Sever Srí Lanky po skončení občanské války

15. 11. 2013 | | Cestování

Další díl Adamova cestopisu ze Srí Lanky.

Po čtyřech letech od konce občanské války panuje na hinduistickém
severu ostrova klid. Pozor si však musíte dávat na volně se potulující
zvířata. Za prastaré buddhistické památky zde zaplatíte tučné
vstupné.

Za pár dní se setkávám s kamarádkou a postupně se přesouváme na
sever ostrova. Po cestě potkáváme rodinku, která nás pozve na večeři.
Rýži jíme lžícemi, místní jako všude na Srí Lance rukama. Tatínek mi
nabízí hlavní roli ve svém poloamatérském filmu. Jsou z nás jako
z Evropanů neuvěřitelně nadšení a děti se s námi loučí doslova se
slzami v očích.

Samopaly a zákaz fotografování

Dostáváme se na sever, kde ještě v roce 2009 zuřila občanská válka
mezi Tamily a Sinhálci. Nyní už se situace zklidnila. V méně obydlených
oblastech se však stále nacházejí nášlapné miny. Přestože zde není
cítit náznak nevraživosti, všude postávají vojáci se samopaly. Jsou však
velmi přívětiví a přátelsky se s námi vybavují. Podle místních válku
zde již nikdo nechce, stát má však problémy se zaměstnáním
přebytečných vojáků. Strategická místa jako pevnosti a mosty je tu
zakázáno fotografovat.

Největším a nejsevernějším velkým městem je Jaffna, kde začala
občanská válka útokem buddhistických Sinhálců na knihovnu Tamilů
vyznávajících hinduismus. Nachází se zde spoustu křesťanských kostelů a
pestrobarevné, možná trochu přeplácané hinduistické stavby. Přestože je
Srí Lanka poměrně dost chudá země, staví se neustále nové chrámy.

Nejvýznamnější z nich se jmenuje Nallur Kandaswamy. Dovnitř vstupujeme
jako na všech posvátných místech na ostrově bez bot. Muži si sundávají
vrchní oděv a ženy naopak musí mít zahalená ramena. Před chrámem vidím
neuvěřitelné množství odpadků válejících se na rozbahněné ulici, což
je v ostrém kontrastu s ortodoxní atmosférou uvnitř.

Místní nechápou nadšení z opic

Druhý den si půjčujeme kola a po děravých silnicích se vydáváme na
výlet po nedalekých ostrůvcích. Spojuje je úzká silnička, která je na
některých místech pouze metr nad mořem. Velká část ostrovů vypadá jako
jakési bažiny porostlé různými druhy trav. Jelikož se zde nachází
spoustu nových domků a i několik rozestavěných kostelů a chrámů,
místní si očividně přes velmi nízkou nadmořskou výšku, se stoupáním
hladiny oceánů hlavu nelámou.

Navštěvujeme starověké město Anaradhapura. Jako na většině známých
památkách na Srí Lance tu turisté musí zaplatit tučné vstupné, které
zde činí 25 dolarů. Místní platí výrazně méně. Nachází se zde
rozsáhlé chrámové komplexy a pagody vysoké několik desítek metrů.

Potkáváme zde velké množství opic. Několik z nich se úspěšně
pokouší zdemolovat místní chatrč. Kupujeme banány a začínáme je krmit.
Zbytek ovoce nechávám v igelitové tašce. Některé opice jsou však stále
hladové a rozhodnuté mi jídlo sebrat. Po chvíli jsem nucen jim banány
i s igelitkou nechat. Pozorujeme opice a děláme spoustu fotek. Místní si
naopak fotí nás a diví se, proč se nám tolik líbí obyčejné opice.

Návštěva nemocnice

Ráno odcházím na prohlídku Královské zahrady a dalších chrámů. Na
cestě potkávám mnicha se štěkajícím psem, a tak na chvilku zastavím a
čekám, než si majitel sjedná pořádek. K mému překvapení ke mně pes
přiběhne a kousne mě do nohy. Vzhledem k tomu, že nejsem očkovaný proti
vzteklině, jsem z toho trochu nervózní.

Příští den se nakonec rozhoduji navštívit místní nemocnici. Lékařka
mně ujišˇuje, že psi se každým rokem očkují. Pro jistotu mi ale nabízí
injekci. Podle tohoto prohlášení čekám, že dostanu protilátku a půjdu
domů. Všechno tu probíhá neuvěřitelně pomalu a každý musí vyplnit
spoustu papírů. Když si pan doktor, který konečně po třech hodinách
dorazil, není schopen opsat údaje z mého pasu, začínám být poměrně
neklidný. Navíc mi nikdo není schopen nic vysvětlit.

Po tři čtvrtě hodině dostanu do nohy čtyři injekce s obrovským
množstvím tekutiny. Mám nohu opuchlou jako balonek. Následně mně
oznamují, že za dvě hodiny dostanu další do ramenou. Když dostanu injekce,
dozvím se, že mám do nemocnice přijít za dva dny, pak za pět a nakonec za
třicet dní, takže na Srí Lance „budu muset ještě zůstat o deset dní
déle“. Předepisují mi kupu léků včetně prášků proti bolesti. To už
mně ale začínají docházet nervy. Noha po injekcích bolí jako čert a
celý den nejsem schopen chodit. Spoléhám na to, že pes byl očkovaný, a se
srílanskou nemocnicí se loučím.

Přes noc se mi látky částečně rozložily a noha trochu splaskla.
Vyrážíme do Sigirie, trosek starověkého městečka postaveného na skále
uprostřed džungle. Atmosféra je zde opravdu úžasná a po výstupu nahoru
mě čeká nádherný výhled na hory v dálce.

Pokračování cestopisu vyjde v neděli.

Foto: Autor

Mohlo by vás zajímat: