Zibura: Chůze mě na cestování baví vlastně ze všeho nejméně

7. 3. 2017 | a | Cestování, Rozhovory zibura

Ladislav Zibura, čtyřiadvacetiletý dobrodruh a poutník, se během loňského léta vydal na svou v pořadí již druhou pouť. Tentokrát volba padla na pěší cestu napříč Nepálem a Čínou. Zibura je cestovatelem, který si rád utahuje sám ze sebe, život se snaží brát s nadhledem a vyprávěním o zážitcích z cest v současné době baví na svých projekcích publikum po celé republice.

Tvoje první knížka 40 dní pěšky do Jeruzaléma vyšla před dvěma lety. Jak tě napadlo napsat další?

Nejprve tedy k tomu nápadu – pokud člověk napíše jednu knížku a ukáže se, že lidi baví, samo se nabízí, aby napsal i druhou. Navíc jsem zjistil, že napsat knížku není nic tak strašného, jak jsem si myslel, takže jsem se na to těšil. Pokud jde o výběr Nepálu a Číny, dá se říct, že je mi celkem jedno, kde zrovna jsem. Výhledově se chci podívat tak nějak všude. Vzpomínám si, jak ke mně tenhle nápad přišel docela náhodou. Jel jsem tehdy jídelním vlakem, jedl svíčkovou a zrovna ve chvíli, když jsem si namáčel knedlík, mě samovolně napadl Nepál a Čína: „Pěšky mezi buddhisty a komunisty“, to zní přece dobře, říkal jsem si. Navíc to byly dva úplně odlišné světy, byl na nich dobře znatelný vzájemný kontrast.

Jakým způsobem si plánuješ trasy, chodíš také po těch turisticky značených?

Většinou mě nejvíc baví právě ty neprobádané trasy, dokonce je spíš vyhledávám. V Nepálu jsem šel po turistické trase jen jednou v horách, ale jinak tam žádné trasy pro turisty nejsou. Nikdo tam pěšky nechodí.

Kde tedy získáváš informace, kam jít?

V Nepálu ani není možné sehnat pořádnou mapu. Proto se na cestu ptám místních, ti to stejně vědí nejlépe. Měl jsem na lístečku napsaný seznam míst, kam chci dojít a oni mi pak ukázali směr. Když jsem přiletěl do Nepálu, dopředu jsem nevěděl ani to, co tam chci vlastně dělat.

Pak je docela těžké rozhodnout se, co si zabalit do batohu, ne?

Není to tak hrozné, protože toho nosím s sebou opravdu málo. Věděl jsem předem, jaké je v Nepálu počasí, že na dlouhé oblečení to není třeba. Vždycky si balím základní věci a když zjistím, že něco potřebuji, tak si to koupím na místě. Je ale pravda, že v Nepálu to někdy tak snadné nebylo. Naštěstí jsou moje nároky opravdu malé.

Pro místní jsem byl kuriozitou

Kolik kilo bys řekl, že s sebou nosíš?

Něco kolem čtrnácti.

A většinu z toho tvoří jídlo?

Ne, jídlo s sebou nenosím. Těžko si jde vzít jídlo na několik dní, aniž by vážilo spoustu kil, takže obvykle nosím maximálně svačinu, třeba dva pytlíky oříšků. Po cestě buď bude nějaké bistro nebo tě místní pozvou. Je to pro ně velká atrakce, že tam někdo takhle chodí. Ve frekventovanějších oblastech jsou tedy bistra a v odlehlých jsou lidé tak zvědaví, že tě prostě pozvou dál.

Jak se s místními dorozumíváš?

Naučil jsem se dobře anglicky, trochu francouzsky a mám pocit, že s tím si zatím docela obstojně vystačím všude. Pokud dnes někdo neumí anglicky, tak většinou neumí ani žádný jiný jazyk. Jinak v Nepálu se taky na většině školách vyučuje angličtina aspoň na nějaké průměrné úrovni.

Neměl jsi tedy na cestě strach, že si nebudete rozumět?

Pokud je to bezpečná země, a to Nepál i Čína jsou, lidé jsou vždy nápomocní. I když nejsi schopen mluvit jejich řečí, tak jim stejně dokážeš naznačit, že se potřebuješ napít, aby ti dali vodu, nebo dokážeš opakovat jméno města, kam se potřebuješ dostat, tak, aby tě do toho místa poslali. Chápu tyhle obavy. Ale už jsem tolikrát byl mezi lidmi, kteří mi nerozuměli, a dopadlo to vlastně dobře, že už to pro mě není strach. V malých vesnicích mi lidé většinou nerozumějí, už jsem na to zvyklý. V zapadlé italské vesnici, by také nikdo nerozuměl, všichni budou mluvit jen italsky. Ta je ale naštěstí podobná alespoň francouzštině.

Vozíš si z cest nějaké suvenýry?

Ta knížka je pro mě asi největším suvenýrem. Připadá mi jako pěkné zakončení celé cesty. Já jsem na tyhle suvenýry nikdy moc nebyl. Tátovi jsem dovezl sójovou omáčku a bratrovi kuřecí pařáty zatavené v igelitu. Ale spíš se těm klasickým turistickým suvenýrům vyhýbám.

Celá cesta trvala v součtu kolem tří měsíců, měl jsi hodně času na přemýšlení. Změnil se tvůj pohled na svět?

Řekl bych, že změny hodnot, které v člověku probíhají, nebývají úplně „skokové“, ze dne na den. Změny se dějí, ale člověk si jejich dopad takhle nárazově asi tolik neuvědomuje. Dalo mi to spoustu elánu, po návratu jsem jel pozdravit všechny staré kamarády a uvědomil jsem si, jak mi na nich záleží. Jsou věci, za které jsem moc rád, že jsem je na cestách zažil, a které se ti běžně nepoštěstí. Třeba účast na čínském pohřbu.

Psal jsem už během cesty

Z tvého vyprávění usuzuji, že Čína celkově byla obrovským zážitkem?

Těžko asi hledat odlišnější svět. Čína nikdy nebyla kolonií, takže jejich zvyky se vyvíjely vlastním směrem. Vždy byla hodně izolovaná. Je to dobrý zážitek i pro to uvědomění, že naše vlastní kultura nemusí být tou jedinou správnou. Ale změny hodnotového žebříčku vyloženě nepociťuji. I přesto mě každá z cest mě něčím obohatí. Vydávám se na ně vlastně už od svých osmnácti let celkem pravidelně.

V knížce uvádíš, že po návratu jsi byl najednou nadšený z jakékoliv jiné činnosti, která nebyla pěší chůze. Těšil ses, až si uvaříš jídlo, půjdeš si zaběhat…

No, jasně! Já se přiznám, že nejsem zas takový fanoušek té chůze. To mě na tom baví nejméně, ona je to vlastně docela otrava, pořád někde chodit. Ale je to výborný způsob, jak se dostat k lidem v těch nejchudších vesnicích. Zároveň tím u nich člověk vzbudí i důvěru. Když tam nepřijedeš v džípu, ale procházíš se okolím, jako bys tím dával najevo pokoru přijmout jejich zemi takovou, jaká je.

Když jdeš na cestách dlouho, věci kolem se asi stále opakují. Není to nudné?

Po delší době se člověk naučí soustředit se na detaily, na banální věci života. Myslím si, že když naopak pořád cestuješ po těch památkách, tak ho to po určité době přestane bavit, právě proto, že je to pořád dokola to samé.

Psal jsi knížku už během cesty?

Ano. Knížkám věnuji hodně času, na cestách tvořím průběžné zápisky. Nad novou knížkou jsem po návratu strávil tři měsíce intenzivního psaní, prakticky jsem nedělal nic jiného. Vždycky je poutavější, když má příběh vyšší přidanou hodnotu než jen otištěný deník v přítomném čase. Nikoho by asi moc nezajímalo, co jsem si dal který den k snídani.

Kolik jsi toho na cestách popsal?

Nosil jsem si notebook. Takže asi tak sto dvacet kilobytů. Ale samotný rozsah deníků na cestě z Nepálu do Číny by vydal asi na dvě knížky. Některé pasáže byly vyloženě už příprava pro knížku samotnou, kde jsem věděl, že stačí jednotlivé odstavce trochu „učesat“ a bude hotovo. Jindy jsem zkrátka popisoval, co jsem ten den dělal, a zpracovával to až po návratu.

Už ale během samotné cesty jsi přidával příspěvky na sociální sítě. Bylo těžké najít připojení?

Mám pocit, že jsem se připojoval vždy zhruba jednou za tři dny. Příspěvek jsem si připravil většinou už předešlý den. Je to skvělé, udržovat tímto způsobem alespoň nějaký kontakt s domovem.

Za nocleh se místním často platí

Přidal se k tobě někdo na cestách?

Když nad tím tak přemýšlím, tak lidé asi takovou vytrvalost nemají. Co si vzpomínám, nejdéle se ke mě někdo přidal na dvě hodiny, nejspíš ze zvědavosti.

Často tě ve vesnicích chtěli místní ubytovat. V knížce dokonce zmiňuješ, že jednou vystrčili dítě z pokoje a řekli, ať tam přespíš.

To za to dokonce i chtěli zaplatit, tvrdili mi, že jsou hotel. Dítě vyšoupli proto, že mi chtěli nabídnout ten „hotelový pokoj“, za který jsem pak normálně zaplatil. Ale s placením za nocleh to tak bylo v Nepálu téměř vždycky. Jsou ale taky situace, kdy se někomu za návštěvu platit opravdu nehodí. Když na tebe totiž po cestě někdo zamává ve smyslu: „Pojď si s námi zahrát karty!“ a pozve tě tím na návštěvu, pak je hrozně neslušné mu za to platit. Je to něco na způsob, jako kdybys někoho pozvala k sobě domů a on ti chtěl dát peníze za to, že jsi mu uvařila kávu.

Místním uděláš tedy radost tím, že tě mohou pohostit.

Přesně tak. Myslím, že si najednou připadají bohatší než ten Evropan, který zrovna prochází kolem, protože mu mají co nabídnout. Někteří z nich mi dokonce nabízeli i peníze, což jsem pokaždé odmítl. Když se pak vracím z cest, posílám někdy částku na charitu té země, kterou jsem navštívil.

Na co se tě místní nejčastěji ptají?

V Nepálu mají nějaké učebnice pro základní školy a z toho čerpají. Takové ty základy: „Kolik ti je let? Jak se jmenuješ? Kam jdeš? Kde jsi dnes spal?“ Když jsou lidé schopní komunikovat v angličtině, často se s nimi bavím o nich, o jejich životě. Předem si o dané zemi nic nezjišťuji a pak to všechno zkoumám optikou místních, podle vyprávění, jaké jsou v zemi poměry.

Na druhou část rozhovoru s Ladislavem Ziburou se těšte na začátku příštího týdne.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Mohlo by vás zajímat: