Jan Pummer: Snowboarding je pro mě sport, ne životní styl
Rozhovory, Sport
Napadlo by vás, že letošní dvojnásobný mistr republiky v alpských snowboardových disciplínách občas v noci po závodech studuje ekonomii? Honza Pummer o tématu bakalářské práce uvažuje mezi závody Evropského poháru a trochu ho štve, že nemůže na rozdíl od ostatních studentů odjet na semestr do zahraničí.
Napadlo by vás, že letošní dvojnásobný mistr republiky v alpských snowboardových disciplínách občas v noci po závodech studuje ekonomii? Honza Pummer o tématu bakalářské práce uvažuje mezi závody Evropského poháru a trochu ho štve, že nemůže na rozdíl od ostatních studentů odjet na semestr do zahraničí.
Stane se ti, že se ráno probudíš, a víš, že si máš zase obout boty, skočit na snowboard… a strašně se ti nechce?
Každej den! (smích) Čím je člověk starší, tím míň a míň se mu chce chodit na tréninky. Hlavně když je ošklivý počasí, venku mínus dvacet, mlha, fouká, sněží a ty víš, že musíš nahoru… Jsou dny, kdy už si říkám, že to asi nemám za potřebí.
Jak ses ke snowboardingu dostal?
Vlastně skoro náhodou. Bylo mi asi 12 let, vraceli jsme se z dovolené z Chorvatska a tátův známý právě trénoval s klukama na ledovci v Rakousku. Zastavili jsme se tam za ním a já už u snowboardingu zůstal, dokonce mám pořád toho samého trenéra. Když jsme spolu začali jezdit, klukům bylo od 10 do 14 let a do minulého roku to byli moji týmoví kolegové. Pak ale začali postupně odpadávat, byla to pro ně neúnosná časová zátěž. Měli jiné záliby, nebyli tomu ochotni obětovat tolik. Chtěli cestovat, studovat, být s přítelkyní…
Pokud vím, většinu lidí k prknu přivedou kamarádi, připadá jim to „cool“ a začne je to bavit, ale málokdo se dostane k závodění. Jak ses ty přehoupl k výkonnostnímu sportu?
Snowboarding je pro mě sport a ne životní styl, od začátku jsem v něm chtěl něčeho dosáhnout. Tedy neříkám, že ve dvanácti jsem myslel na Světový pohár, ambice se postupně vyvíjejí, ale vždycky jsem bral prkno jako sport. Rozdíl byl možná v tom, že jsem začal s trenérem a věnoval tomu hodně času. Když usilovně trénuješ, nebereš to už primárně jako zábavu. Trenér tě logicky směřuje k určitým výsledkům a úspěchy na závodech jsou pro něj ukazatelem, že to dělá dobře.
Padáš?
Pořád. Je to vlastně takové pravidlo: Když nepadáš, neučíš se. Tím padáním paradoxně posouváš svoje hranice. Když se bojíš padat, prostě se nezlepšíš. Zní to jako klišé, ale je to pravda.
Závody jezdíš na tvrdém prkně, máš taky prkno na freestyle?
Mám, ale jezdím na něm jen když na ledovci napadne přes noc metr sněhu. V takových podmínkách se nedá moc trénovat, tak vytáhnu „freestyla“ a zablbnu si v prašanu. Brát ale freestyle na upravenou sjezdovku nebo do jarního mokrého sněhu nemá vůbec smysl, to prkno je dělané na „free“ terény.
A co říkáš na lidi, co si to smýkají po upravených sjezdovkách na freesylovém prkně?
Nic, jsem za ně rád, že tenhle sport dělají. Dělají to proto, že je to jednodušší, a hlavně proto, že v Čechách je to takhle nastavené. Když přijdeš do obchodu, že si chceš koupit snowboard, ani ti nenabídnou nic jiného, než freestyle. Jiná varianta prostě neexistuje. Pro obchodníky je to jednodušší, mají jeden sortiment. Takže se v Čechách spojuje snowboarding jen s freestylem.
Předpokládám, že i o tobě si lidé běžně myslí, že jsi takový ten freestyler, snowboarďák. Nemáš někdy snahu se tomuhle zkreslování bránit?
Jasně, že se proti tomu ohrazuju, tahle vžitá představa mi občas působí potíže. Třeba ve škole – už od konce základky a na gymplu jsem měl individuální studijní plán. Myslím, že kdybych dělal sjezdové lyžování, učitelé by byli vstřícnější. Ale když jsem řekl, že jezdím na snowboardu, oni hned „No jasně, to znám,“ a určitě si vybavili „snowboarďáky“, jak se poflakují po sjezdovce. A když jsem dodal, že závodně, vzbudilo to spíš úsměv než pochopení.
Takže když pak odjedeš trénovat, myslí si, že jsi na dovolené.
Přesně tak. Lidi si to spojují spíš s uvolněnou atmosférou než se závodním sportem. Tím nechci říct, že se freestyloví jezdci povalují po kopci. Když chtějí něco dokázat, je to stejná dřina, jako jakýkoli jiný sport.
Jsi členem reprezentačního výběru, takže předpokládám, že na některé akce jezdíte společně s freestylisty.
Spíš výjimečně, třeba na takové velké podniky, jako je mistrovství světa nebo některé závody světového poháru, jedem společně nebo letíme stejným letadlem. Ve snowboardingu platí to samé jako v lyžování; spíš než jedna velká komunita jsou tu malé tréninkové skupinky, které pak i společně jezdí na závody. Tohle určitě platí o alpských disciplínách, ve snowboardcrossu se letos dala reprezentace celkem dohromady, což je určitě pozitivní.
Jak se ti letos na závodních svazích dařilo?
Celou sezónu jsme jezdili Evropský pohár, z celkem dvanácti závodů jsem ale vynechal první tři, což se nakonec projevilo v celkovém pořadí – skončil jsem myslím dvanáctý. Jinak jsem letos stihl zajet asi třicet závodů. Na domácích závodech často nastupuju v roli favorita a očekává se ode mě, že ji potvrdím, takže to je hodně o nervech. Oproti tomu Evropský pohár a „svěťáky“ jsou daleko kvalitnější a zatím jsem v nich jen jeden z těch, co se chtějí prokousat nahoru.
Po letošním mistrovství ČR ve Špindlerově Mlýně, kde jsi vyhrál, jsi novinářům řekl, že u každé branky člověk musí udělat tři dřepy, což je v deseti jízdách po pětadvaceti brankách celkem 750 dřepů. Pořád si tě nějak nemůžu představit, jak děláš dřepy kolem branek…
Ona černá sjezdovka ve Špindlu je opravdu černá a když je hodně rozbitá, dělají se kolem branek takové schody, které člověk musí tlumit nohama. Po závodě na mě přišli s kamerou a reportér se mě začal ptát, co říkám na dnešní trať… Tak se mi vybavilo, co jsem si předtím počítal na vleku, když jsem si odůvodňoval, proč jsem tak zničený. V tu chvíli mi to přišlo jako dobrý přirovnání, i když teď to zní trochu srandovně.
Letos ses stal dvojnásobným mistrem republiky – zvítězil jsi jak v paralelním obřím slalomu, tak i v paralelním slalomu. Mistrem republiky ale nejsi poprvé, že?
Loni jsem byl mistrem republiky jen ve slalomu, předloni i rok předtím zase v „obřáku“. Loni mě v obřím slalomu porazil Petr Šindelář, můj největší soupeř v Čechách. Taky jsem vyhrál jednou jako junior, startoval jsem v kategorii mužů a tenkrát to bylo docela překvapení. Teď už to sám od sebe docela čekám a jsem rád, že to vychází. Jsem docela nervák a nemám rád, když jsem v roli favorita. Rád bych taky zmínil 3. místo z MČR ve snowboardcrossu. Druhé místo mi uniklo jen kvůli protestu a opakování finálové jízdy. Nejdříve jsem totiž dojel druhý, ale opakovaná jízda už mi nevyšla podle mých představ. Ale i se třetím místem jsem spokojený.
Tvé největší úspěchy?
Letos to bylo asi 6. a 7. místo na závodech Evropského poháru ve Švýcarsku a v Kyjevě. Tou nejlepší sezónou je pro mě vždycky ta poslední. Pořád se vyvíjím, každý rok jsem lepší, než ten minulý. Jsem ještě relativně mladý a mám šanci, že moje výkonnost dál poroste.
Udělal jsi v poslední době v závodě nějakou úplně hloupou chybu, která tě vytočila?
Určitě. Zrovna poslední závod Evropského poháru na Štrbském plese, spadnul jsem v úplně poslední bráně, která byla na cílové čáře a projel jsem praporem, takže jsem byl diskvalifikován po výborně rozjetém závodě.
Nemohl ses aspoň pokusit spadnout do cíle?
To už nešlo, byl to zrovna ten druh pádu, u kterého člověk ani neví, jak se to stalo. Takové pády mě vždycky nejvíc naštvou. Navíc se stávají v těch nejkritičtějších momentech. Třeba tenhle pád přišel v závodě, kde jsem zajel dobře kvalifikaci a šlo mi o postup do nejlepší osmičky. Kdybych postoupil, byl by pro mě už jakýkoli výsledek opravdu dobrý, ale takhle jsem skončil devátý.
Byl jsi na závodech i v zámoří?
Loni jsme byli v Koreji a v Kanadě, ale pro rozpočet sezóny je takový výjezd největší ránou. Pro nás jsou v zámoří relevantní jen závody Světového poháru, ty by přicházely v úvahu, kdybych měl výkonnost na dobré výsledky v SP. Nemá cenu si jet tak daleko pro nic neříkající výsledek.
Kolik stojí závodní prkno?
Moje prkna stojí 20 tisíc. Mám jich šest – dvě na „obřák“, dvě na slalom a dvě na cross. Snažím se je nelámat, i když i to se stane. Třeba letos na Klínovci v závodě Evropského poháru se mi zlomilo prkno, ale ani jsem si toho nevšiml a dojel jsem do cíle. (Objednává si presso a naklání se blízko k diktafonu se slovy: „Jo a piju hodně kávy!“)
Nač dvě prkna? Máš jedno oblíbené a druhé míň oblíbené?
Jedno je tréninkové a druhé závodní.
Asi ale není ideální jezdit závody na prkně, které tolik neznáš z tréninků…
Tréninky se jezdí střídavě na tréninkovém a závodním prkně. Na tréninkovém taky jedeš na prohlídku trati, zatímco to závodní máš ideálně připravené na závodní jízdy. Jasně, prohlídka trati se jezdí, pokud tedy není sníh moc rozměklý. Samozřejmě musíš jet prohlídku trati pomalu, kdyby sis to zkoušela rychle jako při závodě, diskvalifikovali by tě.
Trénuješ v českých horách?
Celý podzim trénujeme v Rakousku na ledovci, a když zhruba v prosinci začíná sezóna na českých horách, přesunujeme se sem. Má to velikou výhodu – člověk nemusí nikam jezdit. Letos to ovšem moc nešlo, sněhu bylo poskrovnu.
Jak vypadá podzimní trénink? Odjedeš třeba na měsíc do Rakouska?
To zatím ne, v kombinaci se školou by to ani nešlo. Střídáme týden tam a týden tady. Letos jsem toho natrénoval opravdu málo, protože nebyl sníh ani na ledovci, kde obvykle trénujeme, a když to řeknu na rovinu, neměl jsem dost vůle trénovat někde jinde. Začala mi škola a měl jsem i jiné aktivity.
Jak tedy kombinuješ závody se školou?
(na oko vážně) Škole se samozřejmě ohromně věnuju! Po pravdě řečeno nemám na školu tolik času, občas si musím nalít do hlavy velkou spoustu informací najednou nebo se učit přes noc po návratu ze závodů. Takhle jsem to dělal i na střední a na konci základky, takže jsem si už zvykl. VŠE ale není o každodenním hltání knih, nemám tedy žádný individuální plán, popravdě řečeno ani o ničem podobném nevím. Distanční studium pro mě nemá smysl, protože víkendy potřebuju na závody, studuju běžného prezenčního bakaláře a snažím se dělat si rozvrh na začátek týdne. V prváku a druháku jsem měl výuku jen v pondělí a úterý, zato od rána do večera. Ale nedoporučuju. Hlavně kvůli testům.
Když sezóna vrcholí, chodíš do školy v pondělí a úterý a pak letíš třeba do Kyjeva? Nebo školu vypouštíš?
Po zkušenostech z předchozích semestrů se do školy snažím chodit. Občas jsem si totiž myslel, že se to dá zvládnout i jinak. Ale nedá. Když není čas, prostě občas musím jít psát test ne úplně ideálně připravený. Pak z toho jsou nezapočtené předměty a ztracené kredity. Největší hrozba všech studentů – ztráta všech dvaceti rezervních kreditů, které jsou na bakaláře vyhrazené – mě už potkala. Sehnal jsem si rezervní a budu si dávat pozor, abych je neztrácel, protože tyhle už jsou cennější. (smích)
Co říkáš na „obchod s kredity“, který FNH zavedla?
Řekl bych, že je to trochu jejich alibismus, když chtějí, aby si studenti sehnali kredity sami. Může to být trošku problém, protože místy jsou ti lidé pomalu vykořisťovatelé, za kolik ty kredity chtějí prodat. Jsem rád, že jsem za ně nemusel platit, že se na téhle škole našli lidé, kterým stačí bonboniéra, aby člověku dali kredity, které sami nepotřebují. Kredity jsou asi jediný můj problém na téhle škole.
A co bakalářská práce?
(po chvilce mlčení) Bude!
A téma bude?
Nemám tušení. Na každém předmětu, který v tomhle semestru mám, nás inspirují tolika tématy bakalářských prací, že už si to ani nestíhám psát.
Nebudeš se tam snažit napasovat snowboarding? Třeba management reprezentačního výběru nebo tak něco?
To nevím. Baví mě makro, asi bych rád psal něco v tom smyslu a nemyslím si, že bych to aplikoval na sport.
Je zajímavé, že tě baví makro.
Je to taky důvod, proč jsem šel na Fakultu národohospodářskou. Politici rádi přizpůsobují pravdu svému pohledu na věc a já jsem chtěl líp rozumět tomu, co říkají a jestli říkají pravdu.
Co jiné sporty? Baví tě letní příprava na suchu?
Ani posilování ani běh nejsou zrovna moje hobby, ale cyklistika mě baví, do loňského roku jsem v rámci letní přípravy na kole závodil. Letos to bude horší, protože mám o pár kilo víc, a to je na kole hrozně znát. Možná se dám na sjezd (smích). Už se taky moc těším, až si zahraju squash. Během sezóny to nestíhám a kvůli potížím s ramenem, které jsem měl čtyřikrát za sebou vykloubené, jsem nemohl skoro rok a půl hrát. Ale před dvěma lety jsem hrál v Praze nějakou okresní ligu. Letos bych taky chtěl zkusit surf. Uvidíme, jestli to vyjde, protože to je ještě větší žrout času než snowboarding.
Už taky uvažuješ o tom, jaký sport bys mohl dělat „na stará kolena“?
Možností je spousta, uvidíme, co vyjde. Úplně se těším, že budu mít prostor na něco jinýho, až s tím snowboardem jednou seknu.
A kromě sportu? A makra?
(smích) Ale je pravda, že Holmanova Ekonomie je nejlepší knížka, kterou jsem na škole četl. Hodně lidí se mnou asi bude souhlasit a hodně lidí nesouhlasit. Každopádně rád bych dělal spoustu věcí, ale není na ně teď čas. Rád bych třeba na půl roku odjel někam do zahraničí. Kvůli jazyku a nabrat zkušenosti jiné než sportovní. Ale to bych s tím musel skončit. Kdyby snowboard nebyl moje priorita, byl by to zbytečný luxus.
Jan Pummer (alias Boriš) se narodil 26. ledna 1985 v Liberci, je studentem třetího ročníku Fakulty národohospodářské a na snowboardu jezdí za liberecký oddíl SK Proctus. Je členem reprezentačního výběru, závodí ve slalomu, obřím slalomu a snowboardcrossu. Jeho snem je surfovat na ostrovech v Indonésii.
Nahrávání ...
