Mladí by si měli obchodování s akciemi vyzkoušet

6. září 2010 – Petr Čermák
Ekonomika a politika - Rozhovory

Jak vypadá váš pracovní den?
Kolem půl desáté dorazím do práce. Nemusím spěchat, protože trh v USA otevírá až v půl čtvrté. Ráno procházím hlavně informace od účetních, brokerů a depozitáře, abych zjistil, jak jsem na tom s penězi a zda byly všechny obchody vypořádány. Další část dne studuji informace a analýzy. Buď mám něco rozečteného, nebo něco začínám číst. Ta práce je hodně o tom mít investiční nápady. To je to, na čem se vydělává. Když pak otevřou trh v USA, tak zadávám obchodní pokyny brokerům a sleduji dění na amerických trzích.

Máte nyní klidnější dny než po pádu Lehman Brothers?
Je pravdou, že jsem tehdy více pracoval. Bylo to zvláštní období. Nikdo tomu zpočátku nerozuměl. Největší obavy byly, že trh padá do jedné velké deprese, že se může opakovat rok 1929. Tenkrát jsem chtěl vědět, co se vlastně v reálné ekonomice děje, snažil jsem se to pochopit, zajímaly mě výsledky společností, například průmyslových či finančních, kterými se normálně až tak nezabývám. Bylo důležité odhadnout, zda se podaří finanční sektor zachránit, nebo zda se opravdu vážně zadrhl tok peněz. Zkoumal jsem, zda se spíše nejedná o paniku a jaký dopad to může mít na společnosti, které jsem držel v portfoliu – zdravotnictví, technologie či společnosti ze spotřebitelských sektorů. Teď oproti tomu hledám více další nápady, zabývám se věcmi, na které se dlouhodobě specializuji.

Co vás poslední dva roky přinesly?
Před krizí jsem říkal, že bych si chtěl jednou něco takového prožít. Člověk si o tom může číst, ale neví, k čemu tam přesně dochází. I když jsem to zažil, tak doteď vlastně pořadně nevím, co si z toho vzít. Je to situace, kterou lze velmi těžce předvídat. Objeví se něco překvapivého a stáhne to trh výrazně dolů. Měl jsem tenkrát podobné pozice jako hedge fondy, aniž bych se snažil nějak kopírovat jejich investice. Jelikož ty vyprodávaly pozice, které já jsem držel, tak jsem byl tři měsíce po pádu Lehman Brothers o šedesát procent níže, což bylo o sedmnáct procent více než pokles trhu.

Jak jste to přestál?
Teď už je to dobré, vrátil jsem se zpátky na zisk zhruba patnáct procent nad úroveň z doby před pádem Lehmanů, zatímco trh je stále zhruba deset procent pod svojí úrovní z počátku září 2008. Řekl bych, že jsem měl štěstí a udržel si chladnou hlavu. Díval jsem se na společnosti, které jsem držel a říkal si, že jsou to většinou vedoucí firmy v sektorech, které mají jasnou vizi. Teď bouchla v ekonomice bomba, možná budou jedno čtvrtletí či půl roku ve ztrátě, ale to neznamená, že by ta firma přestala prodávat výrobky a odešla z trhu. Paradoxně, jelikož to byli lídři a jejich menší konkurenti s velkým zadlužením odpadli, tak ta krize naopak pomohla mým firmám a mému portfoliu. Navíc jsem měl štěstí, že nikdo z vedení nepřišel a neřekl, ty to děláš špatně, tak tě vyměníme.

Nebojíte se, že zadlužení věští chmurnou budoucnost finančním trhům?
Myslím si, že trhy přece jenom porostou. Nakonec se ukázalo, že korporace jsou lepší správci peněz než vlády a státy. A společnosti musí nabídnout výnos, aby do jejich akcií někdo investoval. Navíc bohatnou nové země, jako třeba Česká republika a další rychle rostoucí ekonomiky, jejichž kapitál může časem nahradit úbytek kapitálu způsobený vytěsněním investic více zadlužených zemí. Také demografický vývoj naší generace signalizuje, že nelze moc spoléhat na státní penze, takže například já mám silnou motivaci spořit. Zvýšené zadlužení států povede k přímému investování, například přes penzijní fondy. Obecně je to ale určitě téma, které bude sledované.

Doporučil byste investovat studentům? Vybral byste spíš akcie nebo kolektivní investování?
Myslím, že když je člověk mlád, tak si to má s akciemi zkusit. Minimálně se něco naučí. V investování vždy musíte zaplatit školné, tomu se nejde vyhnout. Něco vyjde, něco ne. Ale když je investor mladý, i po neúspěšné investici si řekne, můžu to zkusit znova. Jsou to neocenitelné zkušenosti. Navíc se dá očekávat, že platově půjde mladý člověk taky vzhůru a jednou bude investovat větší částky. Učit se s malými částkami je výhodné. Navíc si člověk vybírá vlastní strategii. Dává to nadhled. Pokud budu mít v budoucnu nějakou práci, můžu také přemýšlet o tom, jestli bych v tomto podnikání nenašel dobrou investici. S fondy je to jako s auty. Někdo je fanda a rád si je opravuje sám, jiný preferuje to, že nic nezkazí a svěří to odborníkovi.

Jakou má dnes student VŠE šanci najít zaměstnaní ve finančním sektoru?
Jsou dva faktory, které to moc neulehčují. Před patnácti lety se český trh postavil z ničeho. Nevýhoda pro současnou generaci tak je, že většina pracujících ve financích jsou zhruba v mém věku, není to standardní věkové rozvrstvení, jako v jiných firmách. Lidé, kteří tam pracují, tam budou asi i pracovat dalších dvacet let, moc míst se neuvolní. Druhý problém je, že české banky jsou zprivatizované ven. I v našem byznysu funguje jistá centralizace. Dnes, i kvůli euru, je těžké si obhájit, proč by člověk měl například spravovat fond z Prahy, a ne z Bruselu, Paříže či Londýna. Na druhé straně kolektivní investování nebo správa úspor budou z těch segmentů, které budou mít potenciál nadprůměrného růstu. Lidem porostou úspory a budou chtít, aby jim je někdo spravoval. Není to tak, že by byl trh strnulý, že by instituce čas od času nenabíraly, nicméně není to jako ve velkých finančních centrech, kde těch příležitostí je podstatně více.