Kristina Šůsová: Klimatická krize nezastaví, abychom ji mohli vyřešit

7. 12. 2021 | | Tuesday Talks 261960810_693900054844565_9028384751126609221_n

Konference OSN o změně klimatu 2021 známá pod označením COP26 byla první od Pařížské dohody (COP21), která od stran očekávala, že přijmou přísnější závazky ke zmírnění klimatu. Na konferenci diskutovalo 25 tisíc delegátů zastupující 200 států a množství soukromých společností a organizací. Jednou z nich byla i Kristina Šůsová reprezentující na místě českou mládež. První číst rozhovoru je k nalezení zde. Ve druhé části rozhovoru se s Kristinou zaměříme blíže na roli delegace mládeže, český přístup ke klimatické změně a zhodnotíme výstupy klimatické konference.

Na COP26 jsi zastupovala českou mládež. S jakými očekáváními jsi tam jela a do jaké míry byly naplněny?

Já jsem jela na COP26 s hodně nízkými očekáváními, protože mě trošku děsilo to, kolik očekávání se do té konference vkládá. Moje očekávání nebyla úplně naplněna, protože hlavním heslem konference bylo „Keep 1,5 °C alive“ (snaha pro zastropování globálního oteplení na 1,5 °C v porovnání s předindustriální úrovni, pozn.red.), což úplně nevyšlo. Vidím ale smysl konference i v něčem trošku jiném než jen v závazných cílech. Konference je platformou, kde se setkávají lidé z různými životními zkušenostmi i pohledy na to, co to klimatická změna je, jak se má řešit a jak ovlivňuje život lidí kolem nich a můžou to tam společně sdílet. V tom je její velká přidaná hodnota. Cíle, které tam byly stanoveny, nejsou ideální a nezabrání klimatické změně absolutně efektivně a určitě bychom mohli udělat mnohem víc. Inspirace spolupracovat na těch tématech (klimatických, pozn. red.), rozvíjet se dál, zjišťovat nové věci, je ale pořád významná síla. Už jen kvůli tomu, že se jedná o konferenci, kde byly tisíce lidí, kteří se můžou spojovat a vytvářet tlak na své vlády v příštích letech. To, že byli dva týdny v Glasgow je jedna věc, ale to, jak z toho budou čerpat ve své práci na další rok, dva, je věc jiná. V tom to moje očekávání předčilo. Jde slyšet hlavně o hlavách států, jak spolu jednají ty první dva dny, ale ta konference je také o mase jiných lidí. Ať už to jsou akademici, kteří se věnují studiu klimatické změny a jejích dopadů nebo lidi z neziskovek, kteří sbírají odpadky na pláži či sázejí stromy. Tito lidé jsou tam také důležití, akorát nejsou tolik vidět. Nejhorší je, že vnímáme jako pokrok vůbec to, že lidi (státníci, pozn. red.) uznávají, že nějaká klimatická změna vůbec je.

Jakou roli má na COPu 26 delegace mládeže? Co jste probírali?

Já a Bára Kvasničková jsme měly trochu unikum v tom, že jsme byli první delegáti, kteří byli takto vysláni na COP v rámci české delegace. Zatím tu není precedens. Neměly jsme tedy úplně ukotvenou roli, tím pádem jsme se snažily hodně zjistit o tom, jak fungují jiné delegace a jaké mají pravomoce. V tom to bylo velmi zajímavé, protože naším snem by bylo, aby na příští COP jeli dedikovaní mladí delegáti pro klima a měli aktivnější roli v rámci české delegace, než jsme letos měly my. Snažíme se teď napozorovat a vstřebat různé modely, které existují. Mluvila jsem s mladými delegátkami za Švédsko, které vystupovaly i na švédském panelu v rámci COPu. Každá z nich měla téma, část pařížské dohody, které se věnovala. Chodily na všechny meetingy, které se té části věnovaly, byly plnými členkami švédské národní delegace a měly pevnou roli na koordinačních schůzích COPu, ale nevyjednávaly, protože za státy Evropské Unie vyjednávala EU. Mimo to jsou na COPu mnohé mládežnické neziskové organizace, které sice nemají přístup do klimatických jednání, ale můžou tam spolupracovat a sepisovat různé výzvy, což je také velmi důležité. Na COPu funguje organizace YOUNGO, která na každé ráno dělá koordinaci se všemi svými členy, které pak zastupuje na jednáních. Tím pádem se snaží, aby pohled mladé generace byl zahrnut ve většině dokumentů, které se na COPu formují.

Česká republika kvůli projevu premiéra Andreje Babiše a výrokům Senátu k unijní strategii s bojem proti klimatické změně „vyhrála“ anti-cenu Fosílie dne. Věříš tomu, že se postoj České republiky s novou vládou změní a ubude anti-cen?

Poslední dobou nejsem úplně optimista. (smích)

Je to kvůli té stáži u Víta Rakušana? 

Ehm. Hrozně bych chtěla věřit, že se český postoj ke klimatické změně trošku posune a teď si vzpomínám, jak se nějaký politik přeřekl a boj proti klimatické změně označil jako „boj proti klimatu“. To si myslím, že je trošku i český přístup k tomuto tématu. Doufám, že se v příštích letech začneme trošku aktivněji zapojovat. Je škoda, že nechceme být mezi lídry, kteří tu změnu povedou a budou se do ní aktivně zapojovat a dříve sklízet její benefity. Jít v první linii je možná riskantnější a dražší, ale ve finále se to vždycky vyplatí. Tu práci budeme muset v nějakém časovém horizontu odvést všichni. Pokud nechceme, aby nás ukončila klimatická změna, tak ji musíme ukončit my. Doufám, že nová vláda bude ambicióznější, než je ta současná, a bude se víc snažit zapojit do evropských inciativ. Uvidíme, jak bude ČR vystupovat při svém předsednictví Evropské rady, které nás čeká už v červenci 2022. Klima bude určitě velké téma.

Mimo hlavních státnických konferencí se na ulicích Glasgow konaly i demonstrace proti neakceschopnosti politiků učinit skutečnou změnu. Souhlasíš s tímto předem vyhlášeným odsouzením klimatické konference?

Úplně s tím nesouhlasím, protože si myslím, že formát COP je nejúčinnější vyjednávací mechanismus, který zatím máme. Pokud přijde někdo s něčím lepším, jsem „all-in“, ale s tím ti demonstranti nepřišli. Byť mě neakceschopnost politiků také frustruje, kritizovat celý ten model není na místě, protože vyjednávání mezi více než 190 státy nemůže být nikdy jednoduché, obzvlášť kvůli rozdílu jejich vstupních pozic. Máme tam premiéra Babiše z Česka, které není klimatickou změnou extrémně zasaženo, a pak je tam premiér z Tuvalu, státu, který se potápí. Je jasné, že pozice státu jsou jiné a je legitimní, že rozvíjející státy vyčítají rozvinutým státům, že oni snáší extrémní projevy klimatické změny, ale mají omezovat svůj rozvoj, zatímco rozvinuté státy huntovaly planetu posledních 150 let a zároveň nedostatečně reagují na klimatickou změnu. Hledání spravedlnosti mezi státy je tedy extrémně náročné a je těžké najít nějaký účinnější vyjednávací mechanismus. Na druhou stranu si myslím, že protesty jsou legitimní a jsem ráda, že se jim nijak výrazněji nebránilo. Myslím, že i pro politiky je dobře, že na ulicích jsou lidi, kteří jim dávají najevo, že by mohli dělat víc. Největší demonstrace byly po prvním týdnu, kdy se už ukázalo, že výsledky nebudou dle předchozích očekávání, takže se jednalo o reakci na nedostatečné závazky státníků.

Myslíš si, že kdyby vyspělé země skutečně plnily sliby o pomoci rozvojovým zemím, jak se samy zavázaly, bylo by ukončení spalování uhlí v dohodě zahrnuto?

Myslím si, že by to bylo jednodušší. Obecně je problém, že závazky se snadno stanovují, ale poté se nedodržují a posouvají dozadu. Cením si, že se Indie zavázala být uhlíkově neutrální do roku 2070, ale ten cíl je moc daleko. To už budeme řešit další problémy. Největší problém s řešením klimatické krize je, že ona se děje a nezastaví se, abychom ji mohli vyřešit. Musíme naopak reagovat rychleji než ona. A to zatím neděláme. Plnění závazků by mohlo pomoci, ale muselo by být efektivní a vykonávat se hned. Jedním z hlavních vyjednávacích témat tedy bylo, jak často se vůbec setkávat, dělat audity a kontrolovat posun jednotlivých států.

Foto: Archiv Kristiny Šůsové

Mohlo by vás zajímat: