Lžičky boršče
CestováníMoje letošní prázdniny byly na zážitky bohaté zejména díky pobytu v Sankt Petěrburgu. Pražská organizace AIESEC mě vyslala, abych v tamní pobočce okoukal jejich know-how a předal jim to naše. Nakonec jsem si toho odvezl mnohem víc. Následující řádky obsahují můj subjektivní pohled, který jsem během měsíčního pobytu získal, a přináším je tak, jak jsem je prožil.
Moje letošní prázdniny byly na zážitky bohaté zejména díky pobytu v Sankt Petěrburgu. Pražská organizace AIESEC mě vyslala, abych v tamní pobočce okoukal jejich know-how a předal jim to naše. Nakonec jsem si toho odvezl mnohem víc.
Následující řádky obsahují můj subjektivní pohled, který jsem během měsíčního pobytu získal, a přináším je tak, jak jsem je prožil. I když se podmínky v civilizovaném Petrohradu jistě nedají srovnat s podmínkami v rozvojových zemích, rozdílnou ruskou kulturu i mentalitu stojí zato poznat. Za šťastný návrat vděčím mimo jiné průvodci Lonely Planet, ze kterého si občas dovolím citovat.
Leningradské letiště a Maršrutka
Petrohradské letiště Pulkovo vítá cestující nejen novým názvem města na Něvě, ale i hrdým nápisem: Leningrad. Podle vnitřku letištních budov sice odhadnete, že jste v Rusku, ale i tak je Pulkovo celkem moderní letiště.
Průchod ruskou byrokratickou mašinou byl nečekaně rychlý a po chvíli už jsem se v hale vítal se třemi studenty, kteří mě přijeli vyzvednout. Před letištěm jsme se nacpali do Maršrutky, což je jeden z prostředků místní hromadné dopravy. Obvykle jsou to běžné dodávky, kterým dozadu přimontovali tolik sedadel, kolik se tam jen vešlo, a teď s nimi jejich řidiči brázdí na určených trasách vskutku velkolepé ulice Petrohradu.
„Kommunalki“, pohrobci carského Ruska
Dojeli jsme až před obrovský činžák s dvorem zarostlým travou, ve kterém bydlel místní student Albert a pak i já.
Lonely Planet o petrohradském bydlení říká: „Za sovětské éry byly velké byty z carských dob rozděleny na menší „kommunalki“, v nichž se sdílí kuchyně i koupelna. V současnosti se staly jediným dostupným bydlením mladých lidí a starých alkoholiků, což znamená, že ke špíně a nepořádku, ke krádežím a domácímu násilí není nikdy daleko.“ Kdysi před sto léty to musel být nádherný dům v dobré čtvrti, pomyslel jsem si. Dnes vidím oprýskanou omítku, sem tam vymlácené okno a cítím podivně nasládlý zápach. Otevřeli jsme jedny z vchodových dveří a od útěku mě zachránilo jen mé statečné, dobrodružné, ba přímo objevitelské odhodlání: „Chtěl jsi, blbečku, do Ruska a dobře ti tak!“
Teď mi bylo jasné, odkud se zápach line. Když jsem celý vykulený konečně zavřel pusu, vydal jsem se se zbytkem delegace nahoru po schodech, kolem špinavých, nechutně zelených stěn, přičemž jsem usilovně cvičil neutrální výraz. Ve druhém patře odemknul Albert dveře a… moje předchozí dobrodružné odhodlání jsem si v hlavě opakoval již jako mantru. Méně zápachu, za to více nepořádku přidalo i mému udivenému výrazu, který jsem se snažil neustále ležérně maskovat, připraven okamžitě odpovědět na případné dotazy rádoby asertivním: „Máte to tu skoro jako u nás!“
Naštěstí to vzalo celkem dobrý konec. Za dveřmi na nás čekal civilizovaný svět v podobě moderně zařízeného pokoje. Vystřízlivění přišlo s obhlídkou společné koupelny a záchodu, na kterých se od dob carského Ruska lidská ruka v dobrém nepodepsala snad ani jednou. Záchod v mnohém „předčil“ standard Českých drah, ale aspoň že v koupelně tekla z karmy čůrkem teplá voda. Jinak ale pokaždé, když jsem tam šel a rozsvěcel světlo, cítil jsem přitom zápach plynu, který se tak nějak linul celým domem (a nejen tím naším). Zavřel jsem vždy oči a doufal, že to ještě měsíc nebouchne. Později jsem si prohlédnul celou čtvrť s podobnými domy a patrně i se stejným osudem, jaký měl ten náš. V téhle dělnické čtvrti byly ulice špinavé a pro toho, kdo žije v Praze, se tam pohybovalo neuvěřitelné množství lidí.
Zato centrum Petrohradu je úplně jiný svět. Spousta nádherných budov, vodní kanály, chaos na rušných ulicích. Ty se hemží pestrými Rusy a trochu unifikovanými turisty. Všichni uskakují Zilům, Volhám, ale i nablýskaným Mercedesům. Ve vlhkém mořský vzduchu cítite i olovnaté výfukové plyny a široká, špinavá – a přesto nádherná – Něva je plná lodí. Projděte se po nábřeží a vychutnejte si atmosféru, kterou jinde nenajdete.
Místo hamburgera dostanete „blin“
Lonely Planet píše o Blin Donalt’s: „Skvělý pokus jak uchránit fast foody od těch amerických nadnárodních: Blin Donalt’s se prostě vyhnul právnímu řízení s jistým velmi známým řetězcem rychlého občerstvení. Zde dostanete „blin“ (viz dále) za 12 rublů, kuře Kyjev za 34 rublů a dokonce boršč za 12 – vše naprosto rozdílné od pravé jablečné taštičky od McDonald’s, ale jako připomínka postsovětského Ruska fascinující.“
Svatá pravda. Navíc tohle je to jediné místo, o kterém může Čech v Petrohradu říci, že je levné. Kvalitou sice neoslní, ta ale naštěstí převyšuje cenu, což rozhodlo i u mě. Petrohradské restaurace jsou ve srovnání s našimi o poznání dražší a v nejlevnějších začínají ceny jídel na 150 rublech (asi 150 korun). Za zlomek běžné ceny můžete v Blin Donalt’s ochutnat všemožné ruské speciality. Tu hlavní – bliny – má i v názvu. Jsou to palačinky, které se v Petrohradu připravují na stovky různých způsobů a jako náplň se hodí cokoliv od kondenzovaného mléka až po houby se smetanou. Bliny prodávají na každém rohu a chutnají prvotřídně. V Blin Donalt’s je to tak třetí třída, ovšem i třetinová cena.
Sladkostem se v Rusku nevyhnete. Vynikající cukrovinky a zákusky všeho druhu a chutí se na vás derou ze všech stran a jediné pečivo, které není sladké, je chleba, který se u nás prodává pod hrdou značkou Moskva.
Dobře v Rusku chutná pochopitelně boršč, ten z menzy v Italské s ním raději nesrovnávejte. Můžete jej vyzkoušet i studený, stejně jako speciální polévku okrošku. Tu servírují i v Blin Donalt’s, kde do ní neváhají přidat všechno, co jim přijde pod ruku.
Další pochoutkou je syrek. Jemná sýrová tyčinka zabalená v čokoládě se rozplývá na jazyku a přivádí cizince k rozkoši. To se nedá říci o sušených rybách, které se silně nasolené prodávají jako příloha k pivu a chutnají přesně tak, jak byste čekali – no, jako nasolená suchá ryba.
Vyfoťte nás, prosím
Ještě se tak trochu vrátím do Blin Donalt’s, i když o ten teď zas tolik nejde. Spolu s dalšími cizinci, se kterými jsem se v Petrohradě setkal, jednou sedíme po jídle u stolu a živě debatujeme o ruském jídle. Chceme, aby nám na tohle místo zůstala nějaká památka, a tak požádáme ženu středního věku, která zrovna uklízí kolem našeho stolu, aby nás vyfotila.
Už jsme chvíli v Rusku a tak nás nepřekvapí, že v centru nemluví obsluha anglicky. Zarazilo nás ale něco jiného. Kolegyně z Polska strká ženě do ruky foťák, zatímco ona se rusky brání, že netuší, jak s ním zacházet. Po chvíli marné angličtiny a pantomimických scének jí říkám česky, že stačí jen zmáčknout tlačítko. Moje mateřština obvykle zabírala a i teď jsem uspěl. Chápavý výraz v tváři ženy skrývá to, co přijde. Pózujeme marně. Nakonec se jí podaří zmáčknout spoušť. Jenomže ve chvíli, kdy mířila objektivem vysoko nad naše hlavy. Vůbec nás nenapadlo, že ještě nedržela foťák v ruce. A nečekal bych, že fotografie stropu z Blin Donalt’s bude nejzajímavější, kterou v Petrohradu pořídíme.
Noční atrakce: nezvané návštěvy a otevírání mostů
Jednou podvečer u mě hlasitě zaklepala návštěva z bytu odnaproti. Nejprve si mě spletla se spolubydlícím Albertem. Pak jsem se mylně domníval, že mu vadí hlasitá hudba. Nakonec jsem z jeho zuřivé gestikulace na mé holé nohy, pochopil, že si mám obout boty a někam s ním jít. Patrně se ještě trochu upravit, což jsem zejména s ohledem na jeho (ale i na svůj) stav odmítl: „Ja něpanimaju.“ Muž zbrunátněl. Prý, když jsem přijel do Ruska, tak mu musím rozumět a když ne, můj problém. Celý otřesený jsem rychle zavřel dveře, když už bylo jasné, že náš rozhovor nemůže dopadnout dobře. Chvíli se ještě ozývalo silné bušení na dveře, pak ho to naštěstí přestalo bavit. Vzpomněl jsem si na věty z průvodce o komunálkách. Hmm, alkoholika máme i my.
Později večer – ještě dost vystrašený, otvírám dveře pokoje. Chodba je tak temná, že by tam mohl být klidě baletní soubor Mariinského divadla a stejně byste ho neviděli. Rychle zamykám dveře našeho bytu a ocitám se na našem smradlavém schodišti. K vypínači se neodvážím – je v místech, odkud přišla „návštěva“. Musím tu tmu jako v pytli zvládnout. Konečně doklopýtám ke vchodovým dveřím, nahmatám kliku a jsem venku. Děsím se toho, že alkoholika přeci jen potkám – až se budu vracet. Druhý den ráno se potácel po schodech s láhvemi v rukou, takže mu naštěstí chvíli trvalo, než mě poznal. Zbývaly už jen dva dny, tak jsem věřil, že to nějak přežiju.
Pokud jste si třeba mysleli, že Rusové pijí několik litrů vodky denně, tak na to zapomeňte. Zejména mladí Rusové vodku nepijí takřka vůbec, zato pivo tady teče proudem a na české poměry je nečekaně drahé stejně jako kluby. Zatímco ceny v obchodech jsou jen o něco málo vyšší, než u nás, v restauracích a klubech dáte za půllitr od 50 do 80 rublů. Vstupné do klubů začíná na 200 rublech.
Největší noční atrakcí jsou tady mosty na Něvě. Otevírají se výhradně v noci a pokud nebydlíte v centru a nemůžete si dovolit taxíka, znamená to zůstat vzhůru celou noc až do odjezdu prvního metra. Odměnou za ponocování vám bude úchvatná podívaná na nádherně osvětlené mostní konstrukce a nezapomenutelná atmosféra na nábřeží. Otevírání mostů si každou noc nenechají ujít tisíce turistů, kteří míří především k mostu u Zimního paláce. V dálce se třpytí další mosty a my se vydáváme na procházku po nábřeží. Ještě pár fotek a jdeme pomalu zpátky do centra.
Když jsem se vracel minule z jednoho klubu, přišla mi smska od Alberta. Smál jsem se na celé kolo, protože se Albertovi konečně podařilo vyřešit malý problém, se kterým jsme se již pár dní potýkali. Podařilo se mu konečně chytit „tu“ myš a vyhodit ji z okna. Zadušoval mě, ať to nikomu neříkám. Alberte, promiň.
Je Petrohrad hezčí než Praha?
Můj pobyt v Petrohradu ale obohatily početné návštěvy muzeí historie, architektonických skvostů a sbírek výtvarného umění. Jen sbírky Ermitáže jsou tak rozsáhlé, že by bylo možné strávit celý měsíc výhradně v jejich sálech.
I kdybyste mohli strávit v Petrohradu pouze jediný den, nepropásněte příležitost a vychutnejte naplno atmosféru rušných a širokých bulvárů v centru. Praha vám pak bude připadat jako poklidné lázeňské městečko. Zajděte do Blin Donalt’s na moločnyj koktejl. Odbočte do úzkých uliček plných historických budov. Nechte se povozit na lodi početnými vodními kanály, díky kterým bývá Petrohrad přirovnáván k Benátkám, ačkoliv mi více připomínal Londýn.
Ale Petrohrad je pro mě ještě zajímavější a pestřejší. Snad kvůli zajímavým lidem, pohnuté historii, směsici východní a západní kultury nebo proto, že tam najdete čtvrti, jako je ta, ve které jsem bydlel. Bohužel není možné se zmínit podrobněji o všech fenoménech, kterými Petrohrad na své návštěvníky působí, ať už je to tamní hromadná doprava, byrokracie, Dostojevskij, prodavači čehokoliv nebo bábušky, které vám budou hodinu vykládat o svém mládí. Řekněte jim po pravdě, že nerozumíte ani slovo, ale nezastavíte je. Ale když je budete chvíli poslouchat, pochopíte. Možná pochopíte i další věci a do Petrohradu se zamilujete. Vrátíte se domů a třeba budete váhat, jestli je Praha nejhezčí město na světě. A na Petrohrad budete vzpomínat jako na nejlepší prázdniny v životě.
Nahrávání ...
