K jakým neřestem se studenti přiznávají nejraději? K čokoládě a shoppingu

5. 5. 2012 | | Nezařazené

Na čem si stát pěstuje závislost? Je pop-ekonomie věda a mají se
studenti v otázkách morálky obracet na Tomáše Sedláčka z ČSOB?
Odpovědi na tyto otázky najdete v písemném rozhovoru s Petrem Bartoněm,
který na Národohospodářské fakultě přednáší například Ekonomii
neřesti.

Můžete našim čtenářům popsat, jakým tématům se v rámci
předmětu Ekonomie neřesti věnujete?

Ekonomie za posledních dvacet let udělala velký posun. Zatímco u nás se
s ní asociují stále tradiční otázky jako inflace, nezaměstnanost, růst
či konkurence a struktura jednotlivých odvětví, na Západě velká část
autorů pokračuje v tradici nahlížení na doposud neekonomické otázky
ekonomickýma očima. (A opět cítím potřebu zdůraznit, že to nejsou
takové ty Disneyovské oči se symbolem dolaru. O peníze zde jde až
v poslední řadě.)

Kurs tedy mapuje posledních dvacet let teoretického i empirického
výzkumu lidského chování ve vztahu s návykovými či jinak
„neřestnými“ statky jako cigarety, alkohol, drogy, prostituce, gambling, a
podobně. Jen kvůli doposud nedostatečné literatuře zatím nezahrnujeme
moderní neřesti jako používání žárovek či investiční
bankéřství.

Která oblast z ekonomie neřesti je mezi studenty
nejoblíbenějším?

Nejoblíbenější (přiznanou) neřestí je čokoláda a shopping.
Největší odbornou znalost se studenti snaží projevit v otázkách
spojených se sexem. Čekal jste snad něco jiného?

Provádějí studenti empirický výzkum v terénu?

Bohužel ne, i když k němu jsou nabádáni a „seminární práce“ má
velkou bodovou váhu. Vzhledem k velkému počtu studentů z fakult mimo NF je
vždy takřka nemožné vysvětlit, že seminárka není, „co
gůgl dal“.

Jak vysvětluje ekonomická věda různé přístupy státu
k řešení společenských problémů neřestí? Proč jsou některé
zakázány, jiné zdaněny a další ignorovány?

Zde spíše než ekonomická věda asi pomůže věda politická, snad
s přídechem historie. Je paradoxem, že jedna z fyziologicky
nejnávykovějších látek (nikotin) je „pouze“ daněna a stejný režim je
přitom zapovězen jiným látkám s odkazem na jejich (občas jen údajnou)
návykovost. Dnes je však tento přístup u cigaret pochopitelný, státní
kasy si na něm samy vypěstovaly závislost. Proč se jinde stát daňové
regulaci (či třeba licencování) vyhýbá a příjem raději přenechává
mafii, za jejíž potírání následně platí (v USA 50 miliard dolarů
ročně, velkou část za látky běžně užívané studenty VŠE)? Zeptejte se
sociologa, proč co volič volí.

Měl by se stát snažit neřesti regulovat a má na to morální
právo? Je to vůbec otázka pro ekonomii, nebo by nám zde měl nabídnout
řešení spíše filosof?

Jakkoli je dnes v Česku populární, že se moralisté vyjadřují
k ekonomickým otázkám (a tvoří i makroekonomickou strategii největší
banky na českém trhu), poctivý ekonom vám otázku na morálnost nezodpoví.
A to nehledě na to, že sám Adam Smith byl takzvaným morálním filosofem.
V jeho době byste třeba chemii od alchymie také moc nerozlišil a jen kvůli
výskytu nějakého slova („morální“) v názvu těžko usuzovat na obsah.
Vemte si Německou demokratickou republiku. Tedy pro odpověď na otázku, co je
morální, aby stát dělal, si zajděte do ČSOB. V ekonomickém kursu
můžeme pouze nabídnout klasické ekonomické odpovědi typu „pokud chcete
X, nejlepší (nejméně omezené zdroje planety plýtvající) cestou k jeho
dosažení je Y.“

V čem vidí ekonomická teorie rozdíl například mezi loterií a
marihuanou? Volí ekonomové jiná doporučení v závislosti na škodlivosti
neřesti pro společnosti?

Spousta návykovostí vykazuje společné prvky v lidském chování; a
nyní je jedno, jestli mají společný fyziologický základ biochemie mozku
(jisté studie naznačují, že u gamblera dochází k podobným procesům
jako u toxíka; jiné tvrdí, že jde o náhodnou korelaci). Ale „míra
škodlivosti pro společnost“ je pro ekonoma určitě důležitá. Studenti
zde vidí, že abstraktní pojmy jako „externality“ z nudných povinných
kurzů nabývají zcela praktických rozměrů. Ostatně tak bývají všude na
Západě postavena vysokoškolská curricula – povinné kurzy jsou nutným
zlem, jakousi lékařskou „ančou“, a tu skutečnou aplikaci do něčeho
reálného a praktického studenti dostávají až v kurzech volitelných. Je
smutné, že volitelné kurzy bývají na VŠE považovány za „dávačky“ a
jejich zásadnost nedochází i některým pedagogům. Ale aby si čtenář
odnesl také něco toho „praktického“. Měřit škodlivost podle škody
způsobené samotnému uživateli je metodicky složité; měřeno externalitami
způsobenými na jiných lidech je nejškodlivější látkou alkohol,
především skrze dopravní nehody pod vlivem. Zde je důležité rozlišit
externality ze spotřeby látky od externalit z obcházení státem zvoleného
regulačního rámce; tam mohou drogy napáchat mnohem více škody, jak
připomínají v novinách každý den oloupené babičky.

Jaký je vztah mezi ekonomií neřesti a pop-ekonomií?

Naprosto žádný. To, že se věnuje populárním tématům, ji nedělá
pop-ekonomií. Pop-ekonomie je snaha zprostředkovat fascinující výsledky
moderního ekonomického výzkumu čtivou formou i maminám v létě
v Jugošce u vody. My se v kurzu snažíme striktně držet vědy. Že je to
občas zajímavé a živé? To se občas stává i v lepších vědách.

Myslíte si, že pop-ekonomie přispívá u veřejnosti ke
zvýšení povědomí o ekonomii jako vědě?

Skutečná pop-ekonomie určitě. Má cambridgeská profesorka vždy
říkala, že základní princip lineární regresní analýzy by měl chápat
každý alespoň trochu inteligentní člověk i bez vysokoškolského
vzdělání (a to je přitom historička!). Vzhledem k tomu, že skoro každé
tvrzení o stavu světa a jeho fungování k nám přichází skrze
(případně modifikovanou) MNČ (metodu nejmenších čtverců – pozn.
redakce)
, je to určitě principiálně důležitější než na základce
odříkávat „prvoci, láčkovci“. Ale když už naše střední školy
selhaly, při dobré pop-ekonomii se nevyhnete zamyšlení nad tím, proč
vůbec ekonom tvrdí to, co tvrdí. Žel, u nás jsme s pop-ekonomií vlastní
provenience stále na štíru. A nedávný ekonomický bestseller „ke
zvýšení povědomí lidské společnosti o ekonomii jako vědě“ rozhodně
nepřispívá. Alespoň o ekonomii na této planetě tam není
takřka nic.

ilustrace: Lenka Sluková

Mohlo by vás zajímat: