Začal jsem milovat válku, a proto jdu od toho

9. 2. 2005 | | Rozhovory

V obleženém Grozném strávil Jaromír Štětina v roce 1999 deset dní a natočil tu dokumentární film Odvrácená strana světa. Kariéru válečného novináře začal až ve zralém věku a postupně zúročil své bohaté zkušenosti z geologických a sportovních expedic z mládí. Nyní zasedne v senátorské lavici.

V obleženém Grozném strávil Jaromír Štětina v roce 1999 deset dní a natočil tu dokumentární film Odvrácená strana světa. Kariéru válečného novináře začal až ve zralém věku a postupně zúročil své bohaté zkušenosti z geologických a sportovních expedic z mládí. Nyní zasedne v senátorské lavici.

V mládí jste hrál ochotnické divadlo a hlásil jste se na žurnalistiku. Proč jste nakonec zvolil zrovna ekonomii?

Ochotničil jsem, když mi bylo 17 let. Na novinařinu jsem se nedostal. Tenkrát byl systém náhradní vysoké školy, kam vás šoupli, když jste se nedostali na obor, kam jste se hlásili. A já si pomyslel, že nebude na škodu poznat vědy ekonomické, i s tím můžeš být novinářem. Studoval jsem první fakultu. Když jsem to vyštudoval, přišla okupace a já tím novinářem stejně pořádně nebyl.

Vystudoval jste dvě vysoké školy – VŠE a Přírodovědnou fakultu Univerzity Karlovy. Studoval jste obě souběžně?

Nikoliv. Geologii jsem vystudoval poté, co mě vyrazili z práce – dělal jsem tehdy novináře sotva čtyři měsíce, a pak jsem šel pracovat do Geologického průzkumu. Pracoval jsem v dolech, lítal v gumákách s měřicí latí a nechtěl jsem to dělat pořád. O mnoho let později jsem si vystudoval dálkově geologii.

Jaký jste byl student? Měl jste víc zájmů mimoškolních?

Moc jsem tomu nedal, prolézal jsem s odřenýma ušima. Jezdil jsem hodně na hory a na vodu. Když jsem pak jako dospělý chlap studoval tu druhou vysokou, bral jsem to šíleně zodpovědně a chyběl mi nadhled mladýho bouřliváka. Bál jsem se jít ke každé zkoušce.

Měla ta ekonomka pro vás vůbec nějaký význam? Tenkrát se všechno učilo v tezích marxismu-leninismu…

Já chytil závěr školy v době pokusů o vlastní pohledy na ekonomiku. V závěru svých studií jsem dělal pomocného vědeckého pracovníka panu Šikovi v ekonomickém ústavu. Bylo strašně těžký prosadit jenom to, aby se člověk nekřivil, když vysloví „trh“. Byli tam kantoři, kteří nás k tomu i vedli, ale potichoučku.

Kdo z učitelů ve vás zanechal nějaký hlubší dojem?

Bezpečně náš pan profesor a pozdější rektor Ladislav Veltruský. Vzpomínám si, jak šel v čele průvodu ve svém rektorském taláru při pohřbu Jana Palacha ze Staroměstského na Palackého náměstí. Viděl jsem tu důstojnost, která vzdorovala šílenému ponížení, kterému jsme byli vystavení. Pak už jsem ho nikdy neviděl.

Novinařina přináší pocit úžasného dobrodružství poznání

Kdybyste si dneska měl vybrat školu, šel byste na ekonomku?

Kdybych mohl ještě jednou být na světě, chtěl bych být filmovým dokumentaristou. Já se k tomu dostal až hodně pozdě. To řemeslo se mi líbí, poněvadž se s tím dá oslovit spousta lidí. Člověk přitom hodně vidí a pozná, když má kameru v ruce.

Stal jste se novinářem proto, že jste byl zvědavý?

Správně. Pro zvědavost a, jak to kdysi Einstein nazval, „pocit úžasného dobrodružství poznání“. Mojí prioritou byla vždycky snaha něčemu přijít na kloub, něco poznat. Neustále trpím vědomím, že toho vím hrozně málo a že se nikdy nedozvím všechno.

O čem jste tu krátkou dobu po škole psal?

Dělal jsem lokálky jako elév v Mladé frontě, greenhorn, kterýho nikdo nebral moc vážně. Po čtyřech měsících se mnou zametli jako s ostatníma v redakci. Tenkrát to bylo velice jednoduché – byly prověrky, přičemž jediná otázka zněla: souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy?

Napsal jste několik knih povídek. Lákalo vás psaní už od mládí?

Ani jsem si nikdy nepsal deník. Ale moc jsem četl. Měl jsem veliký záběr. Maminka byla Čechoameričanka a seznámila mě s angloamerickou literaturou, ještě když jsem byl puberťák. K novinařině jsem se vrátil pozdě, bylo mi skoro padesát let, veliká opovážlivost! Povídky jsem začal psát v šedesáti. To čtení bylo moje veliká vášeň a zůstalo mi dodnes. Už si ale nemůžu dovolit někde si lehnout na tři dni a zahltit se rozkoší z nějakého dlouhého románu.

Co momentálně čtete?

Kosmovu kroniku. Vytáhl jsem jí, protože mě děsí naše současnost, tak se dívám do naší minulosti.

Ve své profesi jste se účastnil především světových konfliktů, hodně času jste strávil v Rusku. Vás nelákal po otevření hranic ten „vyspělý Západ“?

Začal jsem jako zpravodaj v Moskvě, tehdejším Sovětském svazu. Rusko nepovažuji za žádný Divoký východ, je to země, která je ve svým vývoji proti ostatním zemím pouze asi tak o padesát let zpožděná. Je schopná demokracie jako jiné evropské státy. Zažít na vlastní kůži konec Sovětského svazu byla úžasná zkušenost. Viděl jsem do mrtě, do detailu celý ten proces rozpadu impéria. Do těch válek jsem začal jezdit jenom proto, že jsem to měl v popisu práce. Marginální války doprovázely rozklad Sovětského svazu a já jsem tam prostě nemohl nejet. Pak mi to už zůstalo. Samozřejmě, když se člověk ty postupy naučí a má s tím zkušenost, tak to využívá i jinde.

Měl jste nějaký novinářský vzor?

Já jsem vždycky naprosto ctil velmi a s obdivem Pavla Tigrida. Slýchával jsem ho už dávno, začátkem 50. let, kdy můj dědeček, buržoa, poslouchal Svobodnou Evropu, která praskala, a můj táta, předválečný komunista, starý bolševik, říkal opovržlivě: Jechorte, co to posloucháte? A já pak šel za dědou a ptal se ho: To je asi zloduch, ten Tigrid, viď? A on mi odvětil: A co když je to slušný člověk? To bylo moje první setkání s ním. Později, když se vrátil do vlasti, jsem měl několikrát tu čest s ním spolupracovat jako šéfredaktor Lidových novin.

Samozřejmě ctím Ferdinanda Peroutku, Karla Čapka. Čapek je představitel žurnalistiky zanícené a angažované. Myslím, že oba směry žurnalistiky, ta naprosto chladná i ta angažovaná, mají právo na existenci. Čapek věděl, že je třeba zaujímat stanoviska. Když je „šmé“ a svinstvo příliš veliké, člověk se musí rozhodnout a postavit se proti němu. Ne jen chladně popisovat a být lhostejný k tomu, když ten silnější pere toho slabšího.

Informace se prodávají jako housky

Je rozdíl mezi válečnými novináři? Dají se dělit na nějaké kategorie?

Jsou takoví, kteří jdou do ohně – to obyčejně bývají kameramani a fotografové, ti potřebují být u věci. Pak je celá řada těch, kteří válečnou žurnalistiku dělají z pohodlí hotelu v týlu a posílají do ohně svoje lidi. To jsou zejména prachatí představitelé bohatých světových médií. Pro ně pracují stringeři, kteří za peníze zprávy donášejí. Jsou to bezejmenní hrdinové, pod jejichž práci se podepíše někdo jiný. Většinou to bývají úžasní odborníci, veliké postavy, který nikdo nikdy nepozná. Taky mezi nimi je nejvíce obětí na životech. Mám mezi nimi celou řadu kamarádů.

Kam se řadíte vy?

Já nemůžu patřit do té druhé, protože jsem nikdy neměl peníze na to, abych si nějakého stringera koupil. Ani by mě to nebavilo. My máme agenturu Epicentrum (s Petrou Procházkovou, pozn.red.), ale ten název je příliš slovutný, není to nic jiného než živnost.

Snažili jsme se vždycky být takovou tou malou štikou, která může konkurovat i velkým agenturám, a občas jsme dokonce něco prodali CNN, Reuters, BBC. Vždycky jsme prodávali informace, jako prodává pekař housky.

Co vás táhlo už od mládí se pouštět do nebezpečných dobrodružných výprav, ať už na Sibiř či do Himaláje?

Radost z těch okamžiků, které cesta přináší. Člověk jezdí na takové cesty vždycky kvůli jedné nebo dvěma chvilkám, které se mu přihodí z ničehož nic, v pár vteřinkách. Třeba se někde posadíte, zapálíte si cigaretu a posloucháte, jak šumí listí. To je ten deseti, dvacetivteřinový pocit absolutního štěstí.

To se dá zažít i v České republice…

To se dá zažít všude, zažívají to děti. Děti zažívají největší dobrodružství na obyčejných pískovištích.

Která místo na světě vám nejvíce přirostla k srdci a proč?

Je jich víc. Například Hongkong, úžasná směsice západní a východní civilizace. Předzvěst toho, jak to bude jednou na světě vypadat, a důkaz toho, že to bude fungovat. Mám na mysli multikulturní soužití a pochopení a radost z toho, že ti druzí jsou jiní, nikoliv averzi k nim. U nás jsme teprve začali. Můj vnouček je trošičku šikmooký, protože jeho babička je Japonka a já mám z toho strašnou radost. Na světě jednou budeme všichni šikmooký, už z toho prostého faktu, že žlutého plemene je víc než toho bílého.

Další mně milé místo je Istanbul, velká křižovatka islámu a křesťanství. Jsou to náboženství, která si jsou vůbec nejblíž ze všech konfesí na světě. A je třeba nedopustit, aby je někdo zneužíval ke svým politickým či hmotným cílům. Křesťanská církev, zejména katolická, pro to už udělala posledními encyklikami dost. A je to třeba, neboť bez náboženského smíru nebude smír občanský. Pravda ovšem je, že teď je veliká řada duchovních v islámských exghettech, kteří vykládají korán nikoliv nenávistně a snaží se vyjít vstříc toleranci.

Věříte v Boha?

Samozřejmě.

V jakého Boha věříte?

Bůh je jenom jeden, jenže každý z nás ho nazývá jinak. Já nemám potřebu ho nějak nazývat.

Jaká další místa vám jsou milá?

Mám jedno místo na Altaji pod Běluchou, nejvyšší horou Sibiře, tam, kde je čelo Geblerova ledovce. Mám rád Arménii, kde není nic jiného než kámen. Miluju Afghánistán, ty purpurový, červený hory, úžasná mohutnost krajiny, která je vidět proto, že tam není žádná vegetace. U nás je také mohutná krajina, ale ona je zakryta tím zeleným kabátem.

V Evropě mám rád Paříž, protože je elegantní, svižná, veselá. Stejně tak mám rád Londýn.

Černoši se skvěle filmují

Co místa v Americe a v Africe?

V Americe jsem mnohokrát nebyl. Dokonce jsem ještě nesplnil předsevzetí, že najdu místo, kde se v Chicagu narodila moje maminka.

Afrika je pro filmaře ráj, protože černoši se dobře filmujou. Oni se nádherně blyští a podle obecných kánonů krásy jsou krásnější než my, sejrovatí běloši. Afriku mám rád proto, že to je příklad zapomenutého lidského neštěstí, jedna velká hrůza. Kdybyste viděli hladomor v Somálsku nebo jižním Súdánu pochopíte, že ve světě je něco nezdravého. Že svět se přestal řídit příkazy svých základních náboženství, tedy pečovat o toho slabšího. A bez rodinného principu uspořádání téhle malé planety se nám to vymstí, páč potom se bude rodit teror, odpor, zloba, pomsta.

Myslíte, že se dá Afrika jako kontinent zachránit distribucí humanitární pomoci?

Nic takového. To je záplata, almužna, i když musí být. Tady jde o rozdělení celosvětového bohatství, o investice, o kontrolovaný tok kapitálu do těchto zemí, o odpouštění narůstajících nespravedlivých úroků, o přesuny za subvencovanou pracovní silou. V neposlední řadě musíme masově podporovat školství v rozvojových zemích, a to nejen prostřednictvím orgánů OSN, ale i skrze ty slovutné nadnárodní monopoly. Když budou chtít základní předpoklad ke svému podnikání, mír, tak jim prostě nic jiného nezbude. Nejsem nepřítel Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky, protože ona v Africe skutečně dělá hodně. Ale to nestačí, závod je na krátkou trať a máme málo času. Výbuchy teroru ve světě jsou toho důkazem a bude jich přibývat.

Když jste přijel do cizí země a neznal jste místní jazyk, jak jste se domluvil?

Neznám mnoho cizích jazyků, jen anglicky a rusky, ale vždycky mi to vystačilo. Všude jsem se zatím domluvil jedním či druhým. A když to v nějakém případě nejde, vždycky jsem se domluvil úsměvem.

A jak získáte informace od člověka, když mu nerozumíte?

Bohužel je musím oželet. Ale já vím, jak je to strašný handicap pro západní novináře, když pracujou v Rusku, neumí rusky a musí mít tlumočníka. To se dozvíte podstatně míň, než když s těma lidma sedíte a klábosíte do noci a hrajete s nima na kytaru a pijete s nima vodku a probíráte všechno zevrubně. Nebo s nima spíte někde v zákopu či jste u nich v rodině. Jazyk je samozřejmě pro novináře v zahraničí to nejdůležitější.

Upsal bych duši ďáblu

Někde jste prohlásil, že byste se upsal čertu za 30 let života navíc, abyste mohl poznat absolutní zlo. Copak vy jste ho nepoznal?

Já jsem to řekl v nadsázce a předem upozorňuju věřící, kteří to čtou, aby vyslechli dovětek. Já bych skutečně Mefistofelovi tu smlouvu podepsal. Nikoliv kvůli dalším třem desetiletím rozkoší, ale právě kvůli poznání zla. V té smlouvě bych si vymínil, aby mi tu podstatu zla vysvětlil. A kdybych ji znal, zašel bych do nebeský kanceláře a řekl: Pane Bože, já jsem na to přišel, jak je to s těma válkama, vim, jak vznikají, a to znamená, že bych věděl, jak je zrušit. A na to bych dostal od Pána Boha při soudném dnu generální pardon. Jedině za těchto podmínek bych tu smlouvu s ďáblem podepsal.

Když se ještě vrátím k válečné novinařině, jak musí být člověk vybaven po psychické stránce, když se má pohybovat v oblasti konfliktu?

Musí dávat lidem, s nimiž hovoří, najevo, že si jich váží. Že nespadl z Měsíce a dívá se na jejich snažení a neštěstí. Ale to by měl dělat každý novinář, vyplatí se to. V životě se to vůbec vyplatí, projevovat úctu i k tomu nejmenšímu, nejposlednějšímu, aby člověku nezpuchla hlava. Dále musí být člověk velmi opatrný, nespolupracovat s tajnými službami, to je konec novináře. I mě se během těch let pokoušely naverbovat různý tajný služby. Musíte být nad věcí, někdy jako doktor, který odstraňuje smrtelný vřed. Nesmíte „vyhořet“. Burned out efekt je u válečného zpravodaje častý.

Co to je?

Efekt vyhoření znamená, že vám to začne být jedno. Jako když doktoři říkají „exnul mi“. Nezaškodí se kontrolovat, jestli je člověk schopný ještě uronit slzu. A jestli ne, tak honem jít od toho. Já jdu od toho pryč z jiných důvodů. Začal jsem milovat válku, a to je to nejhorší, co se může válečným zpravodajům stát. A stalo se to spoustě borců, ať už to byl Ernest Hemingway nebo Robert Capa, Henri Cartier-Bresson a celá řada velkých postav. Ti, kteří válku zobrazují, podléhají té omamné krysí píšťale. Válka je totiž neuvěřitelným a nenapodobitelným dodavatelem lidských příběhů. Nikde jinde spisovatel, fotograf nebo filmař, novinář nenajde tak snadno a prakticky zdarma tolik lidských osudů! Začnete toužit, aby vám dodávala stále nové strašné příběhy. Na jednu stranu to šílené svinstvo nenávidíte a na druhé straně si uvědomujete, že je váš život k válce připoután. Pak toho musíte nechat, jinak by se z vás stal bezcharakterní padouch.

V rozhovoru pro Reflex jste vyslovil názor, že by se ruským politikům mělo domlouvat, aby nenechávali lidi vraždit a vedli zemi k míru. Myslíte, že to je reálné? Mně to přijde, promiňte, že to tak řeknu, trochu naivní.

Všichni ti, kteří mluvili v historii pravdu byli naivkové. Byli to velcí naivkové, které velmi obdivuji – ať už to byl Jan Hus, Komenský… Nedá se nic jiného dělat, než říkat pravdu, i když za to dostanete po držce. Zastávání vyšších principů je to, co z lidí dělá lidi a nedovolí, aby se moci zmocnili grázlové. Ten neustálý drobný, tichý odpor proti prosazování nějaké myšlenky silou.

Jak se odreagováváte na svých cestách?

Nehraju na žádný hudební nástroj a můj jediný talent je, že rád zpívám. Zpívám v autě, zpívám pořád. V Rusku jsem hodně zpíval. Miluju ty večery, kdy se hraje na harmoniku a na kytaru, a podroušená ruská společnost nasadí širokou melodii a začne si rozdírat duši. Ten sebezničující ruský sentiment je naprosto upřímný a přitom zhoubný. Já miluju Rusko, když tam nesmim. A mám o něj velikou starost.

Jaromír Štětina, narozen 6. dubna 1943 v Praze, novinář a spisovatel. Vyrůstal v severočeském Frýdlantu. Otec komunistický diplomat, matka Čechoameričanka. V letech 1970–1989 se zúčastnil přibližně pětadvaceti dobrodružných výprav na Sibiř a do asijských zemí. Je zakladatelem českého raftingu. Po roce 1990 se stal zpravodajem Lidových novin v Moskvě, 1993–94 byl jejich šéfredaktorem. V té době také založil společně s novinářkou Petrou Procházkovou agenturu Epicentrum. Spolupracoval se společností Člověk v tísni při České televizi. Na vlastní kůži zažil více než dvě desítky válečných konfliktů. Autor desítky knih, mj. Studna pro Manon, Souostroví naděje, Století zázraků, S Matyldou po Indu. Letos na podzim byl zvolen jako kandidát Strany zelených do Senátu České republiky.

Mohlo by vás zajímat: