Josef Malý: Manželka se v Libyi vracela domů zkrvavená

3. 6. 2014 | | Rozhovory

Docent Josef Malý, který vyučuje na Fakultě mezinárodních vztahů, se
za svůj život dostal do různých koutů světa. V rozhovoru popsal situaci
v Arabských státech a vyprávěl o svém dvouletém pobytu v Libyi.

Jak jste se dostal za komunismu do Libye?

V Libyi jsem byl od roku 1981 do 1983. Pracoval jsem tam jako tlumočník.
Studoval jsem tehdy na Vysoké škole ekonomické a jednou za mnou přišli a
zeptali se mě, jestli nechci odjet do Libye a překládat. Jednalo se o velmi
lákavou nabídku, protože mi díky tomu téměř odpustili většinu vojenské
služby.

Jaké jsou vaše zážitky z této země?

Překládal jsem tam na vojenských školách. Angličtinu jsem měl dobrou,
ale později jsem se začal učit ruštinu, která se mně tam hodila. Oni
anglicky vůbec neuměli, a tak jsme museli začít s arabštinou. Libye byla
tehdy vedle Iráku jeden z nejvýznamnějších československých partnerů.
Ta spolupráce probíhala především na vojenské úrovni. Posílali jsme jim
spoustu zbraní a tanků. Do dneška si pamatuji, jak se řekne arabsky tank.
Domnívám se, že díky Libyi jsme nesklouzli do tak velkého dluhu jako třeba
Polsko nebo Maďarsko. Měli tam také veškeré zboží ze západu. U nás
tehdy za komunismu nic nebylo. Byli jsme také nadšení z různých
časopisů, které u nás nebyly k dostání. Poprvé jsem se tam například
setkal s deníkem Economics, který jsem si po večerech pročítal. Jedná se
ale o jedinou zemi, kde jsem si řekl, že ji už nikdy nechci vidět.

Proč?

Panoval tam přísný vojenský režim a Kaddáfí tam dělal celou řadu
omezení. Země byla například naprosto izolovaná od cestovního ruchu.
S Tuniskem nebo Egyptem se to nedá srovnat. Nás tam považovali za pohanský
bílý psy a měli nás tam jen proto, abychom vykonali naši práci.
Nepořádek tam byl neuvěřitelný. Když se jim například porouchalo auto na
dálnici, tak ho tam nechali a šli si koupit nový. A to byla nová auta ze
západu. Obecně v arabských státech panuje nepořádek. Krásně je to
vidět například na Izraeli. Tam máte ulici, která je rozdělena na
židovskou a na arabskou část. Když to řeknu lidově, tak v té arabské
není nic jiného než bordel, zatímco židovská půlka je čistá jako
zahrádka.

Je takového chování obvyklé ve všech arabských
státech?

V muslimských zemích panuje naprostá nehomogennost a existují mezi nimi
obrovské rozdíly. Jediné, co je spojuje, je islám. To je vidět i na formě
arabského jazyka, která je v různých státech naprosto odlišná. V roce
1987 a 1988 jsem pracovně navštívil Kuvajt, za kterého jsem byl naprosto
fascinován. Lidé nás tam vnímali úplně jinak. Československo tam odvedlo
obrovský kus práce a tato spolupráce na rozdíl od Libye zdaleka nebyla na
vojenské úrovni. Jednalo se především o pomoc v oblasti zdravotnictví a
stavebnictví. Země jako Tunisko nebo Kuvajt jsou také samozřejmě
úplně jiné.

Rýže se hýbala

Jaké to bylo strávit v Libyi tak dlouhou dobu?

Po třech až čtyřech měsících v zemi objevíte téměř vše, co se
objevit dá. Potom chodíte do práce a vše začne být do určité míry
stereotypní. V těchto zemích po čase začnete trpět jakousi ponorkovou
nemocí a musíte si zvyknout na to, že je všechno jiné. Například se nám
stávalo, že se rýže, kterou před nás postavili, hýbala. Jak jsme se také
později dozvěděli, tak rohlíky které jsme tam jedli, byly zvlhčeny
obrovským množstvím koček a psů, kteří se po nich váleli. Po manželce,
která za mnou přijela po půl roce, stříleli kluci z praků, protože
nechodila zahalená. Vracela se tehdy domů zkrvavená. Samozřejmě to ale byla
obrovská životní zkušenost.

Jakým směrem bude podle vás nyní Libye směřovat?

Svržením Kaddáfího došlo k tomu, co se stává, když jeden režim
odejde a rodí se nový. Kaddáfího se dokázal velmi tvrdě vypořádat se
svými odpůrci. Zavíral je do plechových klecí a posílal na poušť, kde se
ti lidé doslova uškvařili. Na druhou stranu jeho pevná ruka zaručovala
určitý pořádek. A tak po jeho svržení došlo k obrovskému poklesu
morálky.

Jak se cítil člověk ze země, která dodává zbraně Kaddáfího
režimu?

My jsme o tom nepřemýšleli. O některých skutečnostech jsme se navíc
dozvěděli dost pozdě a navíc jsme tehdy byli dost ideologicky
zpracováni.

Jaké další země jste navštívil?

Turecko, kde jsem byl dva měsíce na stáži přes AIESEC. Pracoval jsem
tehdy jako předseda národního výboru a měl jsem obrovské štěstí, že se
mi podařilo vycestovat. Dneska na stáže do zahraničí jezdí kdekdo. Toho
času to bylo dvacet nebo třicet lidí z republiky. Pracovně jsem procestoval
prakticky celou Evropu, dále Ameriku a Kanadu. Byl jsem také mimo jiné
v Petrohradu, kde jsem pracoval pro Fleur De Santé, dceřinou společnost
Oriflamu. Musím říci, že tam mě to tehdy dost vyděsilo.

Z jakého důvodu?

Skoro nic tam nebylo. V okolí se nacházely nějaké čtyři restaurace a
všechno bylo hrozně drahé. Panovala tam neuvěřitelná korupce a já měl
strach, aby za mnou nepřišli, a nezačali se mě ptát na ty peníze, co se
kolem mě rozkradly. Pracoval tam také sovětský generál, který se vrátil
z Angoly. Ten byl neustále pořád ožralej a říkal jsem si, kdy způsobí
nějaký malér. Bál jsem se, že třeba někam hodí cigaretu a že to tam
celé vybuchne. Jezdil jsem tam pracovně půl roku, pak jsem se tam měl
přestěhovat, ale nakonec jsem to neudělal.

Doporučil byste mladým lidem, aby také žili delší dobu
v cizích zemích?

Dokud je člověk mladej, tak by měl vyrazit do světa a učit se jazyky.
Potom mu přibyde spousta závazků a nebude mít tolik energie. Byl jsem teďka
například po dvanácti letech v Holandsku a za tu dobu se tam vůbec nic
nezměnilo. To samé bude podle mě za pár let v Praze. Proto by měli mladí
lidé vyrazit ven a poznat něco nového.

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by vás zajímat: