Karel Nešpor: Smích je jedním z vrozených způsobů, jak zvládat stres – část II.

25. 12. 2019 | | Nezařazené Nešpor (5)

Psychiatr Karel Nešpor, jedna ze špiček české adiktologie, působí v současné době jako emeritní primář mužského oddělení závislostí Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. V první části rozhovoru prozradil, že při léčbě závislosti na alkoholu se nejčastěji setkává s číšníky a servírkami, problém se však nevyhýbá ani lidem věnujícím se reklamě či studentům. Podle Nešpora je dobrou prevencí správná volba zaměstnání.

První část rozhovoru naleznete zde.

Kdy jste se naposledy vy napil alkoholu?

V roce 1984. Tehdy jsme otevírali ženské oddělení a docent Skála radil lidem, aby si vyzkoušeli rok nepít, aby mohli pacientům hodnověrně prezentovat, že abstinence je v nejrůznějších situacích možná. Tak jsem si to rok zkusil. Zjistil jsem, že mi alkohol vůbec nechybí a vcelku jsem neviděl důvod, proč se k němu vracet.

Zkoušel jste někdy i něco tvrdšího?

Co se týče drog, pokud nepočítáte čaj nebo eventuálně další kofein, tak nic dalšího. Čaje si dám dva nebo tři, někdy i čtyři šálky denně, ale mám to pod kontrolou. I když to říkají všichni.

Dosud se tvrdilo, že jedna sklenička alkoholu dokonce prospívá, nedávno to vyvrátili. Pomáhá tedy alkohol v omezené míře?

Může a to v jednom případě, kterým je otrava metylalkoholem. Tam alkohol, pokud není po ruce něco lepšího, působí jako protijed.  Co se týče dřívějších studií, tak tuhle teorii už dříve rozmetala jistá doktorka Fillmore. Ta práci, která zkoumala ochranný vliv alkoholu u srdečních onemocnění, podrobila podrobnějšímu zkoumání a zjistila, že v nich mezi abstinenty počítají i lidi, kteří přestali pít ze zdravotních důvodů. To byl první hřebíček do rakve téhle teorie. Potom přišla nová generace studií, které nevycházejí z toho, co lidé řeknou, což je vždycky méně věrohodné, ale vychází z genetických dispozic. Když má někdo genetickou dispozici, že alkohol pít nemůže, tak ho nepije, protože je mu z něj špatně. A tyto studie, které jsou o třídu lepší a průkaznější než ty dřívější, žádný ochranný účinek neprokázaly.

Děti se smějí už v děloze

Jste známý tím, že propagujete a doporučujete smích jako léčebnou metodu. Proč bychom se měli smát víc?

Smích je jedním z vrozených způsobů, jak zvládat stres. Malé děti se smějí, ještě než se naučí mluvit, ještě než by to mohly od někoho odkoukat. Dokonce se údajně děti smějí už v děloze. Smích je v podstatě nástroj, jak se uvolnit. Nástroj, který funguje dovnitř těla i navenek jako nějaké odvolání poplachu nebo stresu.

S čím dalším nám může smích pomoct?

Úsměv nefunguje jen jako něco, co funguje dovnitř organismu, ale i jako jakési mazivo mezilidských vztahů. Jsou potom snazší a probíhají hladčeji. Když třeba na konferenci nějaký velevážený profesor začne přednášku vtipem nebo anekdotou, publikum se zasměje, uvolní a na konci nebude klást tak ostré otázky.

Když nám zrovna do smíchu není, počítá se i vynucený úsměv?

Budete se divit, ale lidé se nejčastěji smějí právě v kritických situacích. Nebo žertují. Důvod je jednoduchý. Když je člověk ve velkém stresu, má mozek víceméně zavařený. Jeden můj původní objev se jmenuje hloupý smích. Představte si, že po vás někdo chce něco vysvětlit, ale vy nevíte. Jenomže jste za to placená. Co teď? Hloupě se usmějete. Jsou dvě možnosti. Buď se uklidníte a na něco přijdete, nebo sice stále nevíte, ale aspoň jste sympatičtější.

Kolik smíchů a úsměvů umíte rozpoznat?

Já je nepoznávám, já je tvořím. Třeba můj poslední objev z této oblasti, pošťácký úsměv, to je úsměv pošťáka, který obřadně předává obálku. Máme i různá zvířátka: například veverky, bobra, ale ten je těžký, potom máme třeba chytrou rybu abstinentku. Chytrá ryba abstinentka je ryba, která když vidí žížalu, ve které je háček, odplave pryč a rybáři se vysměje. To je skvělý druh smíchu pro naše střízlivé přátele, kdy háček představuje alkohol, drogy nebo hazard.

Smějete se i při léčbě se svými pacienty?

Přirozeně. Ona léčba není zrovna veselá záležitost, lidé při ní mluví o věcech, které už znovu prožívat nechtějí, a je dobré to nějakým způsobem vyvážit. Takže jakékoliv prostředky, jak se uvolnit, kromě smíchu se jedná třeba o jógu, nacházejí dobré uplatnění.

Jaké další metody nám kromě smíchu nebo právě jógy mohou pomoci k lepšímu rozpoložení?

Já bych se vrátil k té myšlence přirozených způsobů, jak se uvolnit. Patří k nim mimo jiné spánek, tedy přiměřeně spát. Patří sem vhodná společnost a vhodné prostředí. Takové prostředí určitě není puštěná televize, ve které běží nějaký krvák nebo zpravodajství. Čili jestliže uštvaný člověk přijde z práce vystresovaný, tak by neměl zapínat  televizi a pustit si raději cédéčko s uklidňující hudbou. Ke způsobům, jak se uvolnit, patří i fyzická aktivita. Vraťme se do pravěku. Když byl pračlověk ve stresu, následovala většinou nějaká fyzická aktivita – buď běžel, nebo bojoval. A když boj skončil, plácl sebou na zem a byl uvolněný jedna báseň. Takže fyzická aktivita sama o sobě mírní úzkosti a stres a zároveň vytváří dobré podmínky pro následné uvolnění.

Mohlo by vás zajímat: