Jméno zní matkovrah
NezařazenéMytologické téma. Vraždy, které plodí další násilí. Oběti a boží zásah. To jsou Euripidovy hry Ifigenie v Aulidě a Orestés. Režisér Ivan Rajmont je spojil v jedinou Héróes a nastudoval je se studenty třetího ročníku katedry alternativního divadla a loutkoherectví.
Mytologické téma. Vraždy, které plodí další násilí. Oběti a boží zásah. To jsou Euripidovy hry Ifigenie v Aulidě a Orestés. Režisér Ivan Rajmont je spojil v jedinou Héróes a nastudoval je se studenty třetího ročníku katedry alternativního divadla a loutkoherectví.
Známý příběh trojské války začíná ve chvíli, kdy řecká vojska marně čekají na vítr, který je donese k městu, které mají později dobýt. Věštba zní jasně: Agamemnóne obětuj svou dceru Ifigenii. Ifigenie je nakonec zachráněna bohyní Artemis, jež chce zbytečnému krveprolití zabránit.
Psychologie postav se začíná postupně rozehrávat. Agamemnón se bojí svých vojáků, kteří chtějí buď vyjet, nebo jít domů. Dcera je však dost vysoká daň. V podání Filipa Jeviče se Agamemnón mění z muže pevného charakteru, který dceru nechce obětovat, v intrikánského chlapce, jenž se zaplétá do vlastních lží. Klytaiméstra Kateřiny Tiché se z pokorné manželky těšící se na svatbu své dcery s nejskvělejším mužem Řecka dostává do neuvěřitelně oduševnělé polohy ochránkyně života svého dítěte. Jejímu výkonu jen ztěží ostatní sekundují.
Protiváhu její zasmušilosti a rozhodnutí bojovat za dceru do posledního okamžiku tvoří Achilles. Petr Vaněk jej představuje spíše jako hlupáčka, jednoduchého krasavce a siláka, který chce být raději se všemi zadobře. Komický tón rozhodně heroickému Achillovi sluší. Dělá z něj člověka a posouvá tak poselství hry až do současnosti. Rádi pomáháme, jen když nás to nic nestojí.
Zajímavě působí v první polovině představení scéna. Stovky kamenů roztroušené po celé ploše připomínají těžkosti života, evokují mořské pobřeží, na němž vojáci čekají na vyplutí, a dávají hercům do ruky také hrací nástroj.
Po přestávce je pak divák nalézá na své židli, aby si uvědomil, že příběh Starého Řecka se týká i jeho. Děj se hned přenáší o několik let dále. Klytaiméstra zabila svého muže. Její děti, Orestés a Elektra, pak zabily ji. Duch mrtvé královny se stává moderátorem dalšího děje. Dívá se na něj s trochou nadsázky a vědomím, že jinak se to stát nemohlo. Svou hereckou příležitost v roli Elektry zde maximálně využívá Kristýna Franková. Milující sestru Orestea proměňuje v tvrdou a nelítostnou dračici, která nemá slitování jak se svou matkou, tak její sestrou Helenou. Jako na obrtlíku se otáčí z dívky tišící bol a výčitky svého milovaného bratra v pomstychtivou bohyni Erínii, jež nemůže snést tetičku. Vraždě, kterou smrtící sourozenci zosnovají, uniká Helena jen díky typickému prvku řeckých her. Deux ex machina neboli boží zásah, v tomto případě Apollóna. Řecká kráska uniká ze světa lidí do říše hvězd těsně před smrtícím nožem. Petr Vaněk znovu vstupuje na scénu s komickým výstupem. Jeho Apollón je rozšafný, trošku nedospělý, zkrátka rozmarný bůh. Jeho výstup maličko připomíná muzikál Jesus Christ Superstar a píseň Jidáše Iškariotského coby anděla. Také sjíždí z nebeské hůry, kde lze vidět světélkující Helenu a doprovází jej moderní hudba.
Typicky zvláštní v představeních katedry alternativního herectví je hudba a kostýmy. Herci nejenže hrají na klasické hudební nástroje jako housle, ale využívají zvuku kamenů a bubnují na plechové i plastové bubny. Kostýmy jsou zcela civilní. Snad by v nich mohli i odejít a nikdo by se nepozastavil. Na druhou stranu se vyřádí s barvami na obličeji a vlasech. Od červené, žluté až po bílou a šedivou. Střídají se na tvářích herců podle jejich charakterů. Snad trochu mají připomínat bezvýrazové masky klasického řeckého divadla. Každopádně divadlo Disk přináší kus, který klasické téma posouvá do současnosti a dává i pár podnětů k zamyšlení.
Nahrávání ...
