Maroko je stejně návykové jako tamější mátový čaj

3. září 2010 – Michaela Drápelová
Cestování - Reportáže - Duben 2010

Loňské prázdniny jsem se rozhodla strávit jinak. Chtěla jsem pryč z Evropy ale tak, aby se moje peněženka necítila příliš ublížená, a proto jsem se rozhodla pro Maroko. Do této kouzelné země jsem se však nevydala pouze cestovat, ale také přiblížit českou, respektive evropskou kulturu místním lidem. Během hledání zprostředkovatele workcampu padla volba na neziskovou organizaci INEX-SDA.

Dobrodružství začalo letem do Barcelony. Pomocí nočních spojů jsme s dvěma kamarádkami dojely na jih Španělska a trajektem se přepravily z Tarify do marockého Tangeru. Už na trajektu se nás zmocnil zvláštní pocit. Viděly jsme arabské rodiny a zahalené ženy s šátky. Po vystání dlouhé fronty na pasové kontrole jsme se v deset hodin večer ocitly v přístavu, naší první marocké destinaci. Zde nás vyzvedl náš nový „kamarád“ Said, se kterým jsme byly domluvené přes couchsurfing.

Mezi Evropou a Afrikou
Většina marockých měst se skládá ze dvou částí, starého města zvaného medina a nového ville nouvelle. Medina je typická svými nepřehlednými, avšak kouzelnými uličkami, kde se turisté lehce ztrácejí. Bývají obehnány hradbami s několika vstupy, které se nazývají baby. Uvnitř najdete tradičnější obyvatele. Muži se věnují uměleckým řemeslům, jakými jsou tkaní koberců, koželužnictví a v turističtějších oblastech také prodeji suvenýrů. Ville nouvelle jsou zpravidla znatelně rozlehlejší než mediny. Byly přistavěny za francouzského protektorátu v letech 1912 až 1956 a na první pohled se velice podobají evropským městům. Zdejší obyvatelé žijí zpravidla bohatší, evropštější styl života. Po Francouzích si Maroko uchovalo mimo jiné jazyk. Děti běžně po ukončení základní školy ovládají dobře francouzštinu.

Po první noci v Maroku jsme se natěšené vydaly projít po Tangeru. Kvůli neznalosti prostředí jsme však byly lehce nervózní, a tak jsme si oblékly dlouhé volné kalhoty, košile s dlouhými rukávy a na hlavu šátek. Když nás odpoledne vyzvedla Saidova kamarádka v tříčtvrtečních kalhotách, tričku s krátkými rukávy a pobaveným pohledem, odložily jsme šátky s pocitem, že je nebudeme potřebovat. Většina mladých žen, především ve větších městech, nosí oblečení evropského typu. Avšak minisukně na ulicích také neuvidíte. Pouze snad u turistek nerespektujících místní zvyky, jež jsou velice překvapené, že je následně mlsně okukují místní muži. Nicméně v neturistických místech se zahalování žen a další náboženské zvyky velmi dodržují.

Dobrodružné cestování
Naší další destinací byl Chefchaouen. Podle mého názoru nejkrásnější a nejpoklidnější město v Maroku s nejpůsobivější atmosférou. Chefchaouen se nachází v pohoří Rif na severu. Jediným způsobem, jak se sem pomocí veřejného dopravního prostředku dostat, je cesta autobusem. Ta poskytuje dvě možnosti. Státní společnost CTM nabízí evropské cestování v luxusních autobusech s klimatizací a pevným jízdním řádem, za což si účtuje větší částky.

Dobrodružné povahy však dají přednost různým soukromým linkám. V okamžiku, kdy vkročíte na autobusové nádraží, se ocitnete v obklopení deseti až dvaceti naháněčů. Ti vás přesvědčují, že právě jejich autobus je nejlepší a nejlevnější. Po obvyklém příplatku za batožinu se usadíte do autobusů, které toho už hodně zažily. Vypadávající sedačky, téměř žádný prostor na nohy, a když se vám poštěstí tak i místo, kam zrovna zatéká, nejsou výjimkou.

Skutečné problémy však nastávají až na cestě. Pokud cestujete v horách, je dobré nepokládat si nic na zem a vybrat dobře vybrat svého spolusedícího. Místním totiž zákruty nedělají příliš dobře a vzhledem k nekončícímu stoupání a klesání, se může o nevolnosti jednoho pasažéra dozvědět celý autobus. Otázky ohledně doby jízdy jsou zbytečné, jelikož odpovědi mají nulovou hodnotu. Pokud jedete zrovna v době oběda, může se stát, že řidič dostane hlad a na půl hodiny si zastaví na jídlo.

Poměrně pohodlně lze cestovat vlakem, avšak jízdní řády na internetu nepatří k příliš spolehlivým. V neposlední řadě nesmím zapomenout zmínit taxi dopravu, která je velmi populární, a oproti České republice také velmi levná. V Maroku fungují dva typy taxíků, grand a petit taxi. Petit jezdí po městech, která mají každé svou atmosféru. Grand taxíky naopak slouží k dopravě mezi městy jako taková rychlejší a dražší alternativa autobusu. Většinou se jedná o staré mercedesy, u nichž není výjimkou, že mají najeto okolo 400 tisíc kilometrů. Běžně se do nich naskládá šest pasažérů s řidičem.

Země mnoha etnik
Ale zpátky do Chefchaouenu. Ihned po vystoupení z autobusu se vás někdo ujme ve snaze dovést vás do svého hotelu, který „je nejlepší ve městě, my friend“. Po cestě se dozvíte, že v okolních kopcích je pěstována nejlepší marihuana v Maroku. Průvodce se snaží prodat hašiš s nabídkou, že vám ukáže vlastní „továrnu“ na výrobu, kterou má v horách.

V pohoří Rifu žijí převážně Berbeři. Je to souhrnné označení pro původní obyvatele pocházející z Libye a Etiopie. Později Maroko velmi ovlivnily i další národy, z nichž jsou za nejdůležitější považováni Arabové a Francouzi. Každé etnikum zanechalo svůj otisk na vývoji místního lidu. Většina obyvatel má jak arabské, tak berberské předky. Arabové přispěli ke skutečnosti, že většina (98,7 procent) se hlásí k islámu. Muslimské zvyky se v Maroku na jednu stranu velmi dodržují, například pokud o Ramadánu Maročan pije nebo jí, může být uvězněn. V tradičnějších rodinách není neobvyklé, že rodiče vybírají ženicha. Na druhou stranu, převážně mladší generace žije uvolněněji. Dívky nenosí šátky, občas vidíte i pár, jak se drží se za ruce. Sem tam se někdo přizná, že pije alkohol.

Pohádková města i příroda
Medíny známých marockých měst Fes, Meknés a Marakéš vypadají jako vystřižené z pohádek o orientu. Fes a Meknés jsou krásná starobylá sídla z osmého století s naprosto nezapamatovatelnými uličkami v medině. V koželužnách, jednou z atrakcí ve Fesu, se barví a následně zpracovává ovčí kůže. Z té se vyrábí kabelky, boty a různé další doplňky. Marakéš se pyšní obrovskými souky, speciálně zaměřenými trhy se spoustou suvenýrů pro turisty a velkým náměstím Djemaa el Fna. Zde přes den naleznete desítky stánků s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem, kterého se dá vypít i několik litrů, zvlášť když teploty překračují čtyřicet stupňů.

V Maroku je také nádherná příroda. Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě byl jednoznačně výstup na Jebel Toubkal, jež je díky svým 4 167 metrům nejvyšší hora severní Afriky. Během dvou dní jsme na ni vystoupali z vesničky Imlil položené v nadmořské výšce 1 740 metrů v krásném prostředí pohoří Atlas.

Maročané jsou velmi milí a pohostinní. Moc rádi vás pozvou na oběd či večeři, která je velmi bohatá. Mezi národní jídla patří kus-kus, tajine (kuřecí maso, brambory a zelenina vařené ve speciální nádobě) a polévka harira. V Maroku jedí všichni pohromadě z jednoho velkého talíře uprostřed. Tradičně se nepoužívají příbory, ale vše se jí pomocí rukou a spolu s chlebem domácí výroby. Oblíbené pití představuje takzvaný marocká whisky, což je mátový čaj s hromadou poměrně návykového cukru.

Půlnoční svatba
Obyvatelé Maroka chápou čas velmi specificky. Nikdo nikam nespěchá, vše se dělá v klidu. To může Evropana, čekajícího na odvoz dvě a půl hodiny, když bylo řečeno deset minut, trošku vyvést z míry. Za všechno mluví krásný příklad. Byli jsme pozváni na marockou svatbu. Ta se měla konat v osm hodin večer. Když jsme za deset minut osm potkali nevěstu v domácím oblečení, jak míří do sprchy, říkali jsme si, jak to chce stihnout. Svatba však nakonec začínala ve dvanáct, ve dvě hodiny ráno byla podávána večeře, po níž následoval tanec až do sedmé hodiny ranní. Nevěsta během večera pětkrát vyměnila nádhernou róbu.

Maroko je podivuhodná země stojící uprostřed arabského a evropského světa s pohostinným obyvatelstvem. Skýtá nepřeberná tajemství a možnosti, od koupele v Atlantickém oceánu až po lyžování v Atlasu. Tato země mě hostila téměř dva měsíce a ukázala mi své kladné i záporné stránky, čímž mě neskutečně uchvátila. Když jednou ochutnáte kouzlo Maroka, spoustu věcí pak vidíte úplně jinak.