Jak umí Haghimaš pohladit na duši

16. 6. 2002 | | Cestování

Pokud vás už nebaví po celou dovolenou zdolávat stále vyšší štíty, škrábat se po skalách nebo se trmácet s celým nákladem na zádech po nekonečných hřebenech a jste tak akorát naladění na nějaké nižší, oblé a milé hory? Nebo chcete uklidnit nervy a hledat v horách pohlazení na duši? Zajeďte si do vápencového Haghimaše.

Pokud vás už nebaví po celou dovolenou zdolávat stále vyšší štíty, škrábat se po skalách nebo se trmácet s celým nákladem na zádech po nekonečných hřebenech a jste tak akorát naladění na nějaké nižší, oblé a milé hory? Nebo chcete uklidnit nervy a hledat v horách pohlazení na duši? Pro kterýkoliv z těchto důvodů se vyplatí zajet si do vápencového Haghimaše. Může to být i příjemné vyplnění mezery mezi dvěma výjezdy do Alp nebo do jiných divočejších a vyšších východních hor.

Haghimaš leží v Rumunsku, i když to z jeho názvu přímo nevyplývá. Nezní totiž moc rumunsky, nezní ani moc evropsky. Zní spíše asijsky nebo lépe řečeno arabsky. Před pár lety bychom mohli napsat, že už jen tento název nám evokuje rumunskou blízkost geografickou i sociální k východnějším krajinám. Ovšem dnes již nikdo s tvrzením, že to v Rumunsku vypadá jako v židovské škole a stát má podobu tureckého hospodářství, neobstojí. Pokud vám někdo bude tvrdit opak, nevěřte mu. Chce jen vypadat zajímavě a hrdinně, že on samojediný přežil to strašné a nebezpečné Rumunsko. Země totiž za posledních několik let udělala díky liberálním vládám a objemným zahraničním dotacím obrovský ekonomický a společenský skok, který je patrný na každém kroku. Ani s osamělostí hor to již není tak žhavé jako kdysi. Nejpočetnějšími turisty jsou dnes Rumuni, potom Italové a Francouzi, ovšem na hřebenech stále ještě potkáte spíše Poláky, Slováky, Maďary a Čechy.

Hřeben klidně vynechejte

Pohoří Haghimaš leží přibližně uprostřed Rumunska, na hranicích mezi kraji Transylvánie a Moldávie. V této oblasti žije velmi početná maďarská menšina – Sikulové, takže nejen nápisy, ale i tisk, knihy a dokonce i turistické rozcestníky jsou zde dvojjazyčné, když ne přímo jen maďarské. Přístup do pohoří je nejlepší od západu nebo východu. Na západě je vlakem lehce přístupné město Gheorghieni, odkud jezdí početné autobusové spoje na Lacu Rosu. Stejně tak lze dojet vlakem do městečka Bicaz pod masívem Ceahlau na východě, kde nasednete do stejných spojů, jenže jedoucích opačným směrem.

Podloží tvoří údajně krystalické horniny, ovšem na každém kroku narazíte především na čistý vápenec, který vytvořil to, za čím se do Haghimaše jezdí. Hlavní hřeben prochází ve směru sever – jih, ale pokud v Haghimaši absolvujete pouze dvoudenní hřebenovku, připravíte se o ty nejkrásnější partie hor. Hřeben můžete vůbec ze svého plánu vynechat, v podstatě o nic nepřijdete.

Kličkovat v srdci můžete, plavat ne

Turistickým i zeměpisným srdcem pohoří je krásné jezero Lacu Rosu, uzavřené mezi zalesněné hřebeny hor. Vzniklo poměrně nedávno. Teprve v minulém století zahradil půdní sesuv cestu potoku Haghimaš, čímž vzniklo jezero. Díky nedávnému datu této události trčí dodnes z vody zbytky stromů, které na zaplaveném území původně rostly. Pokud si za 50 Kč na 30 minut půjčíte loď, můžete mezi nimi kličkovat dle libosti, plavat je ovšem přísně zakázáno, protože okolí jezera a dále soutěska Bicaz je prohlášena za národní park. U jezera je levný kemp (WC, umývárny; 2 osoby a stan za 2 DM) a dále nespočet stánků, hotelů, občerstvení. Lacu Rosu je u Rumunů velmi oblíbené rekreační centrum. Je vcelku výhodné zakotvit na několik dní právě zde, v kempu Lacu Rosu, abyste se nemuseli po okolních horách trmácet s těžkými batohy na zádech. Nejzajímavější partie jsou v dosahu jednodenních túr.

Na pastvinách snadno ztratíte orientaci

Naše první túra vedla na nejvyšší vrchol celého pohoří. Z kempu je třeba jít kousek po silnici směrem na Gheorghieni a ve výrazné zákrutě silnice odbočit na modrý pás (průvodce uvádí červený). Široká lesní cesta vede stále kolem potoka, mezi dřevěnými domky, ohradami pro dobytek, loukami a lesem. Okolní scenérie připomínají trochu Slovenské rudohoří. Po hodině pochodu, u rozcestí pod horou Ciofranca, se otevřou pěkné výhledy na skalky na hlavním hřebeni a zpět až na skalnatý Suhardul Mic. Zvedák po loukách nás kolem stád domácích prasat zavedl do lesa, kterým se po vrstevnicové cestě podchází vrchol Telecul Mare. Následovaly rozlehlé pastviny Poiana Alba, kde je ztížená orientace. Je nutné pokračovat jihovýchodním směrem křížem přes louky, jedině tak se dostanete k velikému rozcestníku na Poianě Alba. Pastvinám dominuje krásná vápencová stěna vrcholu Telecul Mare 1 702 m. Odtud je již vidět i nejvyšší vršek pohoří Haghimasul Mare. Od rozcestníku vychází červený pás kolem skupiny salaší a pramene vody dále na jih. Stále přes obrovské louky a pastviska pokračujeme po svahu Haghimasul Mare do výrazného sedla, které je již z dálky vidět. Někteří psi z okolních salaší byli dotěrní až moc, ale kameny je zahnaly spolehlivě.

Z vrcholu dál modrou nebo červenou?

Z travnatého sedélka s výhledem pokračuje značka stále na jih a na nejvyšší vrchol je třeba odbočit přímo vzhůru řídkým lesíkem. Nejprve na nižší východní vrchol a dobře vyšlapaná stezka vás již smrčím vyvede na holý hlavní vrcholek do výšky 1 793 m. Zajímavé je, že Haghimasul Mare vystupuje nad hranici lesa jen asi deset metrů. Zcela holý je jen úplný vršek. Díky tomu je však z vrcholku krásný kruhový rozhled na celý Haghimaš, v dálce i na Ceahlau. Na západ, do pramenné doliny řeky Olt, spadá hora velmi strmými a impozantními skalními stěnami (opět vápenec) se spoustou krásných květin. Krásný je vrchol Piatra Singuratica (1608 m) hodinu pochodu dále na jih, který svým tvarem trochu připomíná slovenský Rozsutec.

Zpět na Poianu Alba je nutné dojít po stejné cestě. Zde se můžete rozhodnout mezi dvěma směry dalšího postupu. Za dvě hodiny je možné dojít na sedlo Pingarati (1 175 m). Červený pás vede přes několik mýtin a skalek, jako třeba na vrcholku Ciofranca (1 608 m). Ze sedla je to však dolů po silnici do kempu asi 12 km po asfaltu. Pokračování hřebene na Vf. Licas (1 676 m) není moc zajímavé, ani výhledově. Druhou možností je modrý bod po úbočích vrcholu Haghimasul Negru (1 772 m), který přes louky a hustý les klesá postupně do doliny potoka Haghimasul (odbočka červeného bodu) nebo pokračuje až k jezeru Rosu.

Přímo nad jezerem Rosu se tyčí dva nevysoké, ale velmi skalnaté vrcholy s vápencovými stěnami. Na východním břehu to je Ghilcos, ale mnohem majestátněji a mohutněji působí vrch naproti přes jezero – Suhardul Mic (1 352 m). Výstup na něj nezabere více než hodinu a začíná přímo z kempu. Po modrém trojúhelníku od chaty Turist se jde stále strmě do kopce, míjí se fungující chata Suhard, obchází se hora po zalesněné nenáročné straně a chodník končí přímo na skalnaté hraně nad jezerem. Výhled odtud je nejkrásnější jižním směrem vzhůru; dále údolím potoka Haghimaš až na vrchol Haghimasul Mare. Sestup je po trase výstupu.

Co najdete v magnetické soutěsce

Posledním hlavním magnetem pohoří je jedna z největších (ne-li přímo největší) soutěsek Rumunska – Cheile Bicazului. Asi 6 kilometrů dlouhá soutěska je místy hluboká až 300 metrů a široká jen okolo sedmi metrů. Její horní konec je přímo u jezera Rosu. Dá se v pohodě projít pěšky asi za hodinu a půl, přímo po silnici. Hned zpočátku se cesta i dravý potok sevře mezi vysoké skalní stěny. V jednom místě je cesta vstřelená do skalního bloku, takže na straně do údolí je vysoký skalní trn. V místě prvních serpentin je krásný pohled na vysokou skalní věž Turnul Bardosului (1 154 m) s křížem na vrcholku. Následuje nedlouhý tunel, primitivně vylámaný do skály ještě za Rakouska-Uherska, bez jakékoliv výztuže. Již tehdy tudy totiž vedla obchodní cesta mezi Moldávií a Sedmihradskem. Vedle se staví nový betonový tunel, ale stavba je zastavena a o jejím dalším osudu se můžeme jen dohadovat. Bezprostředně za tunelem následuje nejzajímavější a nejmohutnější část soutěsky. Ve čtyřech prudkých serpentinách zde silnice rychle klesá. Jak se konstruktérům podařilo nacpat vedle sebe pět pruhů cesty jednotlivých serpentin do tak úzkého kaňonu, je téměř nepochopitelné. Poté přijde nejužší místo kaňonu, kde se vedle silnice vměstnala ještě řada stánků s občerstvením a tradičními rumunskými suvenýry (hlavně dřevěné a tkané výrobky). Za chvíli již skály končí a poslední řada prodejců u cesty nám označuje konec soutěsky Cheile Bicaz.

Věřím, že vás vyprávění o malebném pohoří Haghimaš přesvědčil o tom, že Rumunské hory nejsou jen Fagaraš, Retezat a Apuseni.

Mohlo by vás zajímat: