Lži, mysli jen na sebe a budeš se mít dobře

19. 8. 2009 | | Názory

Rodiče mě vychovali dobře. Tedy, alespoň se snažili. Bohužel naprosto
neprakticky pro dnešní dobu. Vím to já a možná i oni. Žilo by se mi asi
totiž lépe, kdybych byla sobecká, neskromná a ještě navíc lhářka.

Rodiče mě vychovali dobře. Tedy, alespoň se snažili.
Bohužel naprosto neprakticky pro dnešní dobu. Vím to já a možná i oni.
Žilo by se mi asi totiž lépe, kdybych byla sobecká, neskromná a ještě
navíc lhářka.

„Kdo lže, ten krade“ nebo „Lhát se nemá“, říkali mi a já se
toho vždycky snažila držet. Bohužel jsem ale docela brzy a tvrdě narazila
na skutečnost, že lidé neslýchají pravdu rádi, zvlášť když se jim
zrovna nehodí do krámu. Takže radši lžou a přetvařují se a asi se tak
mají lépe. Okolí je má rádo, protože mu říkají věci, které chce
slyšet, vypadají vždy zajímavě, protože si leccos pikantně přibarví,
a hlavně se z každého problému vždycky nějak vymluví. Mně osobně se
zdá, že lhát promyšleně a chytře je docela „umění“, a už vůbec
nesouhlasím s tím, že se jedná o nejjednodušší řešení problému.
Přemýšlet pořád nad tím, co jsem komu řekla a jestli se do sítě lží
zamotám, nebo ne, na to prostě v hlavě místo nemám.

Docela dlouho jsem také žila s vědomím, že jak se budu chovat
k lidem, budou se oni chovat ke mně. Ale ouha, ani toto tak úplně neplatí.
Když se podívám okolo, je vlastně většina mezilidských vztahů
nevyrovnaných. Zdálo se mi sice, že i když do některého vztahu vnáším
víc a dostávám míň, v dalších případech je tomu naopak. Že se
zkrátka to množství dobra mezi lidmi nějak protočí a ve finále jsou na
tom všichni stejně. Postupem času však nabývám pocitu, že projevit
k lidem hezké chování není záruka toho, že hezké chování bude
projeveno i mně. Dokonce si myslím, že platí pravidlo: čím jste
sobečtější, tím se budete mít lépe. Vysvětlení? Jednoduché. Sobci
jednají tak, aby se měli vždy dobře bez ohledu na to, koho tím omezí nebo
komu tím ublíží.

Říkám si tedy, jestli by nebylo bývalo efektivnější naučit mě,
že lidem se nemá věřit nebo jak lhát, aby se na to nepřišlo. Jak se na
někoho usmívat, i když mi uvnitř pije krev. Jak nepřemýšlet, co bych
mohla udělat pro ty, kteří na tom nejsou dobře jako já, a jak chtít
vždycky za každou cenu ten největší kus, čehokoliv. I když vlastně
přesně netuším, co a jak bych mohla změnit. Nemám povahu, sílu a chuť
zkazit vše, o co se moji rodiče přes dvacet let snažili. Na to je mám
příliš ráda a jsem příliš malý sobec. Budu tedy asi dál chodit po
světě a hledat spřízněné duše, které taky ještě věří, že aspoň
malý kus spravedlnosti tady někde zůstal.

Mohlo by vás zajímat: