Hradní mluvčí – práce všeho druhu

5. 3. 2003 | | Kariéra, Rozhovory

Narodil se v Teplicích, do Prahy přišel v sedmnácti letech. Absolvent VŠE Ing. Martin Krafl (31) zakládal při škole českou pobočku zahraniční divadelní společnosti BFTC a působil v rádiu RTL a v televizi Premiéra. Do Kanceláře prezidenta republiky nastoupil v roce 1995 jako vedoucí tiskové služby.

Narodil se v Teplicích, do Prahy přišel v sedmnácti letech. Absolvent VŠE Ing. Martin Krafl (31) zakládal při škole českou pobočku zahraniční divadelní společnosti BFTC a působil v rádiu RTL a v televizi Premiéra. Do Kanceláře prezidenta republiky nastoupil v roce 1995 jako vedoucí tiskové služby.

Proč jste se rozhodl studovat VŠE?

Vysokou školu ekonomickou jsem si nevybral já, ale spíš moji vyučující a rodiče. Já jsem uvažoval o nějakém humanitním oboru. Protože pocházím z česko-německé rodiny a část příbuzenstva jsme měli v zahraničí, hledali kantoři a rodiče obor, ve kterém bych skloubil jazykové dovednosti a zároveň by se v něm nabízela i možnost cestování. To byla před revolucí výsada ne zrovna samozřejmá. Doporučili mi tehdy zahraniční obchod na obchodní fakultě, která se po revoluci přejmenovala na Fakultu mezinárodních vztahů.

Nastoupil jste na školu ještě před revolucí…

Začal jsem studovat v roce 1989. Musím říct, že v mém životě přišla revoluce v pravý čas. Po prvních dvou měsících jsem nabyl dojmu, že rozhodnutí mých kantorů a rodičů nebylo správné a že přejdu na fakultu filozofickou. Ale nakonec přišla revoluce, dalších pár měsíců proběhlo ve znamení velkých hektických změn a situace byla v podstatě na všech vysokých školách podobná, protože se nezměnilo osazenstvo kantorů, takže jsem se rozhodl zůstat a uvažoval jsem o něčem úplně jiném – přerušit studium v Praze a odejít někam do zahraničí.

To jste také udělal. Bylo to díky škole?

Získal jsem dvě stipendia. Jedno na základě výměny VŠE a Wirtschaftsuniversität ve Vídni, kde jsem studoval rok mezinárodní vztahy. A vedle toho jsem získal z vlastní iniciativy stipendium německé vlády, což mi umožnilo studovat germanistiku na univerzitě v Trieru.

Po roce a půl jste se vrátil na VŠE. Jak pokračovalo vaše studium?

Na VŠE mezitím zavedli kreditní systém, což zkomplikovalo moji budoucnost. Návrat do toho systému nebyl úplně jednoduchý. Tehdy si kantoři nevěděli rady se studenty, kteří byli původně známkováni a přecházejí do kreditního systému. Po studiu v Rakousku a Německu jsem například musel složit zkoušku z němčiny. Dozvěděl jsem se totiž, že jsem sice studoval odborné předměty v německém jazyce, ale nestudoval jsem prý gramatiku.

Myslíte si, že by své jazykové znalosti měli studenti rozvíjet samostatně, nebo se jazyky mají vyučovat na vysoké škole?

Studium jazyků na škole pro mě bylo jednoznačně přínosné. Katedra jazyků na VŠE byla velice kvalitní a profesionální, ať už se jedná o němčinu, angličtinu nebo ruštinu. Učitelů jazyků si velmi cením. Znalosti, které jsem měl díky VŠE, převyšovaly znalosti absolventů jiných škol, jak jsem později zjistil v praxi. Myslím, že výuka jazyků na vysokou školu rozhodně patří.

Co vám kromě toho dala Vysoká škola ekonomická do života? Jaký jste byl student?

Shodou životních událostí jsem byl v sedmnácti letech postaven na vlastní nohy, takže jsem studium neměl jako hlavní prioritu. Musel jsem se živit sám. Studoval jsem vedle zaměstnání, a proto jsem do školy chodil minimálně. Praxe mi ale dala možnost konfrontovat se skutečností to, co vás učí na vysoké škole. Zejména po roce 1989 tomu realita v ekonomické a obchodní oblasti vůbec neodpovídala. Pracoval jsem jako asistent produkce v britské divadelní společnosti, která vstupovala na český umělecký trh, a jako zástupce pro Českou republiku jsem zakládal její české zastoupení. To všechno mě od teoretického studia trochu odrazovalo. Takže bych asi řekl, že jsem studoval tak, abych splnil nezbytně nutné podmínky pro postup do dalšího ročníku. Díky tomu všemu a studiu v zahraničí jsem studoval celkem sedm let.

Ing. Martin Krafl
Mluvčí prezidenta Václava Havla.

Když se dnes dívám zpátky, tak toho ale nelituji. V jistých ohledech jsem po škole byl pro budoucí zaměstnavatele přínosem spíše díky své praxi, než díky mým teoretickým znalostem. Ty ale také zpětně využijete v povolání společně se schopností orientace a se samostatností, které vám vysoká škola dává. Například když máte pod sebou řadu pracovníků a máte být organizačně manažerský typ. Zúročí se vám zkušenosti s organizací času, přednášek, plněním a časováním studijních povinností a podobně.

K vaší dosavadní práci jste se podle vlastních slov dostal náhodou. Přesto však pro ni člověk musí splňovat určité předpoklady. Jaké to jsou?

Paradoxně jsem ke všem svým zaměstnáním přišel náhodou. Vždy se objevil někdo, kdo mě někam doporučil. Do Kanceláře prezidenta mě doporučila moje profesorka. Absolvoval jsem sice konkurz, ale tehdy jsem nevěděl, že se právě účastním výběrového řízení.

V práci, kterou jsem doteď dělal, jsem uspěl díky širokému rejstříku schopností, které jsem nabízel, aniž bych o tom třeba sám věděl. Vždy jsem s nadsázkou říkal – Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Dokázal jsem nabídnout nejen jazyky, zkušenosti z mediálního světa, ale také ekonomické a obchodní vzdělání, studoval jsem mezinárodní vztahy a diplomacii, v praxi jsem se naučil někoho reprezentovat. Nikdy jsem se vlastně úzce neprofiloval. Lidé v mé branži, lidé z novinářského světa bývají lepšími profesionály, když nemají jen úzce zaměřené vzdělání ve svém oboru. Například novinář, který je ekonom, přírodovědec nebo právník je na tom lépe než absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních věd. Psát se naučíte, ale odborný základ musíte dohledávat.

Prošel jste médii – moderoval jste v rádiu a působil jste v televizním zpravodajství. Jak vnímáte českou novinářskou realitu teď, z druhé strany?

Myslím si, že se u nás mediální svět změnil a vyvíjí se. Svobodu tisku máme od devadesátých let a s ní museli přijít novináři nezatížení minulostí, to znamená novináři mladí. Mám pocit, že u nás chybí matadoři. Zkušení lidé, kteří by mohli objektivně dávat analýzy a prezentovat názor, který by byl respektován. Chybí nám moderátoři politických diskusí, jako je tomu třeba v USA. Nemáme dostatek starší novinářské generace, která by měla čistý štít a přitom měla dostatek životních a profesních zkušeností, aby byla respektována. Druhý problém je podstata existence médií. Po roce 89 byla podle mě média profilována politicky, takže se dalo docela jasně říci, na kterou stranu politického spektra se přiklání ten který novinový titul. Když bych se vás zeptal dnes, tak budete mít potíž noviny jasně zařadit. Média byla nucena na trhu v rámci konkurence myslet ekonomicky. Dnes jsou novináři vázáni svou loajalitou k listu s ohledem na komerční úspěch, nikoli na politický směr. V reklamě na deník se nedozvíte, že si máte noviny koupit, protože se tam dočtete o nějakém politickém skandálu či aféře, ale protože je tam přehled nejprodávanějších aut v republice nebo honorářů, jaké vydělávají umělci. Vše se to posouvá spíše komerčním směrem. Co se týče televizní branže, mám pocit, že náš trh je malý. Opět zde chybí dostatek zkušených televizních novinářů. Často vidíte na obrazovce velmi mladé redaktory, kteří jsou spíše mediálními hvězdičkami, než vlastními novináři.

Pracoval jste sedm let jako vedoucí tiskové služby Kanceláře prezidenta republiky. Co všechno se za touto funkcí skrývá?

Záběr byl široký, možná ani ne z podstaty mé funkce, ale spíše z praxe, kterou vykonávám. Byl jsem vnímán jako zástupce mluvčího prezidenta, mluvčí prezidentské kanceláře, zároveň jsem plnil nepsanou funkci mluvčího první dámy České republiky. Vedle toho jsem vedl tým mladých lidí, jehož úkolem je připravovat veškeré mediální aktivity prezidentského páru. Navštěvuje všechna místa, na která jedou, snaží se vytipovat vhodné příležitosti pro fotografování, domlouvá chvíle, během kterých mohou poskytnout interview nebo vyjádření pro tisk. V zahraničí navíc tisková služba připravuje určité public relations pro pracovní nebo státní návštěvy. Vydává materiály o prezidentovi a České republice. Kromě toho zprostředkovává každodenní styk s novináři, zodpovídá desítky dotazů a zajišťuje distribuci prezidentových vyjádření, projevů, tiskových oznámení a podobně.

Jak dobře jste díky své funkci poznal prezidentský pár?

Hodně dobře. Já jsem se daleko více věnoval i agendě rodiny Havlových, narozdíl od mluvčího prezidenta pana Špačka, který působil ve vyloženě politické rovině. Díky mé činnosti při hospitalizaci prezidenta v Innsbrucku jsem měl možnost poznat prezidentský pár velice zblízka. Nikdy jsem ale neprezentoval názor týkající se jejich soukromí bez konzultace s nimi. Takový vztah musí být založen na důvěře, protože i já se někdy musel chovat jako bulvární novinář, abych dokázal na dotazy bulvárních novinářů odpovídat.

Jednou jste řekl, že si s manželi Havlovými netykáte. Změní se to teď, když pan Havel nebude prezidentem a paní Havlová první dámou?

Myslím si, že ne.

Ing. Martin Krafl
Mluvčí prezidenta Václava Havla.

Stalo se někdy, že jste vy sám v něčem ovlivnil jejich názory?

Kdybych s nimi o některých věcech nediskutoval a jen „papouškoval“, co je mi řečeno, tak bych svoji práci neplnil dobře. Byl jsem zde od toho, abych je upozorňoval na určitá mediální rizika a abych o nich diskutoval. Ne vždy museli souhlasit se vším, co jsem navrhl, a já nemusel mít vždy ve všem stejný názor jako oni. Výsledná prezentace názorů manželů Havlových byla výsledkem naší dlouholeté spolupráce a vzájemné diskuse.

Ztotožňujete se s politickými názory pana Havla?

Soukromě? V naprosté většině případů ano. Ale i kdyby tomu tak nebylo, tak to není podstatné. Musel jsem loajálně prezentovat názor toho, koho zastupuji.

Loni jste v Lidových novinách reagoval na fejeton Ludvíka Vaculíka, který odmítl homosexuální vztah jako nízký, směšný a úchylný. Do jaké míry si může člověk, který především tlumočí názory někoho jiného, dovolit prezentovat veřejně své vlastní názory?

Je to takový uzavřený kruh, který splývá. Kdyby to byl názor týkající se výkonu funkce prezidenta, jeho manželky nebo prezidentské kanceláře, musel bych ho konzultovat. Tehdy má přednost názor toho, koho reprezentuji. Na druhou stranu se někdy mluvčí může dostat do situace, že ho společnost díky jeho práci začíná vnímat jako respektovanou osobu a on je dotazován na určitou věc. V tu chvíli vystupuje sám za sebe, ale přitom stále reprezentuje ty, které zastupuje.

Můj veřejný coming-out byl krokem, kterým jsem chtěl předejít diskreditaci mé práce. Určitá skupina novinářů mě tehdy dostala do situace, kdy jsem mohl být vydíratelný kvůli něčemu, o čem společnost zatím nevěděla. Když ale o něčem nemluvíte nahlas, neznamená to ještě, že to tajíte. Někdy je potřeba mluvit o určitých věcech na rovinu a proto jsem to také udělal. A polemika s Ludvíkem Vaculíkem byla vzhledem k jeho názorům pro mě nevyhnutelná, cítil jsem to tak.

Jaký charakter lidí je vám blízký?

Mám rád lidi přímé, houževnaté, upřímné a flexibilní. Lidi, kteří dokážou naslouchat, jsou otevření a místo prvotního ne spíše přemýšlí, jak to udělat, aby mohli říci ano.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Strašně moc jsem chtěl být učitelem. Pak zpěvákem – to mi naštěstí ve škole vymluvili. A pak jsem se chtěl živit mluvením, což se mi vlastně splnilo, takže jsem docela spokojený.

A čím byste ještě v životě chtěl být?

No, něco by se našlo, ale nechám si to pro sebe.

Uvažujete o tom, že byste pracoval i pro příštího prezidenta?

Ano. Zatím na Hradě zůstávám a chystám se nabídnout své služby budoucímu prezidentovi.

Zatím není jisté, jak volba dopadne. Kdybyste si mohl vybrat, pro koho byste chtěl pracovat?

Jméno ze mě nedostanete. Ale samozřejmě mám svého favorita. Obecně bych chtěl, aby to byl člověk, který by dokázal na práci Václava Havla navázat nejen z hlediska jeho maximální lidské otevřenosti a ochoty naslouchat, aby to byl člověk kompromisu a důstojný reprezentant své země. Třeba z toho jeho jméno poznáte…

Děkuji za rozhovor.

Mohlo by vás zajímat: