Kontakt 99

1. 4. 1999 | | Kariéra

Je pátek 19. března 16.30 a ve třetím patře Staré budovy VŠE se schyluje k hromadnému lynčování. Je tu namačkáno odhadem tak čtyři sta studentů, kteří se chtějí na počítačích zaregistrovat pro sobotní pohovory s firmami. „Co je s tim, ty vole?“ zazní z davu. Lidé se tlačí jeden na druhého, atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet. „Prej to nefunguje,“ šeptá jedna brýlatá slečna v černém kostýmku své kolegyni v modrém.

Je pátek 19. března 16.30 a ve třetím patře Staré budovy VŠE se schyluje k hromadnému lynčování. Je tu namačkáno odhadem tak čtyři sta studentů, kteří se chtějí na počítačích zaregistrovat pro sobotní pohovory s firmami. „Co je s tim, ty vole?“ zazní z davu. Lidé se tlačí jeden na druhého, atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet. „Prej to nefunguje,“ šeptá jedna brýlatá slečna v černém kostýmku své kolegyni v modrém. „Tak co je?“ všichni jsou nervózní. Nevyzpytatelné tlaky zmítají masou těl ze stany na stranu, nešťastníci uprostřed tiše trpí. Vtom vyleze někdo na židli a volá: „Vypněte všechny počítače a přihlašte se znova!“ Operátoři, kterých je bezmála třicet, tak neprodleně činí. Obrazovky monitorů potemní a systém znovu startuje. Jsem též jedním z těch těl v davu, vnímám jeho násilné vlny a hlavou se mi honí jen jedna myšlenka: „To bude reportáž…“

O co vlastně jde

Kontakt, jehož jubilejní desátý ročník se konal ve dnech 19.–20. března 1999, je asi nejprestižnější akcí AIESECU na VŠE. Když jsem v pátek podvečer prožíval výše uvedené strasti, byl jsem si jistý, že „to celý strašně strhám“. Dnes ale usedám k počítači a vím, že tomu tak nebude. Nakonec jsem byl s celou akcí, zejména pak s její organizací docela spokojen, ale nepředbíhejme.

Každý rok pořádá AIESEC setkání studentů vyšších ročníků s firmami, které mají zájem o čerstvé absolventy. Je to oboustranně výhodný projekt, který by studentům měl pomoci při hledání zaměstnání a firmám poskytuje možnost oslovit mladé inteligentní lidi, kteří mají předpoklady stát se schopnými zaměstnanci. Tak se to alespoň oficiálně tvrdí.

Letošního ročníku se zúčastnilo 600 studentů, což byla maximální kapacita a 23 firem zvučných jmen, jako např. Arthur Andersen, Citibank, Danone, Ernst & Young,, KPMG, Škoda Auto a další. Účast tedy silná na obou stranách. Studenti VŠE mají obecně velice dobrou pověst a také firmy které se Kontaktu zúčastnili, vzali své prezentace vážně a přišli se seriózními nabídkami. Bohužel ne všechny, ale o tom bude ještě řeč.

Letos se Kontakt konal trochu nezvykle v pátek a v sobotu, protože to pro firmy bylo časově výhodnější, ale je pravda, že víkend nevadil ani většině studentů (alespoň z mého okolí). Navíc je tou dobou ve škole přece jen větší pohoda a vládne zde klid. Přihlášení na Kontakt předcházela počítačová registrace přibližně tři týdny předem, při níž se zájemci zapsali do jakési databáze, kde vyplnili spoustu kolonek, snad pro potřeby eventuálních zaměstnavatelů. Má osobní zkušenost však byla taková, že firmy, pokud měly zájem, rozdávaly vlastní dotazníky a údaje z databáze nebrali v potaz. Po registraci počítačové následovalo přihlášení osobní a zaplacení poplatku 60 korun. Poté každý přihlášený obdržel identifikační kartičku v zelené barvě, své osobní číslo (na naší škole nás pořád hrozně rádi číslují) a stručný program. K tomu si ještě každý mohl vyzvednout informační brožuru Kontaktu, ve kterém byly přehledně sepsány všechny zúčastněné firmy a u každé byly strukturovaně uvedeny některé důležité charakteristiky, jako: obor činnosti, kontaktní osoba a adresa, co firma nabízí, co požaduje, kolik má poboček, kolik zaměstnanců, jaké skýtá možnosti růstu, plus další informace, všechny pěkně setříděné a přehledné. Proto, každý kdo bral Kontakt vážně, a takových byla drtivá většina, se na něj mohl předem připravit.

Prezentační šou

V pátek 19. 3. v 8.30 ráno to vypuklo. Celý den byl věnován prezentacím, sobota pak osobním a skupinovým pohovorům přímo se zástupci firem. Prezentace se odehrávaly v Nové aule, která je skutečnou chloubou naší školy a která je pro tyto účely naprosto vyhovující. Dostatek míst, klimatizace i moderní technika (výborné ozvučení, 3 promítací plátna) značně přispěly k hladkému průběhu celé akce. Po úvodu v podobě promítaných slidů s historií AIESECU a stručným seznámením s činností této studentské organizace, se přešlo bez zbytečných řečí hned k představení první firmy -Škoda Auto a maraton prezentací prokládaných krátkými přestávkami se rozjel naplno.

S přibývajícím dopolednem rostl časový skluz, který se nutně projevoval, neboť firmy měli na své představení striktních 15 minut, což se řečníkům ne vždy dařilo dodržet. Vnímavý pozorovatel si však mohl i z těchto detailů udělat obrázek o profesionalitě té které firmy, čehož si všichni byli vědomi, a proto k výrazným časovým zpožděním vůči plánu nedošlo. Svůj podíl na tom měli i organizátoři, protože „optimalizovali“ přestávky na co nejkratší přesuny ze sálu ven a dovnitř. Během prezentací totiž nebyl vstup dovnitř dovolen, aby všechno probíhalo opravdu nerušeně a v klidu. Opozdilci pak měli možnost sledovat dění alespoň v televizi na chodbě před aulou. Bohužel, díky hluku, který tam panoval, nebylo řečníkům moc rozumět.

Schéma klasické prezentace vypadalo asi takto: Nejprve krátké představení firmy (jak jsou úspěšní), poté pár vět o organizační struktuře (jak jsou dobře organizovaní), a pak hned k tomu co nabízí (jak jsou štědří), a co požadují (jak jsou nároční). Všechno samozřejmě hojně doprovázeno promítáním obrázků zpracovaných v Powerpointu. Patnáct minut podle tohoto receptu a: „Další prosím!“ Časem to začalo být trochu stereotypní, proto bylo vždy vítaným zpestřením, když se to někdo pokusil udělat jinak. Například soutěže o reklamní předměty u firmy Unilever, nebo Kaufland sklidily živý ohlas. A.C.E. Media Ventures a PricewaterhouseCoopers se prezentovali v angličtině (prvně jmenovaná se simultánním překladem) , čímž dali jasně najevo, že jim jde jen o lidi s perfektní znalostí tohoto jazyka. Commerzbank pak byla to samé v bledě modrém tj. v němčině. Určitě to nebylo na závadu, naopak překladatelka u A.C.E. Media působila jaksi nepatřičně.

Kolem poledne byla přestávka na oběd a od 13.00 hodin následoval druhý blok prezentací ve stejném duchu. Přiznávám, že jsem neviděl všechny, ale to málokdo. Každý šel jen na to co ho zajímalo a tak je to správné, alespoň člověk neměl dojem, že sedí v přeplněném sále plném chtivých uchazečů o jeho budoucí místo. Ono to tak ve skutečnosti vlastně bylo, ale pocit je pocit. Nová aula je z tohoto hlediska ideálním místem pro konání podobné akce (jak již bylo jednou řečeno–velká, vzdušná, technicky vybavená) a je jen dobře, že škola v tomto vyšla AIESECU vstříc.

Registrační krizovka

Jak se blížilo půl páté, začínali se studenti rychle přemisťovat do třetí patra Staré budovy, kde se mělo konat přihlašování na osobní pohovory. Každý se řídil heslem: „radši půjdu dřív, než tam bude fronta“, takže již v 16.00 bylo třetí parto zcela zaplněno „pohovoruchtivým“ davem. Tou dobou jsem tam přišel i já a nestačil se divit–čekal jsem hodně lidí, to jo, ale tolik? Snad tam opravdu bylo všech 600 přihlášených, nejspíš to bylo méně, ale pocit naprosté „lidské zácpy“ byl dokonalý. Tělo na tělo, hlava na hlavě. Dusno, jako v pekle. Jenže student VŠE je na podobné situace přece zvyklý, a tak mě nijak nepřekvapilo, když jsem potkal jednoho svého kolegu, který radostně mával papírkem s poznamenanými časy, kdy ke které firmě půjde.

„Já už jsem hotovej, to víš, přece nejsem blbej, abych tady čekal.“ Jak je u nás obvyklé, vždycky se najde pár „chytráků“, kteří se pokusí oficiální pravidla obejít, jen aby se na ně dostalo, jen aby byli první. Právě kvůli nim nakonec systém zkolaboval. Podle plánu bylo k dispozici přibližně 30 počítačů, ve třetím patře na chodbě, u kterých seděli operátoři z řad organizátorů a kdyby všechno fungovalo, jak mělo, zápis by probíhal velice rychle. Tak jsem si to původně taky představoval, a proto jsem se trpělivě zařadil do fronty a čekal. Systém byl zpuštěn, fronta se pohnula. Dav se rozvlnil a plynule se rozprostřel po celé chodbě. Byl jsem namačkán kdesi uprostřed. „Proč se nic neděje?“ říkal jsem si po několika nekonečně dlouhých minutách, kdy fronta nepostupovala (což jaksi nevěděli lidé zezadu, a proto se stále tlačili vpřed, a lisovali tak masu do překvapivých tvarů o ještě překvapivější hustotě). „Šťastlivci“, kteří se dostali k operátorům mezi prvními, jaksi neodcházeli. Pokusil jsem se přemístit, abych alespoň něco viděl. Úspěšně. Ale operátoři byli neúspěšní, neúspěšní v pokusu rozběhnout program na zapisování. Pouze tři počítače ze třiceti jakž takž fungovaly a právě kolem nich se strhly největší boje o místa. Vypadalo to, jako na chicagské komoditní burze. Spousta slušně oblečených mladých lidí, shluknutých u několika obrazovek, třímajících v ruce papírky a neustále něco pokřikujících. Kdyby mi nešlo (možná) o budoucnost, dobře bych se bavil. Nakonec i tyto počítače „spadly“ a třetí patro se naplnilo velice dusnou, až výbušnou atmosférou. Těch 30 operátorů bylo v tu chvíli v ohrožení života, protože nikdy nevíte, co takový rozvášněný dav napadne.

Nějakou dobu se organizátoři pokoušeli zhroucený systém znovu nahodit, ale marně. Snad to dělali jen kvůli tomu, aby měl dav pocit, že se jeho problém řeší a přitom sami věděli, že onen program se definitivně odebral do softwarového pekla, kde ho „nulojedničkový“ satanáš smaží v megabytovém kotli plném žhavých integrovaných obvodů.

Pak se dlooooooouho nic nedělo a potom kdosi z operátorů prohlásil, že se bude registrovat písemně od půl šesté. A tak se zase čekalo. Rozumnější odešli čekat někam jinam (například já do jedné přilehlé restaurace), aby se nemuseli mačkat v davu, ostatní setrvali na dobytých kótách. Jaké však bylo překvapení (a jaká naštvanost), když v půl šesté organizátoři oznámili, že registrovat se bude až v sobotu od osmi hodin ráno. Bez omluvy, jen tak. To byla odvaha, protože dav už opravdu ztratil trpělivost. Jenže VŠE je VŠE, tady se žádné puče nedělají, tady jsme zvyklí na ledacos. Proto se všichni pokojně rozešli, jen tu a tam bylo slyšet věty typu: „blbouni pitomí…“ jenže vyjádřené mnohem expresivněji. Také bylo všem jasné, že si v sobotu budou muset přivstat. Páteční registrace tak byla naprostý propadák a tady to organizátoři opravdu nezvládli.

Pravda, která nakonec vyšla najevo, všechny pěkně na… rozčílila. Abych citoval leták, který AIESECáři na druhý den všude vyvěsili: „…tato situace nebyla způsobena pouze naší vinou. Někteří Vaši kolegové totiž nerespektovali pravidla, která jsme stanovili–a to sice, že registrovat budou pouze organizátoři ve třetím patře. Tím, že se začali sami registrovat v učebnách na počítačích, které chybně nakonfigurovali, způsobili zablokování sítě a selhání systému.“ A já dodávám–to je typické.

Registrace se tedy odložila na sobotu ráno a provedla se ručně. Každý dostal pětkrát vytištěné údaje, které uvedl do databáze při původní registraci. S nimi pak obešel místnosti, kde byly podle rozpisu situované jednotlivé firmy, a před nimiž byl vždycky u stolečku jeden organizátor, který si napsal jméno a čas a bylo to. Pravda, neobešlo se to bez front a menších zmatků, ale bez toho se asi neobejde na naší škole vůbec nic.

Nevím, jak ostatní, ale já jsem se zapsal ke všem firmám, ke kterým jsem chtěl, dokonce i v dobrých časech. Snad kromě IBM bylo všude dost místa, takže si myslím, že se dostalo na každého.

Na slovíčko, študente!

Pohovory začínaly každou celou hodinu, na předem určených místnostech a většinou se jich účastnily celé skupinky studentů. Jinak by to asi nešlo stihnout. Sám jsem prošel pěti pohovory a každý byl uspořádaný trochu jinak. Nejprve to byl v devět hodin klasický skupinový pohovor u Kauflandu, který připomínal spíše prezentaci z předchozího dne, nataženou do více minut a obohacenou o dotazy z obecenstva. V této souvislosti je zajímavé, že „páni z Kauflandu“ nechtěli odpovědět na otázku týkající se nástupního platu, což nechápu, protože mzda je dnes pro každého dost důležitým faktorem při výběru povolání. Ostatních firmy podobné zábrany neměly a tak jsem měl možnost dozvědět se, že například u firmy Henkel je nástupní plat absolventů VŠ kolem 15–18 000, u Unileveru, nebo Procter & Gamble dokonce ještě víc.

Daleko osobnější byl pohovor u A.C.E. Media, kde se každému věnovali jednotlivě, v rozsahu 15–20 minut, nebo u Commerzbank, kde sice byla najednou malá skupina studentů, ale každý dostal příležitost se představit, a zeptat na to, co ho zajímá. Ovšem v němčině. Připadal jsem si poněkud nezvykle, když nás na onom pohovoru bylo celkem devět, čtyři studenti, pět zástupců banky a z toho jen jeden člověk byl Němec. Přesto se po celou dobu mluvilo výhradně německy a to na, řekl bych, vyšší úrovni. Absolvoval jsem ještě sezení s Pražskými pivovary, ale byl jsem poněkud zklamán absencí jistého druhu občerstvení, když navzdory jistě vyschlému hrdlu, promlouvali všichni zástupci firmy „na sucho“.

K čemu ta sláva?

V přestávkách mezi pohovory jsem volně přemítal na téma: proč se některé firmy (například SPT Telecom) Kontaktu vůbec účastnily, když pořádně žádná místa nenabízely a pokud ano, tak jen jedno, dvě na celý rok. A to bylo pro řekněme dvě stě zájemců, kteří jejich pohovory navštívili přeci jen málo. Stálo jim to vůbec za to?

„Minulý rok jsme hledali jednoho člověka na určitou pozici, a tu jsme obsadili. “ prohlásila paní Zicháčková z firmy Henkel a pokračovala: „Letos nabízíme konkrétní místa, nástup ihned a určitě neodejdeme s prázdnou.“ Když jsem jemně upozornil, že ta nabídnutá místa byla vlastně tři, reagovala paní Zicháčková upřímně: „To víte, nejsou zakázky, obchod vázne…“ V tomto duchu jakoby na Kontakt přišly i ostatní. „Nejsou peníze, chceme jen pár nejlepších a tak si můžeme vybírat.“ Má pak ale akce takových rozměrů vůbec smysl? To by inzerát přišel levněji.

Slečna Válková z A.C.E. Media mi na můj dotaz ohledně tohoto problému odpověděla: „Od Kontaktu očekáváme, že zde nalezneme kreativní mladé lidi. Koneckonců absolventi VŠE mají ty nejlepší předpoklady…“ Ale vezmou samozřejmě jen jednoho, maximálně dva. A tak dále. Je nás příliš mnoho. Před čtrnácti dny jsem se zúčastnil Career Days ´99, projektu, který je Kontaktu podobný jako vejce vejci, také jej pořádá AIESEC, jen se neomezuje pouze na naší školu. Situace tam byla podobná. Pracovních míst je málo, nedělejme si žádné iluze, že na nás někde čekají. Já vím, to je téma k delší úvaze, ale stejně. K čemu pořádat takové mamutí akce, když to prostě nemůže být efektivní. Nebo to tak jen vypadá? Možná, že mnozí z těch, kteří na Kontakt přišli nakonec najdou práci odpovídající jejich vkusu a vzdělání. Doufejme. Přinejmenším lze takto nasbírat cenné zkušenosti. Člověk se dozví, jak probíhá přijímací řízení u té které firmy, v čem se musí zlepšit (angličtina) a co je mu k ničemu (jiné jazyky než angličtina). A proto si myslím, že Kontakt a jemu podobná setkání smysl mají, jen to všechno přijde na můj vkus trochu draho.

Na druhou stranu, jak podotkl Milan Cidlinský, student 5. ročníku a hlavní organizátor Kontaktu ´99: „Škola nám vyšla maximálně vstříc s poskytnutím zařízení i místností, pouze za Aulu jsme museli platit. Ale tam platí i katedry za svoje vědecké konference, kvůli vysokým provozním nákladům. Kromě toho, všichni organizátoři, kterých je tu kolem čtyřiceti, to dělají zadarmo. Přitom například v pátek pomáhali do pozdního večera s přípravou formulářů studentů, které musely byt k dispozici pro sobotní pohovory.“ Na můj dotaz co že je to za lidi, mi Milan odpověděl: „Jsou to lidé z AIESECU, ale i mimo něj, mnozí se Kontaktu účastní už poněkolikáté.“

Vrtalo mi hlavou, co z toho tedy mají, vždyť jsou na ně všichni jenom naštvaní, když se něco nepodaří (viz. páteční registrace) a těžko se dočkají nějakého vděku. Zeptal jsem se tedy jednoho z nich, podle visačky to byl Tomáš Kubíček, proč to vlastně dělá, když je sobota a mohl si někde na horách užívat zbytků sněhu, místo toho, aby tady tvrdnul u stolečku a zapisoval studenty na pohovory.

„Víš, je to takový pohled do zákulisí. Máš možnost popovídat si s lidmi z firem trochu víc neformálně, než ostatní. Navíc je to ohromná zkušenost když člověk musí něco organizovat. Já takhle pomáhám už podruhé a pořád mi to má co dát.“ Navíc je to určitě dobrá zmínka do životopisu, dodal bych za sebe. Ale nemyslím to špatně, naopak. Můžeme být rádi, že pro nás někdo něco dělá.

Já tedy rád jsem, protože bych se jinak jen těžko dokopal k tomu, abych si všechny ty informace, jež mi Kontakt dal, sháněl sám. Proto přeji AIESECU a všem studentům, aby se konaly další ročníky a třeba bude Kontakt 2000 ve znamení lepší ekonomické situace, než letos a nabízených míst bude víc.

A jedna zajímavost na konec. Každý účastník měl při odchodu možnost, získat zpátky 10 korun ze svého vstupního poplatku, pokud vrátil celuloidovou visačku a vyplnil dotazník „Desetikačka“ zaměřený na to, která prezentace se mu nejvíce/nejméně líbila a proč. Myslím, že je to dobrý nápad, jak získat od jinak líných studentů nějaké ohlasy. Zpětná odezva je přece důležitá a slyšet jenom nadávky, to nikdo nechce. Navíc organizátoři Kontaktu ´99 by si to ani nezasloužili.

Mohlo by vás zajímat: