New York přinesl samotu, nadšení i večeři s Hřebejkem

15. 2. 2018 | | Cestování, Kariéra Valné shromáždění OSN

Je to sice už více než tři roky, ale pro mě je to jako včera. Přišel mi e-mail ze školy, že se mám podívat na web, že je o stážích rozhodnuto. Vyšel mi New York. O půl roku později jsem už přelétala nad Manhattanem, oči navrch hlavy a v mysli jedno jediné nekonečné a dech beroucí “wow”. Začátek byl jako z filmu.

Neměla jsem pořádné bydlení, cestovala jsem úplně sama, v Americe jsem byla poprvé v životě a nikoho jsem v New Yorku pořádně neznala. Nikdo na mě nečekal, jen syrová realita velkoměsta s předraženým taxíkem, jehož řidič mě i přes “flat fare” dokázal parádně natáhnout.

První týden se nesl v podobném duchu. Hned po víkendu, kdy jsem jela poprvé do práce do Českého centra, jsem nastoupila do špatného metra, které jelo expresem na Upper West Side, přičemž já jsem se potřebovala dostat na Upper East Side.  Takových situací, kdy jsem v duchu nadávala sama sobě, že jsem někam jezdila, Českým centrům, že mi s ničím prakticky nepomůžou nebo Američanům, za to, že jsou prostě Američani, jsem zažila bezpočet. Začínaly od zoufalství při hledání bydlení, pokračovaly přes nakupování jídla a končily u mé neexistující pracovní náplně. Navíc jsem neměla čas se s nikým potkat a seznámit, takže jsem připadala osamělá jako snad nikdy před tím. Je to ironie ve velkoměstě, které má přes osm a půl milionu obyvatel.

Kupa spolubydlících a skoro filmová večeře

Záchrana přišla v podobě slovenské stážistky Kathy, která v New Yorku žije od malička. Věci se začaly měnit k lepšímu. Kulturní šok pomalu ustupoval a já si ve městě, které nikdy nespí, začala připadat jako ryba ve vodě. Díky rozmanité práci v Českém centru jsem potkala řadu zajímavých a inspirativních lidí. Zjistila jsem, jak funguje kulturní instituce a jak jinak jde také dělat diplomacie. Připravovali jsme například největší evropský filmový festival v New Yorku, který založilo právě České centrum a který v průběhu let expandoval. Na premiéru českého filmu Líbánky dorazil i samotný Jan Hřebejk, s nímž jsme pak byli na večeři.

I přes to, že můj tříměsíční pobyt provázela řada problémů, na něj moc ráda vzpomínám. Vyprávění o tom, jak jsem se jako správný Američan několikrát stěhovala – přesněji řečeno celkem čtyřikrát – vždycky všechny zaručeně pobaví. Skoro polovinu pobytu jsem bydlela na sdíleném bytě o čtyřech pokojích, dvou koupelnách ve dvaceti čtyřech lidech. Bydlení je v New Yorku strašně drahé a za tamní měsíční nájem bych mohla žít v Praze několik měsíců. Od školy jsem sice stipendium dostala, bez pomoci rodičů bych ale na stáž za velkou louži odjet nemohla. 

Velkoměsto, kde je všechno možné

V New Yorku se mi nakonec líbilo tak moc, že jsem se rozhodla vrátit. Už během stáže v Českém centru jsem si začala domlouvat stáž druhou, tentokrát na Stálé misi České republiky při OSN. Za pět měsíců jsem byla v Big Apple zpátky. V porovnání s předchozí stáží, to ale byla velká změna.

Od začátku jsem věděla, že celou dobu můžu bydlet na Stálé misi, což se rovnalo adrese na Madison Avenue kousek od Central Parku. V New Yorku jsem už měla pár kamarádů, na Misi navíc byli další stážisté, z letiště jsem jela metrem, ve kterém už jsem se neztrácela. Pravidelně jsem docházela do OSN na jednání Druhého výboru (Hospodářský a finanční výbor), Ekonomické a sociální rady, Valného shromáždění či Rady bezpečnosti a dalších orgánů a dělala ze zasedáních zápisy.

Ve volném čase jsme s ostatními stážisty nebo kamarády prozkoumávali New York a okolí. Možnosti, co továrna na sny, jak se New Yorku někdy přezdívá, nabízí, jsou neskutečné. Množství restaurací, barů a atrakcí, kam se dá jít. Všechno je možné. Dokonce i to, že jsem se do New Yorku po necelém roce vrátila nakrátko ještě potřetí, na tak zvaný „ministerský týden“, kdy se do New Yorku sjíždí státníci všech zemí světa, aby vystoupili na zahájení zasedání nového ročníku Valného shromáždění. Viděla jsem tak například Baracka Obamu, Vladimira Putina, Alexandra Lukašenka či bývalého zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho.

Foto: archiv Jany Kohoutové

Mohlo by vás zajímat: