Konec duhy aneb boj o každodenní všední život

12. listopadu 2007 – Tereza Holanová
Kultura - Recenze a tipy

Patříte mezi filmové fanoušky nebo horlivé návštěvníky kin? Pokud ano, zřejmě o festivalu Mezipatra neslyšíte poprvé. Pro mnohé je však akce velkou neznámou, proto si neodpustím několik základních informací. Jedná se o osmý ročník přehlídky lesbických a gay filmů v České republice. Jako první zhlédlo snímky brněnské publikum, neboť podzimní filmová šňůra odstartovala právě v moravské metropoli. Na samém konci října se festival přesunul do Prahy.

Zde si zájemci mohli vybrat z více než čtyřiceti snímků české i zahraniční produkce. Ty byly promítány v kinech Světozor a Oko. Jejich jednotícím motivem se stalo téma rebelie a buřičství. Hlavní hrdinové, kteří nejsou schopni „splynout“ s davem, patří často do skupiny homosexuálů či transexuálů.

Navštívila jsem dokument Konec duhy. Nenechte se oklamat poetickým titulkem. Film vypovídá o komplikovaných, mnohdy nelidských podmínkách, v nichž jsou příslušníci čtyřprocentní menšiny nuceni žít, „rvát se“ i prohrávat. To, co pro nás znamená samozřejmost (svoboda pohybu, ochrana soukromí), je pro mnohé homosexuální páry jen nereálným, těžko splnitelným snem. Pronásledování, urážky, omezování základních lidských práv... To vše přichází nejen ze strany netolerantních občanů a radikálních homofobních skupin. Nejrůznější újmy jsou homosexuálům působeny i samotnými úředními orgány.

Pro zvýšení nápaditosti, zajímavosti a diváckého prožitku byla užita paralelní kompozice. V sedmdesátiminutovém dokumentu se prolíná několik příběhů, z nichž se dozvídáme o existenciálních podmínkách gayů a lesbiček různých zemí Evropské unie. Zatímco v Berlíně svobodomyslné páry homosexuálů „vymetají“ kluby, nudí se u internetu, zkrátka, jejich život působí sladce bezstarostně, dva muži v Nizozemí opouští byt až po setmění. Jejich strach z  agresivních muslimů se totiž začíná podobat fobii. Homosexuály napadají často velmi mladí útočníci, slovně i fyzicky jim dávají najevo svoji nadřazenost a sílu. Snahy mužů dovolat se svých práv jsou bezvýsledné, vyššími orgány ignorované.

Další smutná kapitola vypovídá o příběhu partnerů, kteří stvrzují rčení „Láska hory přenáší“. Vadim opustil Bělorusko, neboť byl za svoji sexuální orientaci tvrdě pronásledován a postihován. Útočiště nalezl v Londýně, kde se seznámil s Jeremym. Jejich společný život však neměl dlouhé trvání. Navzdory dokonalé informovanosti nepovolila britská vláda Vadimovi pobyt na území království a nechala jej deportovat zpět do Minsku.

Snímek lze rozdělit na tři tématické roviny. V jedné jsou představena a porovnána jednotlivá prostředí, v nichž se odehrává každodenní život homosexuálů. Druhá část je věnována prezentaci různých celosvětových i regionálních organizací, které se angažují v boji za jasné vymezení práv gayů a lesbiček. Ne vždy jsou snahy aktivistů úspěšné. Marně se snaží prolomit náboženská dogmata, předsudky i ledy nepochopení některých státních představitelů. Činnost těchto skupin též komplikuje ignorace orgánů OSN, neochota nejvyšších světových představitelů zabývat se ochranou základních práv a svobod homosexuální menšiny.

Třetí část, jež diváka vtáhla do děje patrně nejvíce, se věnuje konkrétnímu boji potlačovaných občanů za důstojné životní podmínky. Autenticky a do nejmenších detailů je zobrazen průběh jejich varšavské demonstrace za rovnocenné přijetí. Divák jen s hrůzou sleduje násilný odpor, který byl proti homosexuálům okamžitě zahájen Poláky všech věkových i sociálních vrstev.

Snímek prezentuje nejen situaci gayů a lesbiček v různých koutech Evropy, seznamuje diváka s nejednou šokující skutečností, ale slouží jako velmi silný námět k přemýšlení, úvahám. Díky jeho zhlédnutí dojde nejeden divák k poznání, že všech zdánlivých samozřejmostí a svobod je třeba si vážit, protože navzdory jejich zakotvení do Ústav všech demokratických států jsou v mnohých případech s naprostou samozřejmostí porušována.