Jak promítačům chutná život aneb volné povídání s vrchním promítačem

19. 10. 2000 | | Rozhovory

Filmový klub existuje na VŠE již celý semestr. Mnoho studentů navštívilo starou aulu a ponořilo se do světa filmu. Se Studentským listem jsme se tentokrát podívali i do zákulisí tohoto kina vysokoškoláků.

Filmový klub existuje na VŠE již celý semestr. Mnoho studentů navštívilo starou aulu a ponořilo se do světa filmu. Se Studentským listem jsme se tentokrát podívali i do zákulisí tohoto kina vysokoškoláků.

Stačí otevřít dvířka promítárny, vyběhnout pár železných schůdků a rázem se ocitnete v úplně jiném světě. Ve světě, který se na první pohled naprosto liší od světa běžného diváka. Zatímco v kinosále vládne ticho a soustředěnost, promítárna žije naplno a vrčící promítačka z ní chrlí na plátno pohyblivé obrázky. Přesto mají oba tyto světy společného jmenovatele – film. Filmové kotouče pro nás roztáčí promítač Josef Machů, člověk na svém místě.

“Na VŠE pracuji v audiovizuálním centru – to je moje zaměstnání. Ale promítání je můj koníček”, vysvětluje. “Původně jsem byl slaboproudař, pracoval jsem na radiolokátorech a o kinech jsem si myslel, že patří minulosti. Měl jsem utkvělou představu, že se urychlí vývoj velkoplošných obrazovek. Ke kinařině jsem se dostal díky tchánovi, který měl kino. Říkal, že když už jsem elektrikář, tak mu tam musím jít něco dělat. Babička dělala uvaděčku, děda vedoucího, no a já se stal promítačem”, vzpomíná na rodinný podnik Josef Machů. “Já jsem technický typ, tak mě promítání začalo bavit a zůstal jsem u toho třicet let. Teď kromě VŠE vypomáhám i v ostatních pražských kinech, nejčastěji v Aeru. Tam totiž mají studenta, který promítání vždycky přes prázdniny zabalí. Stálé promítačské místo ale nemám”, usmívá se. “Dnes se už ve škole při výuce bohužel nepromítá. Všude byly instalovány datové projektory. Tyto moderní technologie ale klubový film okrádají o kvalitu a atmosféru.” Poukazuje, že promítačka měla původně jít pryč: “Byla v naprosto dezolátním stavu, deset let se nepoužívala. Ze stropu sem zatékalo, měli tady vanu,” ukazuje pod promítačku a kroutí hlavou. ”Všude samá koroze. Dalo to týden lopotné práce než se mohla promítačka znovu použít. Za jeden semestr jsme na ní udělali polovinu celkem odpromítaných hodin. Je to děsivé, jak to bylo nevyužité. Naštěstí se o promítání začali zajímat studenti. Jenom se divím, že promítačku nedokázali využít už dřív. Ze začátku pouštěli filmy na videu, ale to byla partyzánština. Poslouchat zvuk z takové malé reprobedýnky se opravdu nedalo. Já jsem ty lidi litoval. Povídám ‘pane Struhala (pozn. jeden ze zakladatelů FK), vždyť tady na škole je promítačka a vy tam děláte takový zvěrstva’. Ale diváky měli. Promítali totiž bezvadné tituly, opravdu prvotřídní. To jsem žasl.” vzpomíná Josef Machů. Přes léto byla v rámci údržby do staré auly z Veleslavína přesunuta dvojice ‘pětatřicítek’ promítaček. Tento semestr se tedy, na rozdíl od minulého, budou filmy promítat v celku – bez přestávky. Filmovému klubu se bohužel nepodařilo vzhledem k nedostatku volných časových kapacit rozšířit počet promítacích dní. Fandové filmu se tak budou scházet opět jen v úterý. Na druhou stranu bylo více času a pozornosti věnováno výběru jednotlivých titulů, přičemž se podařilo udržet cenu vstupného na původní úrovni 35 Kč. Produkci tento semestr uvedl kontroverzní japonský snímek Korida lásky a izraelský film Jana a její přátelé, který si z loňského karlovarského festivalu odnesl Křišťálový glóbus. “Je to jedna z mála příležistostí pro studenty, aby mohli takové filmy vidět”.

Josef Machů má svou praci v promítárně rád. Jak sám říká: “Líbí se mi promítat pro mládež, zejména na vysoké škole. Je tady vyšší stupeň diváckého obecenstva než normálně. Před důchodem se mi prostě podařilo dělat svoji práci jako koníčka.” usmívá se spokojeně pan Promítač.

Mohlo by vás zajímat: