Ladislav Zibura: Nejsem poutník samotář a na cestách si nic neodříkám

14. 3. 2017 | a | Cestování, Rozhovory 2_Cina_P1220625_1066x800

Ladislav Zibura, absolvent Žurnalistiky a Hospodářské politiky v Brně a Mediálních studií v Praze, začal s projekcemi na popud svých kamarádů. Ti ho přemluvili, aby v Brně udělal projekci o své cestě do Jeruzaléma. Na tu se původně přihlásilo dva a půl tisíce lidí a z kavárny se přesunula do kinosálu. Ve druhé části rozhovoru si přečtěte, co Ladislav dělá, aby zahnal špatnou náladu a na jaké zážitky rád vzpomíná. První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Kolikrát jsi během cesty po Nepálu a Číně spal pod širákem?

Záleží na zemi. Třeba v Číně jsem spal pod širákem skoro vždycky. V Nepálu je v hodně vesnicích hotel – tedy místní rodina, která za pár stovek nabízí ubytování. Spal jsem tam, chtěl jsem je podpořit, protože mi přijde somrácký spát pod stromem, když si to můžeš dovolit a oni na tom mají založený svoje živobytí.

V Číně tohle není?

Když už jsem narazil na nějaký hotel tam, byl většinou spíš větší. A to mě nebaví spát v anonymním hotelu o dvaceti pokojích, kde nikoho moc nezajímáš. Takže když mě nepozvali místní, tak jsem spal venku.

Co nejzvláštnějšího tě na cestě potkalo – s čím jsi třeba nepočítal a překvapilo tě?

Tak ohromným překvapením pro mě bylo to, že je možná ujít devět set kilometrů napříč Čínou, aniž bych měl nějaký problémy. Za mnou třeba jezdili policajti, ale chtěli mi pomoct. Když už jsem nějak odtušil, na co se mě ptají, tak jsem třeba zjistil, že se mě ptají, jestli nepotřebuju někam odvézt.

Nebylo to tak ale vždycky, ne?

Nejsem si tím úplně jistej, protože když ke mně vždycky přišli, dal jsem jim pas a usmíval se, že je všechno v pohodě. Ptali se mě, jestli jsem v pořádku, tak jsem jim říkal, jak já chodit rád, Čína je skvělá, že je všechno špičkový. Sebrali mě jenom jednou, a to proto, že jsem byl v oblasti, kam nesmí turisti.

Měl jsi kvůli tomu nějaké větší problémy?

Bylo to v pohodě, řekli mi, že tam už nesmím a odvezli mě na autobus. Dodneška nevím, jestli mi to nařídili, že musím jet autobusem, nebo si mysleli, idiot, jde pěšky, protože si neumí koupit lístek na autobus a chtěli mi pomoct. Jsou to otázky, na který už asi nikdy nebudu znát odpověď. Čína je plná nedorozumění.

Radši přednáším, než abych běhal oblepenej samolepkama

Díky svým cestám a knížkám jsi teď dost populární. Ozývaly se ti třeba společnosti, které tě chtěli na cestách sponzorovat? Nebo se tomu spíš snažíš vyhýbat?

Spíš se tomu snažím vyhnout. Popravdě ty jejich požadavky… nechci nikde mít jejich loga. Přijde mi, že když je to alespoň trochu možný udělat jinak, jako v mým případě, že objíždím republiku s přednáškama a píšu knížky, je pro mě cennější to udělat takhle, než abych někde běhal oblepenej samolepkama. Vím, že pro jiný lidi to nejde jinak a chápu, že to pro ně je jediný řešení, ale myslím si, že to je nekomfortní. Musel bych pak třeba přemýšlet, co můžu a co nemůžu napsat do knížky, z čeho si můžu a nemůžu dělat srandu. Takhle jsem absolutně svobodný a nezávislý. Navíc chodím jako úplný zevlák – vždyť jsem měl kraťasy z Tesca, brejle z drogérie… Nepotřebuju žádný drahý vybavení.

Kolik s sebou nosíš oblečení?

Vždycky mám dva kusy od každýho druhu. Máš to na sobě týden a pak si někde vypereš. V Nepálu i v Číně je voda všude, takže jsem si pral skoro každý den.

Poučil ses v něčem ze svých prvních cest, že si třeba nějaké věci už nebereš?

Třeba cesta do Santiaga je hodně specifická, máš tam značený cesty, hotely a chodí tam spousta lidí. Takže když si něco zapomeneš, tak ti to někdo třeba půjčí. Jinde je to náročnější a jsou věci, které je dobrý s sebou mít, třeba léky. Mám kilovou lékárničku s širokospektrálními antibiotiky, vím, že je lepší zavolat domů doktorovi a zeptat se ho, co si mám vzít než třeba hledat doktora v Číně. Poučil jsem se ale, že jde vždycky nejlepší toho nosit co možná nejmíň a nebrat si nic, „kdyby náhodou“. Každý kilo se pronese.

Kolik denně ujdeš kilometrů?

Třeba třicet, čtyřicet, podle toho, jak se zadaří.

Jsem hédonistický poutník, nic si neodřeknu

Prý máš i playlist na špatnou náladu.

Jo, jo to mám, hudbu poslouchám hodně. Podle mě jsou dva přístupy, jak pojímat pěší cesty. Jsou poutníci, kteří jsou zadumaný, tichý, chtějí být hodně v přírodě, ani se třeba nebaví s lidma, který na cestě potkají. Já to mám obráceně – baví mě potkávat se s lidma, klidně se s nima i opiju. Pustím si tu hudbu, vlastně si nic neodříkám. Snažím si to na té cestě dělat hezký, zajdu si na dobrý oběd, když mám chuť, vyberu si pěkný místo na spaní. Kdyby bylo něco v angličtině, tak si klidně zajdu i do kina. Jsem hédonistický poutník.

Jaký máš rozpočet?

Ta cesta do Turecka nebo do Izraele, to bylo všechno hrozně levný, cesta do Říma mě stála pár stovek euro. Dražší to bylo do té Číny a Nepálu, tam jsem si musel kupovat drahý letenky. Navíc si kupuju letenky na poslední chvíli, protože nevím, na jak dlouho třeba dostanu víza, takže jsou ještě dražší. Plus nějaká očkování a ty samotný víza, už jenom tyhle tři věci mě stály třeba 45, 50 tisíc.

Když se teď zamyslíš, na jaký okamžik na cestě rád vzpomínáš, co tě nejvíc potěšilo?

Na cestách mám rád, a to je typický, že když seš někde úplně v háji, máš hlad, žízeň a vždycky víš, že je světlo na konci tunelu. A čím víc seš v háji, tím lepší je ten pocit, když se dá všechno do pořádku.

Máš nějaký příklad ze svých cest?

Šel jsem takhle v Nepálu hrozně naštvanej, s někým jsem se tam pohádal a najednou jsem narazil na pána u potoka, jak si čistí zuby. Zastavil jsem se a koukal na něj, jak ten bezzubej stařec na mě mává a ukazuje na chatrč a volá: „This is my cottage, this is my cottage!“. Slovo cottage jsem třeba v Nepálu do té doby neslyšel, to je, řekl bych, docela pokročilá angličtina. Dal jsem se s ním do řeči a on mě pozval k sobě do chatrče a udělal mi čaj. Ukázalo se, že ten člověk je bývalý novinář, že má přehled o filozofii, nejen té asijské, ale i evropské a o náboženství. Vzdělanej člověk, kterýho potkáš jenom proto, že jdeš mimo cestu. Takovýhle překvapení na cestě miluju.

Ještě na nějaký zážitek rád vzpomínáš?

Moc rád vzpomínám na to, jak jsem spal v tisíc osmi stech metrech, nebyla tam elektřina a sešli se tam turisti z celýho světa. Nejdřív nevěděli, co dělat a najednou si všichni začali povídat a hrát deskový hry. Byl to nejvíc nenucenej večer, jaký jsem zažil.

Na jaké místo by ses chtěl podívat?

Chci se podívat tak nějak jako všude, ale jsem si jistej, že po zkušenosti z Číny, kde nemluví anglicky skoro vůbec nikdo, tak už asi nechci do země, kde by mi lidi vůbec nerozuměli. Za těch pět týdnu jsem se tam vlastně nic nedozvěděl – sice se usmíváš, jíš dobrý jídlo, ale po čase se to kvůli jazykový bariéře začne opakovat. Chtěl bych někam, kde bych uměl jazyk a mohl se víc dozvědět o tamních lidech. Zajímají mě také země, kde je kultura odlišná od té evropské.

Mohlo by vás zajímat: