Můj milý deníčku…

1. 4. 2006 | | Sport

…tak další semestr je za mnou. Ze školy mě zatím nevylili, takže i těch hor se za odměnu dočkám. Navíc dostanu zápočet. Jede se v neděli. Bylo mi jedno kam se jede. Hlásil sem se na poslední chvíli, takže hlavně, že jedu. Máme mít i běžky. Může se jet s čímkoliv, ale běžky by neměly chybět.

…tak další semestr je za mnou. Ze školy mě zatím nevylili, takže i těch hor se za odměnu dočkám. Navíc dostanu zápočet. Jede se v neděli. Bylo mi jedno kam se jede. Hlásil jsem se na poslední chvíli, takže hlavně, že jedu. Máme mít i běžky. Může se jet s čímkoliv, ale běžky by neměly chybět.

Jede se do Harrachova a kdo si je třeba nevzal, stejně musel nějakým způsobem běžky splašit. Karosa je při odjezdu poloprázdná. Na harrachovskej autobusák dojela hbitě, dál už se ovšem muselo po svejch s lyžema na ramenou, do chatek pět minut. Za osm set týdně se nedalo čekat víc, dvě postele, někdo má i skříň. Ale hlavně, že je teplo a teplá voda.

Bydlím s Romanem. Je jedinej koho tady znám z dřívějška z redakce SL. Ostatní jsou na tom tak nějak podobně, většinou po dvou. O půl sedmé sraz ve společenské místnosti. V telce jedou Návštěvníci. Už ale jen obrazem. Slovo si bere vedoucí kurzu a sype ze sebe pravidla hry. Moc jich není. Prý když se nahlásíme, můžeme být tady v chatce i trochu hlučnější. S šantány (sám bych to tak nenazval) není problém. Minimálně jednou se musí na běžky, snowboardisti mají své družstvo a na svahu maj být v jedenáct. Venku -25 °C, proto tak pozdě, no a taky se bude pařit, logicky, první noc. Iniciativní se chápou slova a je tu další skoro oficiální sraz – účast povinná. Procházka Harrachovem nepřipadá v úvahu, takže první hospoda a už se to všechno seznamuje. Ráno v jedenáct bodlo. Permice stojí pět set šéďo na den. Vlastně dnes od jedenácti pět set dvacet pět. Myslím, že všichni ji projezdili. Dá se s tím totiž docela čarovat. ISIC slevy tu sice nevedou, ale když koupíš celodenní v osm, do dvanácti lyžuješ a pak se ti ji povede střelit, tak ten čas co prolyžuješ, tě stojí třeba páďo, to jde, ne? Tak jsem to dělal každej den a navíc jsem platil visou takže bylo za co pít, když mi v peněžence přibýval „cash“.

Jo a deníčku, to počásko! Jasno až na Sněžku a sjezdovky bez chyby. Teda ty „pisty“, ne ty moje pučený rossignolky. No a jezdíme v podstatě, jak chceme, žádný sjezdy v patnácti lidech a sraz v zatáčce. Svoboda! Roman ji teda odnes srážkou s ňákým němčourem a odpoledne už se chlubil novou dlahou, ale ještě pár dní se mi jezdit bez vláčku líbilo.

Večer zase všichni do šantánu, no nerad bych ti kecal, myslím že snad nějakej bowling? Druhej den jsem po poledni poprvé sklidil tržbu a těšil se na běžky. Skupinka deseti lidí je hodila na ramena, po kiláku pěšo nastoupila a jelo se. Beze mě ovšem. Osiřel jsem. Brácha, ten hajzl, mi neřek, že ulomil vázání, no a já to zjistil až po kilometrové tůře. Dal sem si teda vlastivědnou procházku Harrachovem, poslal pohledy (no jo, divíš se, že něco takovýho eště existuje, ale zrovna ty by ses měl prasit co nejmíň, tohle taky píšu do tebe a ne na blog!), spravil si vázání a po večeři sme poprve otestovali společenskou mísnost. Když společenskou tak věz, že i na společenské hry došlo… Abysme ale nebyli za neohleduplný, šlo se na didžinu. Další den probíhal v podobným duchu, jen sem se dostal na běžky. Krásná projížďka. Pět kiláků do kopce, zpátky z kopce. Otočka na pivo, polívku, palačinky, smažák, zabijačkový dobroty. No bašta. Poslední kopeček mi, ale malinko nevyšel. Nebudu ti to popisovat, ale srůstá to dobře. Ošetření na soukromé Harrachovské klinice bylo špičkové, jen to plato ibalginu mi určo nebude stačit. Bolí to jako čert, takže tu asi dál smrdět nebudu. „Tatínku – co děláš zítra? Něco bych od tebe potřeboval.“ No a ve čtvrtek už sem hezky doma v teplíčku.

P.S. Nikdo další kromě nás dvou se nezranil ani nezmrzl. O ostudě jsem taky nic neslyšel. Jo a celé se to jmenovalo LESY (divnej název pro chatu).

Milý Michalův deníčku, protože Michal běžky neustál a teď se válí někde doma v pohodlí, budu tě muset za něj dokončit já. Bude ti vadit, ak budem písať slovensky? Ty sa nebrániš, beriem to teda ako súhlas. Uvidíme čo na to povedia čitatelia na iliste. Musím ti povedať, že Michal je zradca. Vo štvrtok ma opustil a tak som farby Studentského listu musel hájiť celý zvyšok lyžáku sám. Ešte pred lyžovačkou som poctivo trénoval a zvládam toho naozaj veľa – rum, fernet, fernet, rum, fernet, pivo, víno a buřt. Určite som redakcii nespravil hanbu. No ale hra na kapitána Pufa ma trochu zmohla. „Kapitán Puf pije poprvé; Kapitán Puf, Puf pije podruhé, podruhé; Kapitán Puf, Puf, Puf, pije potřetí, potřetí a naposled.“ Nezvládol som to a tak som musel piť. Aspoň som zistil, že vykĺbené koleno naložené v liehu nebolí. Áno, vykĺbené koleno. Tiež som lyžák neprežil celkom bez újmy. Hneď v prvý deň som si dochrámal koleno, ale o tom ti Michal už písal.

On však nevedel, že toto zranenie mi pobyt v Harrachove spestrilo o dva výlety do Tanvaldu. Dal som si pizzu, kávu, kúpil som si noviny. Michalovi to však nevrav, závidel by mi. Veď vieš, to jeho nefunkčné viazanie na bežkách a zbytočný pochod. Okrem výletu mi vďaka kolenu každý so všetkým ochotne pomáhal a púšťali ma sadnúť si. Už som fit, chodím do posilovne a dávam si poriadne do tela. V práci však stále tvrdím, že ma to koleno šialene bolí a nemôžem sa premáhať. V piatok bola rozlúčková párty. Vymietli sme všetky obľúbené harrachovské hospody, dali si bowling a skončili sme na diskotéke. Ja som len sedel a závidel, ale zvyšok trsal, čo to dalo. Dokonca sme s nami zatiahli aj Janu, jednu z inštruktoriek.V sobotu sme upratovali. Marod mal výhodu, stačilo keď som zvyšok kurzu pobudil. Do Prahy nás cestovalo zopár. Niektorí to vzdali skôr, iní zostávali dlhšie. Družná atmosféra však dorazila s nami. Prvý týždeň semestra sme sa všetci stretli v jednej z Žižkovských krčiem a keď sa trochu oteplí, chystáme sa na tour de Žižkov.

Mohlo by vás zajímat: