Liessmann: Vzdělání se stává prázdným cílem

2. srpna 2010 – Kamila Trojanová
Recenze a tipy - Prosinec 2009

Přečíst tuto útlou knihu zabere průměrnému čtenáři přibližně 26 hodin, a to i s předvánoční frontou v knihkupectví. Šestadvacetiho­dinová čtenářská zátěž by měla odpovídat hodnotě jednoho ECTS kreditu. Jestliže se rozhodnete strávit svůj čas nad Liessmannovými eseji, žádné kredity bohužel neobdržíte. Možná ale po přečtení přestanete kredity počítat.

Než se začtete do kontroverzních názorů rakouského filosofa a vědce, zkuste se sami zamyslet, kdy jste se naposledy ve svých školních prezentacích a diskuzích zaštiťovali investicemi do vzdělání a vědění. Společnost vědění je jedinou záchranou evropské konkurenceschop­nosti, nezaměstnanost v České republice vyřeší vzdělávání a zvyšování kvalifikace obyvatelstva, celoživotní vzdělávání zaměstnanců je zárukou úspěšného podnikání. Být studentem rovná se investovat do své budoucnosti.

Liessmannovi však připadá, že vzdělání přestává být prostředkem a stává se prázdným cílem. Učíme se učit. Současnost se nebojí odmýtizovat vzdělání na úroveň investice: směle ho kvantifikovat, měřit, vážit, vyčíslovat procentuální změny ve vzdělání společnosti, sestavovat žebříčky vzdělanosti národů.

Vážit a porovnávat je možné také díky sjednocení vysokoškolských systému na základě Boloňského procesu, který zavedl i používání ECTS kreditů k měření studijních výkonů. Liessmann se vysmívá absurditě, s jakou se univerzity vzdávají vlastní autonomie a svobody učení a zavádějí standardizované studijní programy. ECTS kredity srovnává s marxistickým učením o hodnotě vynaložené práce. Dále naznačuje, že zavedení kratšího profesně zaměřeného bakalářského studia se vlastně nejvíce hodí podnikatelské sféře, za kterou vysoké školy přejaly nákladné školení budoucích zaměstnanců.

Hlavní hrdinkou Liessmannovy knihy je jeho vlastní upřímná nespokojenost, která jako leitmotiv propojuje všechny jeho eseje. Ne všechny autorovy neochvějně kritické názory se však dají přijmout bez výhrad. V některých úvahách možná až příliš zaujatě zastává své představy. Liessmann kritizuje nebezpečně nekritický obdiv k angloamerickému vzdělávacímu systému včetně nadužívání anglického jazyka. Ostře se vymezuje proti řazení univerzit do různorodých žebříčků kvality a úspěšnosti.

Zásadní zůstává autorův pohled na vědu. „Věda je proto vědou, že má svou specifickou systematiku a metodiku.“ Nelze tudíž, jak dále zdůrazňuje, vyjmout pouze některé její prvky, které jsou následně libovolně kombinovány například v nahodilých studijních programech. Alespoň počáteční zlepšení by bylo možné dle autora vidět v znovuzavedení propedeutického filosofického úvodu na univerzity, který by před jakoukoliv specializací nabídl studentům „základní úvod do tradice, problematiky a povahy novodobého pojetí vědy“.

Až se příště budeme ve svých ekonomických úvahách ohánět nutností zvyšovat úroveň vzdělání, zamysleme se, jestli se touto formulkou pouze nesnažíme zakrýt svou vlastní nevzdělanost.