Kde se slunce odráží ve zlatých valounech

28. 7. 2006 | | Cestování

Země v jihovýchodní Asii, kterou navštěvuje dvacetkrát méně turistů než Českou Republiku, si tento nezájem zcela jistě nezaslouží. Při putování jsme postupně navštívili Vietnam, Kambodžu, Myanmar a nakonec Thajsko, ale právě Myanmar, bývalá Barma, mě okouzlil zcela určitě nejvíce.

Země v jihovýchodní Asii, kterou navštěvuje dvacetkrát méně turistů než Českou Republiku, si tento nezájem zcela jistě nezaslouží. Myanmar hraničí na západě s Bangladéšem a Indií, na východní straně pak s Čínou, Laosem a Thajskem. Na severu země se majestátně tyčí Himaláje, na jihu její bílé pláže omývá Indický oceán. Zemi, která svá kulturní tajemství před turisty stále ještě spíše skrývá, se mi poštěstilo navštívit na mé cestě po jihovýchodní Asii letos v únoru. Při putování jsme postupně navštívili Vietnam, Kambodžu, Myanmar a nakonec Thajsko, ale právě Myanmar, bývalá Barma, mě okouzlil zcela určitě nejvíce.

Proč do Myanmaru nejezdit…

Takto překvapivě začíná průvodce Lonely Planet, který však jako jeden z mála o této zemi alespoň píše. Od roku 1962 zde totiž vládne vojenská junta, která systematicky potlačuje jakékoliv pokusy o demokracii. Myanmar je jedna z těch zemí světa, kde jsou stále ještě praktikovány nucené práce, potlačovány menšiny, vězněni a zabíjeni političtí odpůrci a svobodné volby jsou zde stejně „svobodné“ jako u nás před rokem 1989.

Na nátlak zahraničí a myanmarských disidentů se vojenská junta v roce 1990 poprvé uvolila pro „free elections“, ve kterých (ne překvapivě) zvítězila i přes všechna opatření opoziční demokratická strana. Junta však i přes výsledky voleb vyřešila situaci machiavelisticky po svém, moci se nevzdala a všechny představitele vítězné demokratické strany uvěznila. Turisté mají na výběr buď tento režim bojkotovat a do země nejezdit, nebo naopak přivřít oči a pomoci místním lidem vydělat těch pár dolarů z turistického ruchu. My se rozhodli pro druhou variantu.

Tuny zlata v hlavním městě

Už po příletu do hlavního města Yangoonu, dříve Rangoonu, člověk ztrácí veškeré spojení se západním světem. Mobilní síť žádná, internet také ne – člověk se cítí svobodně nedosažitelný. Těch pár západních turistů se na letišti rozprchlo a pak už jsme se moc neviděli. Příjemné. Barmu navíc nenavštěvuje mnoho Američanů, protože Bush označil zdejší politický režim za blízký ose zla. Doslovně řekl, že cítí „deep desire for freedom to take place in Burma“, což v jeho diplomatické řeči může předznamenávat budoucí, ne zcela mírovou návštěvu.

Pětimiliónové hlavní město Yangon nezapře svou koloniální minulost. Přesto dominantou města zůstává zlatá Schwedagonská pagoda. Tento nejposvátnější buddhistický chrám v zemi vévodí celému městu a jeho stometrová výška vás vítá již při přistávání. Centrální pagodu, celou ze zlata, obklopují desítky dalších menších chrámů, také zlatých či pozlacených. Celkem tento architektonický skvost ukrývá 55 tun (!) čistého zlata a na vrcholku Schwedagonské pagody 5 tisíc diamantů k tomu. Jde o vcelku tristní kontrast, nacházíme-li se v jedné z nejchudších zemí na světě. Vydrželi jsme v tomto buddhistickém svatostánku až do večera, kdy, při troše štěstí a s dobrým průvodcem, užasnete nad barevně se třpytícími drahými kameny v zapadajícím slunci.

Naší další zastávkou v Yangoonu byl Bogyoke Aung San Market – obrovský třípatrový venkovní trh nabízející veškerý sortiment zboží, od řemeslných výrobků přes oblečení, kabelky až po sluneční brýle. Všechno nejznámější světové značky, padělky za několik dolarů či originál za pár dolarů navíc.

Spolucestující v černých brýlích

Jedním z nejúžasnějších míst v celé Barmě je bezesporu Golden Rock, dříve pro turisty zcela nepřístupný. Nachází se podle zvoleného dopravního prostředku čtyři až sedm hodin jízdy z hlavního města. My si naplánovali dvoudenní výlet s přespáním na vrcholu hory. Vzhledem k nedostatku času jsme si objednali auto s řidičem na celé dva dny. Jaké bylo naše překvapení, když nás kromě řidiče celou dobu doprovázel i další spolucestující v černých brýlích a s odměřeným výrazem – naše první setkání s diktátorským režimem a důkaz, že jsou turisti sledováni opravdu „nenápadně“. Při každé možné zastávce odešel někam telefonovat, pravděpodobně asi ujistit nadřízené, že se v Myanmaru opravdu nechystáme rozvracet režim.

Legenda o Buddhově vlasu

Golden Rock je sedmimetrový kámen balancující na úplném okraji útesu na vrcholu hory Mt Kyaikto v jihovýchodním Myanmaru. Obrovský balvan je celý obalený zlatem, což vytváří neuvěřitelnou scenérii při západu či východu slunce, které se v něm zrcadlí přes horské hřebeny až dolů do údolí. Kámen vypadá, jako by se měl každou chvíli skutálet a legenda praví, že je tak umně vybalancován díky existenci Buddhova vlasu, který leží na jeho vršku. Něco na tom asi bude, protože mě jiné vysvětlení nenapadá.

Jelikož se jedná o jedno z nejposvátnějších buddhistických míst, je samotný vrcholek hory relativně složitě dostupný. Buď se můžete nechat vyvézt na korbě nákladního auta spolu s dalšími Barmánci a buddhistickými mnichy nebo se vydat na vrchol pěšky. Našemu „agentovi“ jsme způsobili nemilé překvapení, když jsme se na tomto místě rozhodli, že se rozdělíme a na vrchol budeme pokračovat oběma způsoby. Až po chvíli zběsilého telefonování uznal, že s tím asi nic nenadělá, a nechal nás jít.

Při cestě možná potkáte pašeráky

Já pokračoval na vrchol pěšky a namáhavého výstupu jsem rozhodně nelitoval. Výšlap to byl sice skoro pětihodinový, teplota se držela kolem 40°C a vlhkost šplhala ke 100 procentům, ale výlet džunglí přes horské hřebeny stál rozhodně za to. Po celé cestě jsme kromě místních obyvatel a pár mnichů nepotkali už nikoho, což zážitek ještě umocňovalo. Na horských hřebenech, mezi maynmarskou a thajskou hranicí, se nachází jedna z nejznámějších pašeráckých stezek opia a heroinu na světě, takže jsme radši moc nepřemýšleli, co to ti tmaví kolemjdoucí nosiči s kamennými pohledy v svých pytlích přenášejí. Na vrchol, pár vyčerpávajících kilometrů i po vytesaných skalnatých schodech, které moc energie nepřidají, jsme dorazili zcela zpocení a znavení. Zato s pocitem, že byť je nám „už“ 23 let, stále nám to pěkně šlape.

Mnichem se asi nestanu

Celý vrcholek hory Mt Kyaikto kolem zlaté stupy je posvátný, takže musíte půl kilometru bez bot a ženám je vstup k zlatému valounu dokonce zakázán. Západ i východ slunce zrcadlící se ve zlatém balvanu na okraji útesu byl opravdu životní zážitek, i když jsme nestrávili venku celou noc v modlitbách jako většina mnichů. Ty se poznají jednoduše podle křiklavě oranžových tunik a nemají to vůbec lehké. Víra jim například striktně zakazuje jíst po poledni nebo se jakkoliv dotýkat ženy. Jelikož tyto dvě aktivity patří k mým nejoblíbenějším, buddhistickým mnichem se pravděpodobně nestanu.

Z hlavního tábora na úpatí hory jsme se následující den vrátili zpět do hlavního města Yangoonu. Náš dozor se již relativně uvolnil a občas se nám dokonce snažil svojí lámanou angličtinou popisovat památky, které jsme míjeli cestou. Začal si dokonce nakupovat suvenýry. Když se na jedné zastávce vrátil zpět do auta s velkým kloboukem, v sukni a černých brýlích, vypadal opravdu neuvěřitelně

Do týdne se přestěhovat za obzor

Z Yangoonu jsme pokračovali letecky do střední Barmy. Let vrtulovým letadlem nebyl nejpříjemnější, ale ve srovnání například s letouny v Laosu šlo určitě o moderní způsob přepravy. Laoská letadla totiž nemají ani elektronickou navigaci a piloti se při řízení orientují jen podle toho, co vidí z okýnka.

My se ale bezpečně přemístili 600 kilometrů severně do ohromujícího chrámového komplexu Bagan (dříve Pagan), obrovského opuštěného města pohádkových chrámů. Hned na letišti jsme museli každý zaplatit dvacet dolarů za vstup do chrámové zóny, ve které se nachází celkem 2217 pagod, volně roztroušených po okolních březích řeky Iravadi. Až do roku 1990 tvořily tyto architektonické stavby součást živého města Old Bagan. Pak se ale vláda v rámci podpory turistického ruchu rozhodla město násilně přesunout pět kilometrů jižně. Obyvatelům byla dána lhůta jednoho týdne, aby zbořili svůj domek, přejeli za obzor a tam ho opět postavili.

Pískem na kole není jednoduché

Bagan byl hlavním městem Barmy v 11. a 12. století. Z této doby pochází také všechny zdejší chrámy. V 13. století byl však vydrancován Kublaj Chánem a skutečný život se sem již nikdy nevrátil. Je to asi stejné, jako kdyby byly všechny evropské katedrály postaveny ve středověku na jednom malém místě, pak opuštěny a stovky let by si jich nikdo nevšímal.

Prozkoumat stovky chrámů je možno buď drožkou taženou koněm, nebo na kolech. My zvolili druhou variantu a místy to v hlubokém písku stálo opravdu za to. Až na zhruba 2200 chrámů jsme ale viděli všechny, což bychom pěšky určitě nezvládli.

Vzhledem k tomu, že devadesát procent turistů je vybaveno průvodcem Lonely Planet, pohybují se všichni návštěvníci po úplně stejných trasách ve stejných časech. Nejzřetelnější to bylo koncem dne: v průvodci byla jedna pagoda popsána jako nejlepší z těch 2217 pro pozorování západu slunce, takže byla naprosto obsypána snad všemi turisty v oblasti, zatímco jinde nebyl vůbec nikdo.

Relativně bezpečné exotické kouzlo

Jedna z velkých výhod při cestování v Barmě je, že se člověk může procházet všude celkem bezpečně – není tu skoro žádná kriminalita a nehrozí tu žádné nášlapné miny jako například v Kambodži. Tam jsme viděli desítky lidí bez nohou a rukou jako smutné následky setkání s minou v džungli nebo na polích. Po vietnamské válce zde totiž Američané zanechali přes osm miliónů nášlapných min, bohužel ale Kambodžanům neprozradili, kde se nacházejí.

Padesátimiliónová Barma zůstává stále jednou ze Západem nejméně ovlivněných zemí a nezřídka si zde člověk připadá jako cestovatel v čase. Přál bych jí, aby si i nadále uchovala své jedinečné exotické kouzlo, a všem Barmáncům a Barmankám, aby už brzy mohli i oni zazvonit na náměstí v Yangoonu svými klíči.

Mohlo by vás zajímat: