Mistr světa jde na migrujícího lahváče s mapou a buzolou

7. 4. 2006 | | Rozhovory, Sport

Petru Žaloudkovi je dvaadvacet a studuje třetí ročník magisterského studia obor Regionalistka a veřejná správa na Fakultě národohospodářské. Mimo školy se však stíhá ještě intenzivně věnovat orientačnímu běhu. Přestože tvrdí, že své závodění nebere jako vrcholový sport, ale spíš jako koníček, dokázal na podzimním mistrovství světa v orientačním běhu s migrujícími kontrolami doběhnout první.

Petru Žaloudkovi je dvaadvacet a studuje třetí ročník magisterského studia obor Regionalistka a veřejná správa na Fakultě národohospodářské. Mimo školy se však stíhá ještě intenzivně věnovat orientačnímu běhu. Přestože tvrdí, že své závodění nebere jako vrcholový sport, ale spíš jako koníček, dokázal na podzimním mistrovství světa v orientačním běhu s migrujícími kontrolami doběhnout první.

Není SMIK jako smyk

Možná jste o této sportovní disciplíně ještě nikdy neslyšeli. Pravda, orientační běh s migrujícími kontrolami (používá se pro něj zkratka SMIK) zní trochu záhadně, skoro až konspiračně, ale rozhovor s Petrem uvedl vše na pravou míru. „SMIK je orientační běh obohacený ještě o taktický prvek. Běžec se musí nejen orientovat v terénu s pomocí mapy a buzoly, ale musí počítat ještě s měnící se polohou obíhaných kontrol. Ty se pohybují podle „jízdního řádu“, který závodník spolu s mapkou dostane pět minut před startem. Je tedy nutné si dobře spočítat, kde v daném čase budou. Během závodu se totiž mohou ocitnout na třech různých pozicích. Trasu je třeba naplánovat tak, abyste oběhli co nejvíce kontrol, tak nasbírali co nejvyšší počet bodů, a zároveň dodrželi hodinový časový limit, protože jinak je běžec penalizován,“ vysvětlil mi Petr.

Snažím si představit, jak před startem několikakilometrového běhu terénem dokážu udržet stoupající adrenalin na uzdě a během pár minut řeším nelehkou kombinační úlohu. Asi to bude chtít hodně chladnou hlavu. „A zkušenosti,“ dodává Petr. „Situace je ještě navíc ztížena takovými záludnostmi jako jsou kontroly, které sice v plánku vypadají, že by je šlo oběhnout, ve skutečnosti však stihnout nejdou.“ Kontroly jsou podle obtížnosti (většinou vzdálenosti) ohodnoceny jedním, dvěma, nebo třemi body. Na závodníkovi je tedy rozhodnutí, které z nich oběhne a jaké pořadí zvolí. „Důležité je udělat si dostatečnou rezervu na vzdálené kontroly. Vydat se k nim totiž představuje riziko, že se nestihneš vrátit v limitu. Je proto lepší některé vynechat, než překročit vyhrazených 60 minut a dostat trestné body,“ poodhaluje strategii SMIKu mistr světa.

Trénink? Stačí šestkrát týdně

Petr se věnuje orienťáku od 10 let. Byl v dorostenecké reprezentaci, běhal téměř každý den, víkendy trávil na závodech. Dnes už je pro něj orientační běh hlavně zábavou a podle svých vlastních slov trénuje méně než dřív. Největší část přípravy orientačního běžce je věnována zlepšování běžeckých kvalit (vytrvalost, síla, rychlost), je však nutné zdokonalovat i dovednosti s mapou a buzolou. Běžci proto často při tréninku používají různě upravené mapy. Modifikace spočívá třeba ve vypuštění cest, vrstevnic nebo porostů. Cílem je naučit se co nejvíce spoléhat na buzolu. „K tomu jsou ideální noční tréninky. Nevidíš tolik členitost terénu, protože čelovka osvítí jen pár metrů před tebou, a ty musíš běžet podle buzoly,“ vypráví zkušeně Petr.

Kdo uteče, vyhraje

Orientační běžci většinou startují postupně, po jednom, v časových intervalech. Přesto se stává, že závodníci se na trati doběhnou. Pořadatelé se tomu sice snaží zabránit natahováním startovních intervalů, ale to zas nevyhovuje účastníkům, kteří čekají na startu příliš dlouho. U SMIKu je situace ještě komplikovanější, protože zde se startuje hromadně. Na moji otázku, jak zajistit, aby se vás jiný běžec prostě jen nedržel a „neparazitoval“ na vaší taktice, Petr s úsměvem pokrčil rameny a lakonicky odvětil: „Musíš být rychlejší a utéct mu.“ Když nepřestávám rýpat, doplňuje: „Samozřejmě se to stává. Závodníci, co se doběhnou, někdy spolupracují. V pravidlech to zakázané není a ani by to asi nešlo prokázat. Zatím se však nestává, že by se závodníci předem dohodli. Je to otázka cti, vymyslet vlastní strategii a vyhrát.“

Mistrovství světa je česká specialita

Jedna věc ohledně SMIKu mi ale zůstávala stále podezřelá. Jak to, že se mistrovství světa už poněkolikáté koná právě v České republice? Tato opatrná otázka vyvolá na Petrově tváři pobavený výraz: „Máš pravdu, MS je trochu zavádějící. Ale vysvětlení je jednoduché. SMIK si vymysleli kluci ze Slavie Praha. Mistrovství světa pořádají od roku 1994. Je to taková česká specialita. Asi jako skiboby nebo česká (národní) házená. Občas se zúčastní i zahraniční běžci, to ale jen v případech, když je MS ve SMIKu zařazeno do nějakého několikadenního závodu. Aby někdo přijel pouze na SMIK, se snad ještě nestalo.“ A přidává ještě perličku: „Vlastně jdu ve šlépějích svého kolegy z katedry Pavla Princla. Ten vyhrál MS v letech 2000 a 2003. Snažíme se udržet mistrovský titul na katedře.

“Nejoblíbenější disciplína? Lahváčový běh

Na můj dotaz, která délka tratě mu vyhovuje nevíc, se Petr nadšeně rozzáří: „Já mám nejradši sice trochu netradiční, ale o to oblíbenější, lahváčový orientační běh. Závodník běží podle paměti, mapa zůstává na centrálním místě. Když přiběhne na kontrolu, najde tam lahváče. Ale pozor, může být už vypitý! Cílem je tedy najít kontrolu s plným lahváčem. Strategie jsou různé a každý má svou taktiku. Na nejvzdálenějších kontrolách bývá jako bonus lahváčů víc.“ Jo, tak téhle motivaci rozumím.

Obecně o orientačním běhu

Orientační běh (OB) je sportovní disciplína, při níž se závodníci snaží v neznámém terénu najít kontroly s pomocí mapy a buzoly. Trasu mezi kontrolami si určuje závodník sám tak, aby je oběhl ve správném pořadí a v co nejkratším možném čase. Závodníci dnes na kontrolách už necvakají kartičky kleštičkami. Běhá se s čipem na prstě, který zaznamená proběhnutí kontroly i s mezičasem. Tratě orientačních běhů se člení podle doby trvání závodu – sprint (15 minut), krátká trať (35 minut), klasika (90 minut). Délka tratě je závislá na obtížnosti terénu. Klasický orienťák může měřit 10 km, když je terén kopcovitý, nebo 20 km, je-li trasa rovinatější. A to je čistá délka, závodník stejně naběhá mnohem víc. Běžci se většinou nijak nespecializují a závodí na všech třech základních tratích. Dále se běhají ještě tzv. dlouhé tratě, noční orienťáky, běhy s upravenými pravidly jako scorelauf nebo SMIK, případně příbuzné disciplíny – orientační běh na lyžích nebo na horských kolech (MTBO).

Mohlo by vás zajímat: