Miloš Říha: Se Skautským institutem jsme chtěli jít na hranu mezi veřejností a skautingem

2. 11. 2021 | | Tuesday Talks Miloš Říha, ředitel Skautského institutu, SI, Šípek

Skautský institut na Staroměstském náměstí v Praze je otevřený od roku 2015.  Od té doby se k němu připojily další po celé republice. Sdružuje a vytváří program nejen pro skauty, kterých je v České republice více než 68 000, ale i širokou veřejnost. Pod Skautský institut spadá například i Skautský archiv a od letošního roku také Rybářský domek na Kampě, kde je v provozu volnočasové centrum. O projektech a historii Skautského institutu, ale i o vlastní cestě ke skautingu jsme mluvili s Milošem Říhou alias Šípkem, který je ředitelem institutu od roku 2013.

K čemu slouží skautské instituty a jaká je jejich činnost?

Skautský institut je ve výsledku spíš hnutí. Skauting je pedagogická myšlenka, výchova v hodnotách skautského hnutí nějakým způsobem pomáhá světu a institut na to podobným způsobem navazuje. Vznikl ze základní ideje, kdy na jedné straně je kolem nás vlastně ohromně zajímavá, rychle se měnící společnost, která prožívá opravdu zajímavá a velká témata a na druhé straně je skautské hnutí jako více než stoletá tradice. Skautský institut byl založen s cílem vypravit se na hranici mezi společností a tím hnutím. Myslím, že jak se společnost mění a pohybuje, má samozřejmě nějaký vliv na hnutí a zároveň když hnutí bude schopné být zajímavým a aktuálním, tak může do nějaké míry mít vliv na společnost. Pro mě je tedy Skautský institut něco jako myšlenka, výprava na tuto hranici tak, aby hnutí bylo schopné přemýšlet o současné společnosti a zároveň bylo pro současnou společnost aktuální.

Tím jsi načal mou další otázku, proč jste se rozhodli Skautský institut veřejnosti otevřít?

To bylo od začátku jasné. Chceme jít někam na hranici, tak na té hranici do jisté míry ztratí smysl otázka, kdo je a není skaut. Dnes je samozřejmě Skautský institut spousta projektů na několika místech v republice, funguje v něm okolo 200 lidí. Od začátku před těmi osmi lety jsme chtěli, aby se Skautský institut zhmotnil v nějakém fyzickém místě, kam ti lidé budou moc přijít. V místě, které bude žít zajímavým programem, budou sem chodit lidi, kteří něco znají a umí a bude je bavit to předávat lidem, které to taky zajímá. A budou za tím stát skauti. Potom začne být jedno, jestli sem chodí skauti nebo „neskauti“, protože ta témata jsou v nějakém smyslu společná. Ta hranice se nachází ve fyzickém prostoru, kde se potkává to skautské a „neskautské“. Hranice se neustále mění, musíš hledat, jaká jsou ta témata, která musíš řešit, musíš promýšlet, jak ten prostor vypadá, aby skauti pořád měli pocit, že jsou tady doma, ale zároveň aby to byl veřejný prostor. To jsou takové velké výzvy konkrétně pro Staromák nebo nově teď pro Rybárnu.

Jak vlastně celý institut vznikl?

Když to řeknu hodně zkráceně, tak Skautský institut vznikl už na začátku nultých let a hlavním smyslem platformy bylo pečovat o paměť Junáka. Junák má za prvé zákonnou povinnost dělat archivní činnosti a za druhé má samozřejmě zájem, aby se různé věci vázající se k jeho paměti neztrácely ze světa. Já jsem někdy kolem roku 2008 začal pracovat na ústředí Junáka a podílel jsem se na tvorbě kvazistrategie, jak by ta organizace měla do budoucna vypadat. Jedno z takových velkých témat, které se tam začalo formovat, byla identita a sounáležitost. V jádru tématu je kladení si otázky, co znamená být skaut v tomhle rychle se měnícím světě. Začali jsme postupně dělat projekty věnující se paměti, začali jsme si povídat s lidmi, kteří si prošli skautingem o tom, co jim to dalo do života a najednou nám došlo, že to není projekt, který může skončit. Že je zajímavé tyto projekty dělat, protože to je přesně výprava někam, kde ten skauting ještě není. Tak jsme tyhle projekty následně někdy v roce 2013 spojili se Skautským institutem a obohatili jsme vesmír toho malého archivu o všechny tyhle myšlenky, nápady a věci a tím se začala psát historie institutu.

Pod Skautský institut spadá i Skautský archiv, které projekty vytváříte v rámci něj?

Obecně jsou posláním tři hlavní věci. To první je právě péče o paměť hnutí. To neznamená jen ukládat věci do archivu, ale zároveň s tou pamětí aktivně pracovat. Co považuji za obrovský úspěch té práce posledních osmi let je, že v tuhle chvíli ten archiv reálně existuje a není to jen pár krabic někde v místnosti. V Praze Čimicích je teď místo, které je také otevřené veřejnosti, studentům, badatelům. Archiválie jsou zpracované, je tam vlastně i skautské muzeum. V jádru činnosti je tedy archivně-badatelská činnost, aby se důležité a zajímavé věci neztrácely ze světa. Když například někdo zemře a má za sebou zajímavou skautskou pozůstalost, tak nám jde o to, aby se nevyhodila do koše, ale zachovala se. Dnes je archiv opravdu velký a mnoho z věcí v něm je cenných, leží tam třeba kronika prvního dívčího oddílu v Čechách.

Na to navazují další paměťové projekty, kde nám jde o zpřístupňování paměti, aby byla v podstatě živá. V minulosti jsme dělali celou řadu výstav ve veřejném prostoru a děláme třeba i projekty pro skautské oddíly. Jeden z nich se jmenuje Hrdinové války, kdy si může oddíl z místa, kde funguje, najít nějakého skauta, který zahynul během druhé světové války a může se podle jednoduchého návodu vypravit po stopách jeho příběhu. Takových paměťových projektů je tam celá řada.

Jsou nějaké další projekty institutu, které bys rád vypíchnul? Vím, že tvoříte třeba projekt První krok.

Za Prvním krokem, nebo jak my tomu říkáme „Troufni si“, je jedna zásadní myšlenka. Mluví se už poměrně dlouho o vznikající nové cílové skupině, které říkáme dospívající dospělí. Vlastně lidé, které společnost považuje za dospělé, ale oni se tak necítí. Spadá tam opravdu hodně lidí a těžko říct, kdy to končí. To samotné slovo dospělost je zajímavé, co se za ním vlastně skrývá. Vymizely rituály, které byly s dospělostí spjaté. Společnost je celkově mnohem bohatší a člověk v ní může fungovat, aniž by v podstatě musel přijímat jisté druhy odpovědi. V tom je teď historicky zajímavá doba, kolik lidí může vyrůstat a žít v tomto spektru.

Na druhé straně je skauting, kde samozřejmě máme ve stanovách Junáka roverskou výchovnou kategorii, která ale končí ve věku pětadvaceti let. To já trochu považuji za zastaralý koncept, protože si myslím, že v podstatě by se dalo říct, že dospívající dospělí jsou nová výchovná kategorie. Nikde není napsané, kde úsilí skautské výchovy končí. Vždy se mluví o ambicích skautingu na mladé lidi působit v jejich formativních letech a z mého pohledu je dospívající dospělost zajímavý formativní věk. Samozřejmě už to není o tom hrát hry a uzlovat. Skautský institut kromě jiného je podle mě i forma dospělého skautingu pro tuhle cílovku. Projekt První krok a inkubátor Troufni si jsou nabídkou pro mladé lidi v tomto věku, jak si vlastně vzít něco na starost, jak proniknout do veřejného prostoru a zamyslet se nad přínosem společnosti v tom daném místě. Je to metoda, jak lidem v tomhle pomáhat, aby se nebáli a uvědomili si, že je v životě velice důležité být občansky angažovaní, pokud chceme, aby tento demokratický svět zůstal svobodný. Připadá mi to i hluboce skautské. Takže někde na pozadí je myšlenka skupiny dospívajících dospělých a je to forma práce v duchu skautských hodnot.

Pár otázek přímo na tebe, co a kdy tě přivedlo do skautu?

To je taková v podstatě trapná odpověď, byly to Foglarovky. Měl jsem je hrozně rád a pak se to potkalo s tím, že táta narazil na oddíl, kam jsem mohl chodit. Bylo to na začátku devadesátých let v době, kdy skaut nebyl tak in jako dnes. Jak byl 40 let zakázaný, tak devadesátá léta byla hodně těžká, protože se hledalo, jaká je role skautingu a byly tam různé generace skautů, které se hašteřily o to, jak by skauting měl vypadat. Organizace počtem členů neustále klesala, vypadalo to, že skauting skončí. To se ale povedlo zlomit a je hezké, že po těch třiceti letech od Sametové revoluce jsme v době, kdy ten skauting existuje nezakázaný totalitními režimy už zase tak dlouho, že si to místo silně našel. Drtivá většina lidí, která si skautem prošla, říká, že se jedná o dobrou zkušenost a začínají dávat děti do skautu. Myslím, že kdyby Junák dokázal víc lidi podporovat v zakládání oddílů tam, kde nefungují, tak těch skautů dnes nemusí být 70 000 ale třeba 150, tam bych viděl limit.

Čím myslíš, že je ještě způsobený nárůst zájmu o skauting?

To je kombinace asi tří věcí. Reálně je dnes demograficky víc dětí, za druhé dospělí, kteří prošli skautingem v dětství, jsou už ve věku, kdy mají děti a chtějí je dávat do oddílu. Za třetí se prodlužuje medián doby, kterou děti tráví v oddíle, což taky zvětšuje tlak na oddíly. Považoval bych to i za jednu z největších strategických výzev organizace umět to ještě víc nabídnout, podpořit lidi v tom, aby se nebáli zakládat skautské oddíly. Říct, že to není jaderná fyzika, že rodič, který sice nebyl od dětství skaut, ale ta myšlenka ho baví a láká, tak může založit skautský oddíl. Pokud si myslíme, že skauting hraje na světě pozitivní roli, tak má smysl pomáhat tomu, aby těch skautů bylo o něco víc.

Proč právě přezdívka Šípek?

Souvisí to s Rychlými Šípy, já jsem je miloval a uměl jsem doslovně citovat pasáže z knih, akorát jsem byl sám a takový malý, tak mi nezačali říkat Šípe ale Šípku. Bohužel to romanticky nesouvisí s tou rostlinou, což bych teď zpětně ocenil, ale spíš se jedná o zdrobnělinu od šípu.

Proč je podle tebe skauting důležitý i v dnešní době?

Společnost paradoxně po těch sto letech skauting objevuje ještě víc. Hrozně se mi líbí metafora sociologa Zygmunta Baumana, který říká, že „žijeme tak trochu v tekuté modernitě“. Nežijeme v žádné nesmírně nové době, která by kvalitativně někam skočila, ale žijeme ve státě, jehož podoba se formovala 200 let zpátky, používáme technologie jako spalovací motor a věci, které jsou staré 150 let, žijeme stále v časech křesťanské etiky. On říká, že jak se obrovsky zvedlo bohatství společnosti, tak některé věci, na které lidé byli zvyklí, že jsou pevné, se začaly rozpouštět. Ještě generace mých rodičů určitě žila v době, kdy bylo strašně důležité se pro něco rozhodnout, protože to rozhodnutí bylo v podstatě zdrojem pocitu jistoty. A my dnes poprvé žijeme v době, kdy pocit jistoty pramení z pocitu umět se správně nerozhodovat, protože každé to rozhodnutí jako kdyby zavírá vrátka. Lidi žijí s pocitem, že se o něco hrozně připraví, když se ožení, půjdou do práce a řeknou si, že ji budou dělat deset let. Proto si myslím, že skauting v těchto časech nabízí tři věci, které společnost oceňuje.

První z toho je, že skauting učí se učit. Lidi, kteří ním prošli, mají lásku učit se nové věci. Žijeme v časech, kdy existují zaměstnání, která před deseti lety neexistovala a za deset let budou zase nová a představa, že opustím školu a už budu hotový bez potřeby se učit, je mrtvá. Je proto zásadní naučit se učit, mít radost z nových věcí. Myslím, že to skauting v lidech nastavuje.

Druhá hodnotná věc je výchova k odpovědnosti. Důležité věci vznikají z toho umět se trochu rozhodnout. To, že děti zažijí vedení družiny, nebo že zažiješ pocit vrstevnické výchovy, kdy se někam jede a ty jsi zodpovědný za postavení stanů, to je vlastně strašně hodnotné. Lidi ve skautu to zažívají a jsou potom v různých situacích napřed. Skaut samozřejmě není jediným místem, kde lze tohle najít.

A za třetí skauting nabízí možnost zažít něco opravdového. Nemyslím banálně jen běhání po lese, pobyt v přírodě a dýchání čerstvého vzduchu, ale podle mě je pro člověka strašně důležité zažít něco jako třeba východ Slunce s partou kamarádů. Je to nesmírně formativní zážitek, to ti v hlavě zůstane a něco to tam dobrým způsobem nastaví. Obzvlášť v dnešním světě, který je často přetechnizovaný, s čímž nemá smysl bojovat, ale ten zážitek opravdových věcí, zout si boty a projít se potokem, jsou pro mentalitu člověka hrozně důležité.

Chtěl bys ještě něco zmínit?

Doporučil bych přijít do Skautského institut na Kampu, to je teď velký projekt, který jsme na začátku září spustili. Nachází se v Michnovském Letohrádku, což je nádherný starý dům, kde se natáčel film Jak utopit dr. Mráčka. Řekli jsme si, že bychom ho chtěli otevřít veřejnosti a celé to probíhá v duchu zásadní skautské myšlenky „učím se tím, že to dělám“. O věcech nemá smysl jen tak teoretizovat, ale vzít si je do ruky a zažít ten pocit materiálu a tvořit. Zatímco Staromák je spíš o velkých tématech, diskuzích, přemýšlení, tak Kampa bude víc o kreativitě a možnosti vyzkoušet si něco nového.

Foto: Skautský institut

Mohlo by vás zajímat: