Jaromír Štětina: Putinovu militaristickou kliku můžou zastavit jen sami Rusové

3. 4. 2014 | | Rozhovory

Senátor Jaromír Štětina je známý jako novinář, cestovatel a
dlouholetý kritik ruského režimu. Na raftu sjel mnoho sibiřských řek,
zažil čečenskou i gruzínskou válku, znal se s Annou Politkovskou.
V první části rozhovoru vyjádřil své obavy z války na Ukrajině, popsal
strukturu Putinovy moci a prozradil, proč kandiduje do Europarlamentu.

Jaký očekáváte další vývoj na Ukrajině?

Na Ukrajině očekávám nějakou provokaci jako 20. února bylo to
střílení na Majdanu. Můžou tam být mrtví, může to být třeba synagoga
vyhozená do povětří, což tajné služby umí docela dobře. V tom
okamžiku si ruská armáda na tanky maluje takový ty modrý kola, vyfasují
modré barety a jako mírotvorci vstoupí na území Ukrajiny, aby zachránili
bratrský ukrajinský lid před těmi fašisty, co se zmocnili vlády
v Kyjevě. 

Je podle vás něco, co by mohlo zastavit ruskou
expanzi?

Militaristickou Putinovu kliku můžou zastavit jenom sami Rusové. Já teda
věřím, že jednou ta jiskra přeskočí. Přeci jenom už se to mění, před
patnácti lety jsem si nedovedl představit v ulicích Moskvy padesát tisíc
demonstrujících lidí. A ty síly je potřeba podporovat, protože tady
nastalo nebezpečné stádium, kdy autokratický Putinův režim se rychle
změnil v režim diktátorský. Je nebezpečný zejména v tom, že v osobě
Putina a jeho podřízených tu zemi v podstatě ovládá KGB, která se dnes
jmenuje Federální služba bezpečnosti. Za Sovětského svazu tam byla aspoň
formální kontrola, poněvadž KGB podléhalo Ústřednímu výboru
komunistické strany, Politbyru. Teď nikomu nepodléhá, teďka vládnou.
A v podstatě oni jsou hlavními pány země. Putin umně využil čečenské
války k tomu, že u Dumy nechal prosadit zákon, podle kterého gubernátoři
nejsou voleni, ale jmenuje je prezident.

O tom jsem četl v Ruských denících Anny
Politkovské.

Ano, Anička o tom psala, já jsem s ní pracoval v druhé čečenské
válce. Putin také vytvořil paralelní struktury moci. Volené orgány státu,
ať už jsou to šéfové krajů nebo republik, nebo autonomních oblastí, ti
všichni mají v sídle administrativy někde poblíž jeden barák, ve kterém
je stínový orgán tvořený důstojníky FSB. A v okamžiku kdy prezident
prohlásí, že je ohrožena bezpečnost země, tak přejímají moc. A Duma mu
všechno schválí. Prvního března například horní komora,. Rada federace,
schválila Putinovi vstup armády na území Ukrajiny. Ne na území Krymu, ale
Ukrajiny a on už má zákonodárné požehnání kdyby se rozhodl jít dál.
Už se nemusí ptát.

Před Zaorálkem smekám

Jaké máte vzpomínky na týdenní válku Ruska z Gruzií
v roce 2008? 

Okupace Jižní Osetie byla v roce 2008. Jakmile jsem se dozvěděl, že
v Rokském tunelu jsou tanky, okamžitě jsem se do Gruzie vypravil a prožil
jsem tam tu týdenní válku. Projížděl jsem zrovna Gori, když ho
bombardovali. Tenkrát začali střílet Gruzíni, to bylo ostřelování
Cinvali. A ostřelování nenařídil prezident Saakašvili, nařídila ho rada
obrany státu, bylo to kolektivní rozhodnutí. Vycházelo ze zpráv gruzínské
rozvědky, odkud já jsem měl bezprostřední zprávy, že hlavním úkolem
vtržení nebyla ochrana nebohých Osetinců, kterým Gruzínci ubližujou, ale
blitzkrieg, obsazení Tbilisi a svržení Saakašviliho. A k tomu tam byly
připravené spojenecké síly v Cinvali, v kasárnách. Jihoosetinští
ozbrojenci, kteří nosili ruské uniformy, veleli jim ruští důstojníci,
dostávali žold v rublech a byla to pátá kolona. Gruzíni tomu blitzkriegu
zabránili tím, že zahájili střelbu. není pravda, co říkal Lukin a
Medveděv, že tam zabili tři tisíce civilistů. Bylo tam několik set
mrtvých civilních obyvatel, to je to, co vojáci tak nehezky nazývají
kolaterální ztráty. Ale tím pádem se otevřela cesta pro gruzínskou
armádu, která vyrazila směrem na sever od Cinvali, kde u vesnice Gupta
vyhodili do povětří nový most. Tím zabránili tankové koloně, aby
rychlým postupem jela na Tbilisi. Tanky musely jet velikým obchvatem po
pěších stezkách a dostaly se tam až večer. A to už Sarkozy mířil
Moskvy a svět se vzpamatovával a už to nestačila skrýt olympiáda, pod
kterou se to mělo schovat. Padlo tam 150 gruzínských vojáků, kteří
zachránili svoje hlavní město. Vyčítat Saakašvilimu, že se pustil do
tohoto vojenského dobrodružství bych si nedovolil, protože kdyby to
neudělal, oni by si našli jinou záminku.

S tehdejším gruzínským prezidentem
Saakšvilim rok před válkou s Ruskem

Ale později Saakašvili ztratil velkou část své
popularity. 

V podstatě utrpěl veliký neúspěch při obraně celistvosti země. Byla
to jeho prohra, že přišel o kus státu. Zemi pozvedl ekonomicky a jeho
hlavní úspěch byl, že ji zbavil korupce. On prostě vyházel 70 tisíc
policajtů, mnohem menší množství z nich se stalo profesionály, kteří
mají dost vysoké platy, staly se prestižními profesionály. Totéž udělal
v soudnictví. Z korupcí nezamával úplně, ale výrazně ji omezil. Co se
týče snížení popularity, nezapomeňte, že ta země je prošpikovaná KGB.
Není divu, poněvadž Gruzie je klíčovou zemí pro budoucí vývoj Jižního
Kavkazu. A to k velkému jihokavkazskému konfliktu, jehož preludiem byla
čečenská válka a následovala Osetie a v podstatě jde o ovládnutí
ropovodů, které vedou z Kaspiku do Černého moře. Ty Rusko neovládá,
takže tam nemůže zavírat kohoutky, jak by se jim zlíbilo. Ale nepůjde jen
o kontrolu energovodů, ale bude to i snaha ovládnout ložiska ropy. K tomu
musí nejdřív ovládnout Gruzii, což dřív nebo později udělají a na
řadě bude Adzerbajdžán.

Pokud Gruzie ovšem nevstoupí do NATO.

Jak NATO tak Evropská unie by tu měly chránit svoje ekonomické zájmy a
já očekávám, že to zabrání Gruzie by mohlo dokonce jít velice rychle.
A co se týče těch ložisek, když se Sovětský svaz rozpadl, ložiska na
obou stranách Kaspiku, ať už v Kazachstánu nebo v Uzbekistánu a
Azerbajdžánu, najednou všechna ložiska, která patřila 150 let pod Moskvu,
patřila americkým, tureckým a francouzským konsorciím a na ruské firmy
zbylo asi deset procent. Ta touha po ovládnutí existuje a je živá a není
vyloučeno, že tu roznětku bude hrát Náhorní Karabach. Bylo by to opět
formou jakýchsi mírotvorných sil. Aby ruská armáda zabránila prolití krve
mezi Armény a Azerbajdžánci, tak tam půjdou. Už jednou tam sovětská
armáda byla.

V době gruzínské války jste ostře kritizoval dnešního
ministra zahraničí Zaorálka, který jel do oblasti na pozvání ruské
strany. Jak si vysvětlujete, že dnes jsou jeho postoje vůči Rusku
v případě Krymu tak nekompromisní? 

Já jsem se s panem Zaorálkem hádal, už když jsem byl v Sovětském
svazu od ledna 90, občas jsme se chytili. Naposledy ohledně Soči. Tam jsem mu
připomněl, že jel s okupační armádou na území cizího státu
(Gruzie – pozn.red.) v době, kdy byl ve funkci místopředsedy sněmovny.
Myslím si, že to byla jeho velká chyba. Co se týče dneška, tak já smekám
klobouk, poněvadž on skutečně postupuje velmi racionálně a je mu jasné
o co jde. Zaplaťpánbůh za to.

A postoje dalších tuzemských představitelů, třeba pana
prezidenta?

Začnu předchozím prezidentem. My jsme ještě volili prezidenta
v nepřímé volbě ve Španělském sále. Pan profesor Klaus a pan profesor
Švejnar tenkrát chodili před tou volbou do jednotlivých klubů a ucházeli
se o hlasy. A já jsem se tenkrát, když byl u nás v klubu pan profesor
Klaus, tak jsem se ho zeptal: „Pane prezidente, proč je vaše politika
k Rusku tak submisivní?“ A on mi říkal: „Já znám vaši pozici
k Rusku, pane senátore, ale vy si musíte uvědomit, že Rusko je dnes
normální demokratická země.“ A to je ten hluboký omyl pana prezidenta
Klause a myslím, že v podobném hlubokém omylu žije dnešní prezident
Zeman. Je to dokonce v této situaci jistým bezpečnostním rizikem
pro stát.

V Europarlamentu chci prosadit historickou paměť

Letos kandidujete do Europarlamentu. Připadá vám funkce
europoslance atraktivnější, než funkce senátora?

V senátu mě to baví, ale o Evropský parlament usiluju nikoli proto, že
bych očekával, že tam bude nějaká velká zábava, ale protože tam budu
moci plnit předsevzetí, které jsem si dal. Kdybych to měl shrnout do
několika málo vět, to hlavní, co tam chci dělat, tak je to snaha
o prosazení historické paměti členů EU, kteří byli součástí
sovětského bloku. Ty staré země EU tu zkušenost nemají a tu naši
zkušenost nepřijímají, proto to tak dopadá, proto taky krachla evropská
diplomacie ve věci Ukrajiny. A to je strašlivě důležité, aby se tam
spojili všichni, kteří tu zkušenost mají. Já to tak v malém dělám jako
člen parlamentního shromáždění OBSE, máme tam takovou malou skupinku
poslanců těchto zemí, jsou tam samozřejmě Pobalťani, Poláci, Gruzíni,
jeden Maďar. Snažíme se tam prostě regulovat i ruskou politiku nebo aspoň
ji nazývat pravými jmény. Jak na to reagují třeba Francouzi nebo
Španělé? Někdy studeně a někdy se nechávají přesvědčit. V každém
případě na to negativně reaguje samozřejmě ruská delegace. Já se
nedivím, poněvadž šéfem té delegace je pan Kovaljov, který v roce
1974 byl generálem KGB a on bude dnes učit nově přistupující země do
OBSE demokracii, vždyť je to výsměch.

O vašem postoji k Rusku se toho obecně ví docela hodně. Jaký
však máte vztah k Evropské unii jako instituci?

Já jsem zarytý eurofanda. Myslím si, že Evropa potřebuje sjednocení a
myslím si, že původní myšlenka Jiřího z Poděbrad je životná a je jí
potřeba naplnit až možná za hranice federalizace až k vytvoření
evropské armády. Vždyť přece nemůže za Evropu pořád vytahovat kaštany
z ohně americká armáda, což už v historii několikrát udělala a není
vyloučeno, že to udělá zase. Jsem právě tak Čechem jako jsem Evropanem a
někdy dokonce se cítím být více Evropanem než Čechem.

Jak hodnotí zapojení Pravého sektoru do demonstrací na Majdanu?
Čím si zasloužil jeho obdiv rektor VŠE Ladislav Veltruský? A jaká je
podle něj dnešní mladá generace? Čtěte v dubnovém iListu, který
vychází už v pondělí!

Čtěte také:

Mohlo by vás zajímat: