Můj život je samá zákruta

2. 7. 2003 | | Rozhovory, Zprávy ze školy

Ve svém bytě na Žižkově mě přivítala dáma, jejíž životní dráha se nedá shrnout do pár slov jednoho odstavce. PhDr. Libuše Šilhánová byla jednou z původních chartistů, spoluzakládala Český helsinský výbor, jehož je dnes místopředsedkyní. Dříve mimo jiné učila sociologii na VŠE a i dnes se s ní zde můžete setkat na dvou přednáškách předmětu Lidská dimenze evropské politiky.

Ve svém bytě na Žižkově mě přivítala dáma, jejíž životní dráha se nedá shrnout do pár slov jednoho odstavce. PhDr. Libuše Šilhánová byla jednou z původních chartistů, spoluzakládala Český helsinský výbor, jehož je dnes místopředsedkyní. Dříve mimo jiné učila sociologii na VŠE a i dnes se s ní zde můžete setkat na dvou přednáškách předmětu Lidská dimenze evropské politiky (SMS_507).

Vzpomínáte ještě na svá studentská léta? Co jste vlastně vystudovala?

Víte, celý můj život je plný zákrut a zvratů, takže to bude dlouhé povídání. Nejdříve jsem začala, z jakési mladické poblouzněnosti, studovat na pedagogické fakultě obor lidová výchova a knihovnictví. V té době ještě dozníval masarykovský koncept osvěty širokých lidových vrstev, takže v rámci studia jsem dělala různé přednášky a pomáhala jsem s mimoškolním vzděláváním lidí. To bylo moc zajímavé. Nicméně pak v době, kdy jsem byla těžce nemocná, tento obor zrušili. Tak jsem potom nastoupila na Vysokou školu politických a hospodářských věd, kde jsem studovala filosofii a historii. Tato škola pak byla přetvořena ve VŠE, ale náš obor přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem potom studium dokončila.

A ty vzpomínky?

Na Filozofické fakultě to bylo zajímavé už jen proto, že mnozí lidé přece jen nebyli až takoví dogmatici a marxismus-leninismus na fakultě ještě nebyl tak zakořeněný. Setkala jsem se tam s mnoha zajímavými lidmi, kteří nás nutili přemýšlet. Například to byl pan profesor Jaroslav Klofáč, který začal jako první přednášet sociologii, jež byla do té doby považována za buržoazní pavědu. Učili jsme se empirickým metodám, dělali jsme malé výzkumy a hlavně jsme v porovnání s pozdějšími studenty 70. a 80. let mohli diskutovat. Byly sice určité hranice, za něž se nedalo jít, ale přesto to bylo velmi přínosné. Pak se také vraceli vyučující ze Sovětského svazu, kteří už přinášeli určité kritické myšlenky, protože věděli o některých hrůzách, které se tam děly.

A co Vaše pracovní dráha, byla také tak „zašmodrchaná“?

Možná ještě o trochu víc. Původně jsem chtěla přednášet na katedře filosofie, ale pro kádrový posudek mě tenkrát nevzali. Tatínek byl totiž vesnický lékař, což byl podle „kádrováků“ buržoazní původ. Já ale práci potřebovala, protože jsme měli s manželem už tři malé děti. Začala jsem tedy učit na základní škole, kde jsem mimo jiné v rámci domácích prací s děvčaty diskutovala o smyslu života a jiných filosofických tématech.

Z finančních důvodů jsem pak začala pracovat v nakladatelství Svoboda, které sice bylo při ÚV KSČ, ale sešlo se tam několik moudrých a tvořivých lidí, takže se nám dokonce podařilo do tisku dostat knihu o hrůzách nuceného vyhnanství v Kazachstánu. Byla to vlastně první taková realistická knížka o věcech, které se v Rusku děly.

Potom se mi naskytla možnost učit na VŠE sociologii a při tom dělat výzkum hodnotových orientací mládeže. V souvislosti s tím mi nabídli práci v Ústavu sociálně-politických věd (ÚSPV) při Karlově univerzitě, který vedl Pavel Machonin. Nicméně po srpnu šedesát osm nám výzkum zakázali. Rusové dokonce ústav obsadili jako možné centrum kontrarevoluce, podobně jako vinárnu Viola.

Po tzv. „Pražském jaru“ jste to museli mít vůbec těžké vzhledem k tomu, že Váš manžel Věněk Šilhán (mj. první porevoluční rektor VŠE, pozn. red.) byl členem reformní skupiny kolem Oty Šika a také sehrál důležitou roli na „vysočanském sjezdu“…

To máte pravdu. Pokud šlo o mé zaměstnání, ministr školství Hrbek, mimochodem hrozná kreatura, zrušil ÚSPV. Můj muž byl spolu s dalšími mnoha pedagogy VŠE propuštěn a pracoval pak jako bagrista v jižních Čechách. Já jsem ještě krátce působila na novém ministerstvu pro mládež a tělovýchovu, které mělo mít za cíl kultivovat a začleňovat do společnosti mladé lidi. Dokonce se tehdy ještě navazovaly kontakty se zahraničím. Nicméně za rok nás opět zrušili.

V té době jsem byla ještě ve straně, v šedesátých letech jsem si myslela, že by se poměry daly změnit zevnitř. V roce šedesát devět jsem ale byla na svou žádost vyloučena, což automaticky znamenalo, že nenajdu kvalifikovanou práci. Mohla jsem pracovat pouze jako dělnice Oděvní služby. Pracovala jsem na pletacím stroji a tím jsem si poničila páteř a po dlouhých peripetiích jsem dostala invalidní důchod. Pak jsem směla dělat různé externí práce, například překlady. Nakonec jsem pomáhala při psychologických výzkumech u profesora Matějčka, který byl vlastně jediný, který měl odvahu mi dát práci. On byl totiž schopný ustát tlak StB i poté, co jsem podepsala Chartu 77.

Nezhoršila se Vaše situace právě po podpisu Charty?

My do té doby byli už tak „otlučení“, že to byl spíš logický důsledek. Myslím, že nám už víc nemohli ublížit. Oni totiž k tomu, že nás dva perzekuovali pracovně, začali perzekuovat naše děti. Ty nemohly vystudovat. Dcera Kateřina šestkrát žádala o studium na medicíně a přes výborné výsledky u přijímacích zkoušek ji nepřijali. To, že takto trestali naše děti, jsme nesli velmi těžce. Synovi se tedy zázrakem povedlo proniknout na strojírenství, kde se pak zaměřil na vzduchotechniku. V roce sedmdesát jedna, kdy šel studovat, nebyl ještě ten mechanismus perzekuce studentů tak rozvinutý.

Nenapadlo Vás, snad i právě kvůli dětem, emigrovat?

Upřímně řečeno, spíš nenapadlo. My jsme tady tak nějak zakořenění a nemohli bychom bez tohoto prostředí být. Já například byla ještě v děvětašedesátém v Americe na sociologické konferenci, kde mně naznačili, že by pro mě měli místo, ale já jsem si to nedovedla představit. Nejenom že bych byla bez své rodiny, ale vůbec žít v tom cizím prostředí bylo pro mě nepředstavitelné. I manžel dostal nabídku ze Švédska, aby tam přednášel na vysoké škole, ale my to tady zkrátka nemohli opustit.

Vraťme se tedy ještě k Chartě. Vy jste v roce 1987 byla jednou z mluvčích…

Ano, v roce osmdesát sedm mě pan profesor Hájek požádal, jestli bych se nestala mluvčí Charty, čehož jsem si velmi vážila, ale zároveň jsem se bála, zda to zvládnu. Mluvčí totiž byli vystaveni velkému tlaku policie a byli neustále sledováni a šikanováni. Ten rok byl asi nejtvořivějším obdobím mého života.

Mohla byste trochu popsat, co to obnášelo? Dnešní studenti byli tou dobou ještě děti.

Charta vydávala mnoho dokumentů, které se snažily upozorňovat na problémy, které ve společnosti byly. Například nedostačující zdravotní péče, tehdy velmi ožehavé téma právo na shromažďování, zabývali jsme se porušováním lidských práv i ve spolupráci s Výborem na ochranu nespravedlivě stíhaných, který sledoval jednotlivé případy… Charta otevírala spíše ta obecná témata.

Tehdy k nám začali jezdit zástupci zahraničních organizací zabývajících se lidskými právy, se kterými jsme jednali a komunikovali.

V tom roce také začaly výraznější pohyby ve společnosti, lidé se ozývali. My si tenkrát uvědomili, že je třeba více komunikovat s veřejností a ne pouze „šustit papíry“. Takže jsme začali pořádat manifestace k různým příležitostem, jako bylo padesáté výročí úmrtí TGM a podobně. Větší shromáždění státní moc tvrdě potlačila těžkou technikou, ale například jeden spontánní průvod k výročí srpna 68, organizovaný mládeží, ji hrozně zaskočil.

Vím, že to pro Vás bylo neveselé období, přesto vzpomínáte na něj jen ve zlém?

Ne, člověk má často tendenci vzpomínat na humorné věci, takže si většinou dávám pozor, abych o té době nevyprávěla příliš odlehčeně, protože vůbec lehká nebyla. Na druhou stranu se nám mockrát přihodily opravdu úsměvné věci. Jednou mě třeba u výslechu požádali, jestli bych se před svými přáteli z americké ambasády nemohla zmínit o doložce nejvyšších výhod pro Československo. Podobně prý dostalo Polsko takovou doložku díky Lechu Wałesovi. Když jsem to pak vyprávěla tajemníkovi na ambasádě, moc se smál, že tohle v dějinách diplomacie nemá obdoby.

V souvislosti s výslechy mě napadá, nedávno vyšly seznamy konfidentů StB, co Vy na to říkáte?

My jsme od počátku, jak v Chartě, tak potom zejména v Českém helsinském výboru byli proti lustračnímu zákonu i proti vydání těchto seznamů. Bylo nám totiž jasné, že to nepostihne ty hlavní aktéry, ale i lidi, kteří se v seznamech StB ocitli spíše omylem nebo byli k podpisu donucení. Jistě, bylo mnoho udavačů, ale už tehdy jsme věděli o lidech, kteří se ke spolupráci zavázali pod strašným tlakem.

Můžu uvést konkrétní případ. Měli jsme známého, byl profesorem v Brně a signatářem Charty, s mým mužem se hodně přátelili. Jednou přišel, byl velmi skleslý a říkal, že ho nutí, aby na naši rodinu donášel. Vyhrožovali mu ztrátou práce, pro kterou byl velmi zanícený a bez níž si nemohl svůj život představit. Tak jsme se dohodli, aby to podepsal a můj muž jim jeho prostřednictvím dokonce posílal „vzkazy“. Tento pan profesor už umřel, ale objevil se hned po revoluci na seznamech a jeho žena to dodnes velmi těžce nese.

Takových lidí je určitě mnoho, kteří podepsali spolupráci pod tlakem ztráty zaměstnání nebo kvůli ženě či dětem, aby mohly vystudovat.

Neděsí Vás v poslední době narůstající podpora komunistů – často právě ze strany mladých lidí, po všem, co jste prožila?

To víte, že s tím nemohu být spokojená. Je tu nedostatek hodnocení historie, velká neznalost. Co mě děsí snad ještě více, je nárůst příznivců neonacismu. Za války zemřel v lágru můj milovaný strýc a já nemohu pochopit, že někdo tato zvěrstva znovu obdivuje.

Nechci porovnávat komunismus a nacismus. Už z toho důvodu, že komunismus měl mnoho dobrých myšlenek, jejichž provádění bohužel bylo modelu víc než vzdálené. Nedá se smazat i to dobré, co tento režim udělal, například zakládání školek a jeslí. Ale nelze zapomenout na hrůzy věznění a perzekucí.

Možná i proto přednášíte, abyste sdělila svou zkušenost mladým lidem, kteří tuto dobu nepamatují. Učíte i jinde než na VŠE?

Já dělám hlavně besedy se studenty na středních školách, což mě opravdu baví. Je pravda, že mladí lidé nemají příliš ponětí o tom, co se dělo. Horší ale je, když většinou zjišťuju, že nejenom žáci, ale i učitelé často nemají buď povědomí o té době, nebo necítí potřebu dětem o ní vyprávět, vysvětlovat jim souvislosti – jak pokud jde o komunismus, tak i nacismus.

Vy jste také mimo jiné místopředsedkyní Českého helsinského výboru. Můžete přiblížit okruhy jeho činnosti?

Helsinský výbor jsme založili roku 1988. Impulsem byly návštěvy zástupců různých lidsko-právních organizací. V roce 1990 jsme se pak nechali zaregistrovat jako organizace a začali jsme pracovat systematičtěji. V roce 1993 pak vznikly samostatné výbory – český a slovenský.

Naše činnost se odvíjí zejména čtyřmi směry. Jednak je to stále monitoring stavu dodržování lidských práv, o němž každoročně vydáváme zprávu. Druhá věc je výchova k lidským právům, to znamená semináře pro učitele, policisty, vězeňské dozorce, studenty… Pak také poradenství, protože není možné se zabývat lidskými právy jen v obecné rovině, ale je třeba pomáhat i jednotlivým lidem. Jde zejména o diskriminaci rasovou, z hlediska pohlaví nebo věku, případně problémy rodin, postavení dětí v rodinách. V rámci projektů se zabýváme i problémy ve vězeňství či otázkami rovných příležitostí žen a mužů. Čtvrtá linie je informatika v oblasti lidských práv. Máme dobře vybavenou knihovnu, jejíž velká část je i v elektronické podobě (http://www.helcom.cz/).

Mohlo by vás zajímat: