Kavkazská exotika aneb Horolezecká reportáž z Východu

25. 12. 2001 | | Cestování

Všichni mí kamarádi z VŠE letos letěli do „Jůesej“. Nedokážu si vysvětlit, že všichni měli stejný nápad. Tedy kromě mého přítele. Ten si totiž nezaletěl ani do Ohia, ani do slunné Kalifornie, dokonce ani na Divoký západ.

Všichni mí kamarádi z VŠE letos letěli do „Jůesej“. Nedokážu si vysvětlit, že všichni měli stejný nápad. Tedy kromě mého přítele. Ten si totiž nezaletěl ani do Ohia, ani do slunné Kalifornie, dokonce ani na Divoký západ. Mířil úplně na opačnou světovou stranu, na pomyslný Divoký východ. Konkrétně na Kavkaz. Tohle jeho prázdninové povyražení trvalo přesně 23 dní. Z toho 6 nocí strávil v tísnivé atmosféře české Karosy, kterou sdílel společně se čtyřiceti dalšími horolezci, trekary a fotografy. Kromě nich tento nesmrtelný dopravní prostředek dokázal pojmout desítky kilogramů jídla a „železa“ v podobě maček, cepínů a dalších horolezeckých věciček. Ale dál už to byly individuální příběhy strávené někde mezi 2000 m n.m. (základní tábor a kemp s místním správcem a jakýmsi soustředěním bojového umění) a 5642 m n.m. (nejvyšší vrchol Kavkazu Elbrus). Tohle je jeden z nich. Letní příběh čtyř kluků (nebo chlapů ?)…

První dva dny kavkazského „rozjímání“ byly zasvěceny aklimatizačnímu treku, vedoucímu dolinou Irik přes sedlo Těrskolak ve výšce okolo 3600 m n.m. Tahle „zahřívací procházka“ měla být předehrou dalšího horolezení. Během následujících tří dnů se událo asi milion věcí, přičemž cílem byla výška 4270 m n.m. Kromě bivaku na Red Rocks, deštivého rána, kvůli kterému kluci zaspali a prohřešili se tak proti zákonu hor, protože vyrazili až v 6.45 (pro nás laiky musím dodat, že v horách se vstává, pokud vůbec usnete, za tmy, nikoli se slepicemi, abyste vrchol pokřtili už v dopoledních hodinách), se i tady přesvědčili, jak je svět malej. Dokonce i ve výšce 3500 m n.m. můžete totiž potkat Čecha, Pražáka a navíc člověka, který vám přednášel o životním prostředí na VŠE. Na Kavkazu klukům neudělal přednášku o vlivu emisí na kvalitu ovzduší, ale zasvěceně jim podal zprávu o tom, jak to vypadá se sněhem a trhlinami tam, odkud kráčí a kam kluci teprve polezou.

Vodka-party po vrcholovém rozjímání
Zpátky k cestě na Bžeduh. Tady už legrace končila, bylo nutné se navázat na lana kvůli trhlinám a dávat pozor na hrozící laviny prašanu, které se uvolňovaly všude kolem. V jednu odpoledne byli nahoře jako na koni. Zakaboněné počasí je vyrušilo z vrcholového rozjímání a vyhnalo je na zpáteční cestu, na které je zdržela sněhová bouřka. Následující den se odehrál ve znamení lenošení. V praxi to znamenalo siestu na slunci se skrovným jídlem (?) o pěti chodech, včetně předkrmu a zákusku. V základním táboře si kluci neodpustili malou vodka-party. Nabídka tohoto typicky ruského produktu byla vskutku pestrá. Mohli jste vybírat ze tří druhů – 25%, 35% a 50% vodky (pro „ne-našince“ prý téměř smrtonosná). Kdybyste se příští rok snad do Ruska chystali, tak tady je jedna praktická záležitost speciálně pro vás – 1/2 litru jejich vodky je levnější, než tamní lahváč. Smutný je fakt, že točené tam nedostanete. Dobrá zpráva je, že jejich lahváč (šestnáctka) má podobnou chuť jako náš český (údajně). Dokonce ani v téhle pustině nemusíte přijít o základní hygienické návyky. Ve zdejší sprše se dá za 1 USD nejen umýt, ale dokonce vyprat, a to zvláštním, ale efektivním způsobem – sprchováním v prádle.

Dál na Džantugan a Gumači
V průběhu tohoto dne kluci nabrali novou energii i nové zásoby na zdolání dalších dvou vrcholů, Gumači a Džantuganu. Nejdříve se vydrápali lavinovým korytem na Džantuganské plato, kde shodili batohy a za hodinku se po překonání zbylých 200 m převýšení kochali vysokohorskými štíty z výšky 3805 m n.m. Na Džantuganském platu přečkali noc, aby další den zasvětili výstupu na Džantugan (3991 m n.m.). Tady už šlo o pravé horolezení (asi 3 délky) ve skále s jištěním, včetně použití vklíněnců a smyček. Dolů proběhlo slaňování rychle do tábora. Cestou je ale natolik honila mlsná (možná měli i hlad), že byli ochotni v 1 hodinu po půlnoci čekat na zdejší specialitu – šašlíky – kusy skopového masa na špejli, vzdáleně připomínající naše ražniči. Tyhle „ruské špízy“ se servírují s moskevským chlebem, cibulí a kečupem. Prostě skutečný vrchol tamní kuchyně, které se nedá odolat.

Vrchol vrcholů
Cílem příštího dne už byly opět horské štíty, tentokrát vrchol vrcholů Elbrus. Autobusem se kluci nechali přiblížit k lanovce, kterou podle místních pravidel museli použít. Ve 4200 m n.m. přenocovali, v 01.30 hodin vyrazili. Po pěti hodinách už prožívali východ slunce ve výšce 5642 m n.m. (západní vrchol Elbrusu). Pokořili samozřejmě i nižší, východní vrchol, z něhož se vrátili do tábora. Noc byla doslova bouřlivá, hřmělo a blesky osvětlovaly okolní panorama. Vše se odehrálo asi během 2-3 hodin a ráno bylo jako vymalované, stvořené pro závěrečný trek do doliny Adyrsu. Přitom využili nijak neobvyklý dopravní prostředek – vojenský náklaďák, jehož posádka se pyšnila samopaly a vysílačkami. Helikoptéry tam nekrouží z důvodu bezpečnosti turistů, rozhodně nečekejte,že by vás na Kavkazu někdo šel hledat. O volné atmosféře svědčí i to, že odjezd byl stanoven na konkrétní hodinu konkrétního dne, přičemž se na nikoho nečeká. Na tomhle výletě každý ručí sám za sebe.

Nejdrsnější lezba
Když jsem se ptala na největší zážitek, tak mi přítel sdělil, že „nejdrsnější lezba byla při výstupu na Džantugan, kdy jsme se trošku dezorientovali v průvodci a vzali jsme to pravou stěnou místo levou“. A na co nesmíte zapomenout? Na to, že prší pravidelně každý den (asi v 16 hodin), že je dobré mít pár rublů nebo USD na úplatky, že kvalitní batoh je k nezaplacení a že není radno zapomenout doma cepín, lana a sedák a samozřejmě skelety a mačky, pokud chcete jít přes ledovec (jinak to ani nejde) a pokud chcete zažít tuhle vysokohorskou extázi. Ať už si vyberete treky nebo máte odvážnější sny, možností jsou tisíce a atmosféra je nepopsatelná.

Mohlo by vás zajímat: