Nádherná příroda kontrastuje s obrovskou chudobou. Vítejte v Keni

18. června 2010 – Karolína Šklebená
Cestování - Reportáže - Říjen 2009

Po celodenním letu z Mnichova přes Dubai do Nairobi mě na letišti hlavního keňského města přivítal nepříjemný a podezřívavý personál pod pohledem po zuby ozbrojených vojáků. Nedůvěra ve vízum, vydané britskou ambasádou v Praze, a podrobné otázky na obsah batohu – mé první zážitky z Keni. K mé velké úlevě čekali na letišti zástupci organizace Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do hotelu. Cesta taxíkem ale pro mě coby čerstvého absolventa autoškoly byla mírným šokem. Napáchat během cesty minimálně deset dopravních přestupků a jet stylem, ze kterého by neinformovaný člověk nepoznal, že se v zemi jezdí vlevo, nebyl pro řidiče problém.

Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se s dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším, považuje je západ za symbol Keni. Značně tomu napomáhá i masajský štít na keňské vlajce. Příslušníci kmene věří, že Bůh jim věnoval veškerý skot na světě. Živí se proto tradičně pastevectvím a život celé vesnice, čítající zpravidla zhruba sto obyvatel, se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy ve vesnici staví domy, vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o domácnost.

Cesta za slony

V rezervaci Maasai Mara, která sousedí s tanzanským národním parkem Serengeti, nahání zvířata místo lovců s puškami turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, se v hledání zvířat opravdu vyznal. Při nečekaném vybočení z cesty se pak před námi objevil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů. Během projížďky se před námi náhle vynořila i sloní samice. Zastavila se asi pět metrů od auta a zvídavě si nás prohlížela, stejně jako my jí. Jakmile jsme vylovili fotoaparáty, k našemu překvapení se slonice otočila k nám, roztáhla uši, a zvolna se otočila. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky tomuto setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, přišla tedy na řadu svačinová pauza. Názor, že nechat se okrást malými opičkami může jen turista-blb, jsem si zde rychle upravila. Ihned po rozbalení svačin začal nefalšovaný organizovaný opičí útok. Zatímco nejmenší člen rodiny odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a přivlastnil si krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás uklidňoval statistikou, že okradených je devět skupin z deseti. Jako osvědčená pomsta prý fungují sendviče s feferonkovou náplní. Poslední den na safari, z celkem tří dnů, jsme vyrazili na cesty před svítáním. Keňa po ránu ukazuje svou chladnou tvář, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejztuhlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pochopí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Luxus a slum

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, je městem obrovských rozporů. Nová část se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem a moderním sportovním stadionem. Většina obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velkým zážitkem. Řidiči autobusů, kteři by v Rallye Paříž – Dakar uspěli i bez příprav, neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách pro ně neexistují. Místo promítání filmů během cesty prochází uličkou obchodníci a prodávají různé zboží. Někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách jízdy jsme vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. Do cíle, vesničky Nyamagagana v divizi Kuria West, jsme dorazili vyčerpaní, ale i přesto jsme nemohli odmítnout srdečné přivítání tamních obyvatel spojené s tancem. Oblast Kuria West se řadí mezi nejchudší v zemi, lidé se zde živí převážně zemědělstvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík. Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme poznali další, pro Afričany tolik typickou vlastnost. Kromě toho, že si potrpí na ofi ciality, veřejné proslovy a tituly, stejně tolik nevěnují pozornost komukoliv jinému. Během oficiálního představování africký protějšek bez omluvy zvedl mobilní telefon a se slovy „Go on, please,“ hovor vyřídil. Mobil slouží v Keni jako důkaz bohatství. Drtivá většina jejich majitelů však doma nemá ani elektřinu a za dobíjení platí.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách na jihozápadě mimo jiné způsobuje, že mnoho dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny a pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak působí několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.

Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami obydlí místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jako cíl cesty jsme si zvolili přístav Kisumu, které bylo vzdálené přes dvě hodiny cesty podle měřidel dopravce (ve skutečnosti čtyři hodiny). Přístav Kisumu, třetí největší město v zemi, je dnes známé světu díky blízkosti rodného domu babičky Baracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho z nich chovat, zatímco nám jeho matka pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, vydali jsme se proto na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku. Je nutné se obrnit, prodejci suvenýrů rozhodně mezi chudinu nepatří. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Neprozkoumané nezůstalo ani Viktoriino jezero, největší jezero černého kontinentu. To se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou přísně chráněných hrochů. Protože tlustokožci tráví celý den ponořeni ve vodě, navštívili jsme hroší zátoku večer. Loďka nás dovezla asi sto metrů od rodiny líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost příšery ve skotském jezeru Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Tady děti po škole touží

S přibližujícím se odjezdem z Keni jsme si uvědomili, jak moc si na sebe lidé zvyknou během měsíce a jak málo potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na stavbě školy a rozloučili se s místními. Také se rozběhly přípravy na projekt boje proti ženské obřízce, hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme odjeli do Nairobi a odtud každý sám domů. Když jsme se poprvé setkali s campleaderem, řekl: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemohou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.