Nebuď lama, svez se s ní! Klidně i ve švýcarských Alpách

27. 8. 2014 | | Cestování

Procházka po alpských horách s tak netradičním zvířetem na vodítku,
jako je lama, asi zní trochu absurdně. No, když byla ta možnost? Ale to bych
předbíhala události.

Už týden předem jsme sledovali předpovědi počasí v oblasti Bristen,
který leží ve švýcarském kantonu Uri. Naplánovanou jsme měli horskou
turistiku s noclehem v alpské chatě. Předpovědi hlásily to samé –
teplo, ale déšť a bouřky. Měli jsme štěstí. Téměř celé tři dny byly
příjemně slunečné.

Trasa k horské chatě Etzlihütte byla zpočátku jednoduchá –
asfaltová a především rovná. Občerstvili jsme se v sýrárně, kde jsme
ochutnali i další výrobky z kravského mléka. Posilněni jsme se vydali
už na strmější a náročnější výstup, proto i přestávky byly
častější. Na druhou stranu, vychutnat si místní krásu nejde jinak, než
se zastavit a pořádně se porozhlédnout. V Alpách platí, že cesta je
důležitější než samotný cíl. Do chaty ve výšce 2025 m. n. m. jsme tak
dorazili za tři hodiny.

Nejhezčí na horách musí být jezírka

Následující den jsme se rozhodli pro kratší túru po okolí a vydali se
směrem k jezeru Spillauisee. Po cestě jsme narazili na mnoho další
menších, či větších jezírek, chatek, samozřejmě i na stádo horských
krav. Ty jsou světle hnědé a na krku jim cinká tradiční pozlacený zvonec.
Spillauisee i jeho okolí je snad nepopsatelné. Poklidná panenská příroda,
nedotknuté místo, ticho.

Ponaučení? Nikdy nevěřte časovým údajům na turistických značkách.
Cesta nám trvala víc než dvakrát tak dlouho. Proto jsme zbytek dne strávili
regenerací koupáním v soudku s příjemně vyhřátou vodou a těšili se,
až dorazí lamy.

Lamy plivou, skáčou a potřebují dlouhý čas na
toaletě

Jak to bývá při všem exotickém, i „naše“ zvířátka byla pro
všechny tím pravým pozdvižením. Volně se pásla, běhala, plivala jedna na
druhou. Každý si je chtěl pohladit, ale lamy se bály víc nás, než my
jich. Dostala jsem do ruky vodítko s Poseidonem, jednou ze čtyř lam. A než
jsme vyrazili, podívala jsem se dolů na cestu, která nás čekala. Došlo mi,
že to nebude vyvenčení domácího mazlíčka. Strmý kamenitý terén dolů,
pak zas prudce nahoru, tempo neudáváte vy, ale zvíře, které vedete.

Lamy jsou vskutku rozkošné. Poměrně rychlé, mrštné, dobře skáčou,
přejdou snad jakýmkoli terénem. Neleknou se, když jim uklouzne kopýtko.
Díky nákladu na zádech jsou však poměrně široké, proto je riziko, že do
vás šťouchnou a vy upadnete. A k tomu – nerozumí. Zkoušela jsem
němčinu, francouzštinu, angličtinu i mateřštinu, ale lama asi mluvila
jazykem majitele – rétorománštinou. Proto jsem pak při povele „Stůj“
jednoduše použila ruce, při povele „Poklus“ zase potáhla za
vodítko.

Přešli jsme Chrüzlipass, průsmyk, a před námi se otevřel ještě
strmější sestup po klouzavém chodníčku do Sedrunu, malebné turistické
destinace. Cesta byla nezapomenutelná, nejen kvůli strachu o vlastní život.
Kráčeli jsme podél potůčku, který pak nabral spád, mezi vysokými
skálami, střídalo se slunečno, lehký déšť i přívaly mlhy. Lamy ale
celou cestu poslušně kráčely vedle nás, neplivaly, nesnažily se zdrhnout.
Nakonec jsme si s Poseidonem velmi dobře rozuměli a jak to tak bývá,
loučení bylo těžké. On se musel vrátit do lamího stáda, které čítá
na 25 kusů, my jsme v Sedrunu nastoupili na vlak a ještě naposled si
užívali pohádkové švýcarské Alpy.

Foto: autorka

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by vás zajímat: