeložená americká učebnice N. G. Mankiwa Zásady ekonomie se ani nedostala do seznamu základní literatury mikroekonomie na VŠE v Praze – neodpovídá totiž jejím standardům.

Standardy jsou v mnoha ohledech zastaralé. Jejich autoři zřejmě vycházeli ze čtrnáct let starého 13. vydání Samuelsonovy učebnice, které je ovšem z dnešního pohledu již značně překonané. Nejnovější zahraniční učebnice mají už zcela jinou strukturu i jiné pojetí celé řady problémů. Ale především jsou stávající standardy nevhodné pro bakalářský program studia. Jsou totiž pojaty jako předstupeň pro další studium pokročilých kurzů ekonomie. To ostatně autoři článku přiznávají, když píší, že „nezbytnost základní formalizace vyplývá z propojenosti (jednotnosti) základního a středně pokročilého kurzu ekonomie v rámci magisterského studia“. Standardy pak obsahují celou řadu pojmů a modelů, které do bakalářské ekonomie nepatří, např. teorém pavučiny, monopson, rozšiřování a prohlubování kapitálu, teorie optimálního cla, multiplikátor vyrovnaného rozpočtu, index ERDI, Barrova-Ricardova hypotéza, krabicové diagramy, smluvní křivky atd. Naopak chybí problémy, které by byly pro praktickou orientaci a dovednosti bakalářů užitečné, např. vztah mezi výnosem a rizikem, účinky cenové regulace nebo chování zájmových skupin. I zde autoři standardů zřejmě kalkulovali s tím, že student bude pokračovat ve studiu pokročilých kurzů ekonomie.

Mají být v předmětech ekonomie studentům předkládány alternativní (a často protichůdné) pohledy různých ekonomických škol a směrů? Má být např. teorie peněz vyložena alternativně podle monetaristů a podle keynesiánců? Má být vedle neoklasické teorie ceny prezentována také např. rakouská teorie ceny? Domníváme se, že máme v tomto ohledu jisté zkušenosti, protože jsme učili ekonomii již od první poloviny 80. let, kdy jsme přednášeli dějiny ekonomických teorií. Neměli jsme tehdy k dispozici žádné učebnice ekonomie a studovali jsme proto ekonomii z původních pramenů, tedy z děl autorů jako byli např. Alfred Marshall, John M. Keynes, Joan Robinsonová, Friedrich A. Hayek, Milton Friedman nebo John Kenneth Galbraith. Bylo to mnohem náročnější než studovat učebnice typu Ekonomie P. A. Samuelsona. Víme proto, jak zploštělý bývá v ekonomických učebnicích výklad „alternativních teoretických proudů“, často redukovaný jen na odlišné sklony křivek. Chybí v nich kořeny těchto proudů – velké myšlenky velkých ekonomů. Domníváme se, že bakalářský kurz ekonomie by měl obsahovat jen to, na čem se ekonomické směry „z 99%“ shodují. Zatěžování studentů, kteří se teprve učí základy ekonomie, ještě alternativními přístupy odlišných teoretických směrů vede pouze k tomu, že mají v látce zmatek. Teprve v inženýrských kurzech ekonomie je možné řadu problémů vykládat z alternativních pohledů různých ekonomických směrů.

Mohlo by vás zajímat: