Krize jsou ozdravným mechanismem, který omezuje chamtivost

23. 4. 2010 | | Rozhovory

Vladimír Dlouhý při studiích podbíjel koleje a vykládal vagóny. Dnes
pracuje jako poradce Goldman Sachs, jedné z nejmocnějších investičních
bank světa. Tento uznávaný ekonom vyprávěl o své práci, krizi a
červeném víně.

Jako malý kluk jste chtěl být horníkem. Skončil jste na
ekonomce. Co změnilo Vaše rozhodnutí?

Nejen horníkem, ale i pilotem. Přešlo mě to mezi desátým a patnáctým
rokem. Trochu jsem uměl matematiku a v osmnácti letech jsem docela plynně
mluvil anglicky, španělsky a jakž takž rusky. Kombinace matematiky a jazyků
vedla mě i mé rodiče k názoru, že bych mohl jít studovat mezinárodní
obchod na ekonomce. Tam mě ale nevzali, tak jsem šel na
ekonomicko-matematické výpočty.

Který předmět Vás na škole nejvíc bavil?
Studoval jsem v normalizačních letech 1972 až 1977 a základem studia byla
politická ekonomie kapitalismu a socialismu. Standardní ekonomie, jak ji
známe dnes, se v podstatě vůbec neučila. Až teprve přes některé více
matematické předměty jsem zjistil, že se trochu skrytě učí alespoň
základní keynesiánské modely. Nejvíce mě bavila právě ekonometrie a
některé další matematické předměty.

A se kterým jste sváděl největší boj?
S účetnictvím.

Co Vladimír Dlouhý a studentský život?
Já jsem měl nevýhodu, že jsem žil v Praze. Nebydlel jsem tedy na koleji a
považuji to za ochuzení mého studentského života. Ale normální
studentský život je velmi podobný tomu dnešnímu. Pouze moje tehdejší
odolnost vůči alkoholu byla daleko vyšší než dnes.

Čím jste si na něj vydělával?
Různými manuálními brigádami. O prázdninách jsem podbíjel kolejnice na
Hlavním nádraží, převážel jsem sanitkou krev, dělal jsem na stavbách.
V průběhu roku jsem zas vykládal vagóny na nákladovém nádraží
Žižkov. Mělo to svůj půvab.

ned po dokončení studií na ekonomce jste se zamířil vzdělávat
na univerzitu v Belgii. Jak se Vám to tehdy podařilo?

Po Helsinské konferenci, což byla konference mezi Východem a Západem v roce
1975, se komunistické země zavázaly k alespoň malému uvolnění vztahů
v oblasti vzdělávání, školství a kultury. A jedním z důsledků bylo
i pár výměn. Než jsem šel na vojnu, přišla mi nabídka, zamířit po
ukončení studií do Belgie na program MBA. Prošel jsem testy. Mojí výhodou
byla docela slušná angličtina. Nezakrývám, že současně v té době
přišla i nabídka vstoupit do komunistické strany a já jsem vstoupil.

Viděno zpětným pohledem, považujete to za chybu?
Je to něco, čím se rozhodně nemohu chlubit, ale mám problém říci, že se
za to stydím. Je spousta jiných věcí, které jsem v životě udělal a
stydím se za ně. Do Belgie jsem jel, tvrdě studoval a vrátil se s úplně
jiným pohledem na svět. Uvědomil jsem si, že v Čechách jsem sice byl
inženýr ekonomie, ale neuměl jsem skoro nic. V Belgii jsem se naučil mnoho
věcí z oblasti ekonomie a financí, které mi byly později velmi k užitku.
Bez vstupu do strany bych tam asi nejel. Byla to chyba?

Jaké rozdíly oproti Československu Vás v Belgii nejvíce
šokovaly?

Rozdíl v ekonomické úrovni a nabídce spotřebního zboží byl vidět na
první pohled. Na druhou stranu, čím déle jsem tam byl, tím více jsem
vnímal i problémy této společnosti.

Naši republiku jste zastupoval jako ministr hospodářství a
později v Klausově vládě jako ministr průmyslu a obchodu. Prozraďte nám,
jak být téměř deset let v politice a nezbláznit se?

Já mám pocit, že jsem se tenkrát z toho i trochu zbláznil. Když vidím,
jak kritický je dnes pohled na politiky, tak mojí nejsilnější vlastností
bylo uvědomění si, že musím odejít. Mohl jsem sice zůstat v parlamentu,
odejít do opozice a možná být dnes zase ve vládě či mít jinou
parlamentní funkci, ale mám pocit, že kdybych zůstal, tak bych už opravdu
tím bláznem byl.

Jak vnímáte tehdejší transformaci naší ekonomiky s časovým
odstupem?

Samozřejmě, že pozitivně. Obzvláště první dva tři roky považuji za
velmi dobré. Dokonce si myslím, že je na tom postaven i fakt, že česká
ekonomika je na tom posledních osmnáct měsíců i přes různé šrámy
velmi solidně.

Kdybyste mohl, co byste udělal jinak?
Určitě bych změnil desítky drobných nebo středně významných
rozhodnutí. Například bych jinak pohlížel na rychlou liberalizaci
finančního účtu platební bilance. V druhé polovině roku 1995 a
počátkem roku 1996, po vstupu do OECD, to byla věc, která měla daleko
významnější krátkodobý negativní efekt na makroekonomickou stabilizaci
než všechny možné problematické privatizace.

Neplánujete opět vstoupit do politiky?
Spousta lidí se mě ptá na můj návrat do politiky. V posledních dvou
letech jsem o něm přemýšlel, ale považuji to za neprůchodné.

Na Vaší vizitce se můžeme dočíst, že jste mezinárodní
poradce Goldman Sachs, podle některých nejmocnější banky
světa.

Česky to zní jako trochu hloupý název, anglicky zní international advisor
lépe. Pro Goldman Sachs jsem začal pracovat před třinácti lety, kdy tady
pomalu nikdo nevěděl, co je Goldman Sachs. Dnes jsme v novinových titulcích
téměř něco jako obětní beránci, kteří navíc hodně vydělávají.

Váš šéf povídal, že děláte Boží práci.
To asi není úplně nejšťastnější výrok, ale na větším prostoru bych
se to jednou rád pokusil obhajovat.

Zatímco ostatní klopýtají, hvězda Goldman Sachs stoupá. V čem
jste jiní?

Nemyslím, že všichni ostatní padají. Například JP Morgan se drží velmi
slušně. Ale zvláštní v něčem jsme. U nás všichni pracují dobře a
tvrdě. Máme také úžasný vnitřní étos a know-how, jak se ve světě
pohybovat.

V novinách o vás v souvislosti s krizí píši
ledacos.

Obviňování Goldman Sachs a dalších institucí jako jediného viníka
finanční krize je nesmysl. Stejně tak je nesmysl zdůrazňovat naší
údajnou chamtivost (onen pověstný „greed“) nebo se domnívat, že lepší
regulace by krizi zcela zabránila. Jistěže využití některých finančních
produktů mělo být více regulováno. Chamtivost však není definiční
charakteristikou jen finančního světa, hlad po zisku existuje ve všech
odvětvích. Obecně je krize důsledkem selhání společensko-politických
struktur, makroekonomických politik, hladu po spotřebě, vlivu reklamy a
podivné úlohy sdělovacích prostředků v dnešním světě. Nicméně to
není fatální a naše společnost to přežije, očistí se a bude se
rozvíjet dál.

Jak moc Goldman Sachs pomohly stání záruky pro pojišťovacího
obra AIG?

Osobně si myslím, že bychom sice v případě pádu AIG velké šrámy
měli, ale přežili bychom to. Naše expozice tam zdaleka nebyla taková, jak
se povídá. Je ovšem problematické ex-post přesně kvantifikovat, jak moc
velká by byla případná ztráta. Kdyby AIG padla, mělo by to obrovské
důsledky na celosvětovou ekonomiku. Dovedu si představit, že mnoho jiných
institucí by to zasáhlo daleko více než Goldman Sachs. V diskusi o nás
jde dnes především o závist. My jsme úspěšní a ostatní nám
závidí.

Bylo rozhodnutí americké vlády zachránit některé problémové
instituce správné?

Ve mně se perou názory obecného makroekonoma a člověka, který ve
finančním sektoru pracuje. Kdyby nebyla poskytnuta podpora AIG, tak by se
finanční sektor otřásl mnohem více. Z tohoto pohledu toto rozhodnutí asi
bylo správné.

Neprohloubil se tím jen morální hazard?
Právě, na druhé straně nevím, zda by nebylo lepší projít tvrdým
slzavým údolím a rychlým očištěním bankovního sektoru. Dopady na nás
ostatní by mohly být daleko větší. Ale možná za deset let uznáme, že by
to tak bylo přeci jen lepší.

Pověst Goldman Sachs žije vlastním životem. Prý ovládáte
vládu Spojených států, řídíte svět a členové vedení musí být
zásadně starší plešatí pánové.

Lloyd Blanfein je člověk, který vskutku nemá mnoho vlasů. V soukromí je
to však sympatický a veselý chlapík. O tom, že ovládáme vládu
Spojených státu, nevím. Možná je to tím, že sedím v Praze a nějaké
drobnosti mi unikají… (směje se)

Co pro Vás znamená slovo krize v kontextu posledních
událostí?

Od konce druhé světové války je ekonomie považována za vědu, která
dává vládě a centrálním bankám nástroje, jak vyhladit ekonomický růst,
aby neprobíhaly byť i mělké cyklické krize. Navíc hospodářská politika
se stala předmětem soubojů v rámci politického cyklu, kdy opozice napadá
vládu, protože se zrovna trochu zvýšila nezaměstnanost a poklesl růst.
Zmíněné historické vyhlazování ekonomických cyklů nám zajistilo celkem
dlouhé období solidní růstu. Jenže právě krize jsou přirozeným
ozdravným mechanismem, který omezuje chamtivost. Politikou vyrovnání
mělkých krizí jsme vytvářeli nerealisticky pozitivní předpoklady pro
finanční sektor o dalším růstu cen. Přehnaná očekávání pak vedla
k vytvoření bublin, v posledním případě především na realitním trhu.
Společnost ale za žádných okolností nechtěla krizi malou, a tak teď máme
po zásluze krizi velkou a platíme za to.

Kdybyste byl písmenkový ekonom, které písmeno byste přisoudil
světové ekonomice jako symbol budoucího vývoje? L, V, W?

Na podzim 2008 jsem napsal článek, ve kterém jsem hovořil o písmenu W.
Zatím se druhý pokles moc nenaplňuje. Ale vzhledem k situaci s Řeckem a
dalším skutečnostem nemůžeme říci, že se v druhé půli roku
2010 něco nezmění.

Jste rád, že nejste Němec a Vaše daně nepůjdou na patnácté
platy řeckých úředníků?

Na to existuje hrozně levná odpověď, takže já vám na vaši otázku
neodpovím. Je velmi dobře, že současná krize ukázala, jak je euro velmi
předčasný projekt. Dlouhodobě považuji evropskou integraci za úžasný
projekt, ale byla v různých svých fázích – v letech 1958, 1969,
1979 a hlavně po pádu berlínské zdi, zbytečně politicky uspíšena.
Obzvláště to platí pro euro. Evropa není prostě politicky
dostatečně zralá.

Vztáhněme to na Českou republiku. Má smysl do eurozóny vůbec
vstupovat?

Dlouhodobě ano. I když nevím kdy, Česká republika euro mít bude.
Donedávna to záleželo hlavně na nás. Teď po krizi mluvíme o roce 2015,
kdy podle našich úředníků a analytiků dostaneme makroekonomické parametry
na úroveň Maastrichtských kritérií. Momentálně se to zdá reálné,
ovšem právě případ Řecka a roky 2010 a 2011 ukáží, jaký vůbec osud
eurozóny bude. Nechci být zbytečně negativní a mluvit o rozpadu, ale
eurozóna se může ještě více uzavřít. Důvodem jsou právě požadavky na
fiskální přesuny zejména z jedné země do druhé.

Sbíráte červená vína. Jaký je Váš nejvzácnější
úlovek?

Láhev Chateau Petrus 1937 za sto tisíc euro doma fakt nemám. Ale našlo by
se třeba pěkné Chateau Talbot ročník 1976.

Kdy ho otevřete?
Asi brzo. Už jsem totiž stará vína přestal kupovat, s věkem na ně
nemám. Nechutnají mi a jsem po nich ospalý.

Mohlo by vás zajímat: