Nový Zéland – celý svět na dvou „malých“ ostrovech

7. září 2009 – Romana Nečasová, Jan Valenta
Cestování - Duben 2009

Když jsme vítězoslavně oznamovali rodině a kamarádům, že jsme se po tvrdém výběrovém řízení dostali na výměnný semestrální pobyt na druhý konec světa, obdivem jim zasvítily oči a vyhrkli: „Super, přivezte nám klokana!“ Kdyby to slyšel nějaký Novozélanďan, asi by se opupínkoval. Austrálie je totiž novozélandský nepřítel číslo jedna.

Takže, abyste se případně nedopustili nějakého faux pas, zde je několik častých omylů na úvod. Na Novém Zélandu nenajdete klokany, koaly, vombaty, ani žádné jiné typicky australské endemity. Zato tam žije unikátní nelétavý pták kiwi a Novozélanďané jsou na něj patřičné hrdí, proto si také říkají Kiwíci. (Nezaměňujte s ovocem, to označují kiwi-fruit.)

Ač tyto země leží prakticky vedle sebe, novozélandské klima není stejné jako australské. Především tam hodně prší. Většina území spadá do oceánského mírného klimatického pásu a počasí se příliš neliší od Skotska. Jen nejsevernější část zasahuje do subtropů a je tam hodně teplo, ale ne vyprahlo jako v Aussie (Austrálie, pozn. red.).

V čem jsou si naopak země podobné je mýtus hlavního města. Tím novozélandským není nejznámější, největší a nejlidnatější Auckland, ale o mnoho půvabnější větrný Wellington. V čele obou zemí stojí britská královna, což se ani jedné z nich nelíbí a chtějí vyhlásit republiku. Vlajky mají v podstatě k nerozeznání a přívětiví a přátelští obyvatelé vesele emigrují z jedné země do druhé.

Náš výměnný pobyt

Nový Zéland se skládá ze dvou hlavních ostrovů, které tvoří druhou botu do páru k Itálii, najdete ho přesně na opačné straně zeměkoule. Časový posun je plus dvanáct hodin a dál už jet prostě nemůžete. Rozlohou nás předčí hned tři a půl krát, ale obyvatel má sotva polovinu. Většina z nich žije ve velkých městech teplejšího a průmyslovějšího Severního ostrova. Na Jižní ostrov pak zbývá pouhý milion lidí.

A právě na jihu liduprázdnějšího ostrova se nachází partnerská University of Otago. Naším novým domovem se stalo univerzitní městečko Dunedin, což je keltský výraz pro Edinburgh, a skotský vliv se tu opravdu nezapře. Se sto tisíci usedlíky, z čehož hned pětinu tvoří studenti, se jedná o čtvrté největší město Zélandu. Z Prahy sem doletíte za třicet hodin.

Náš studijně-dobrodružný pobyt započal v červenci uprostřed deštivé zimy. Jednoho krásného dne prostě začalo pršet a tři týdny nepřestalo. Deštivé počasí nás alespoň donutilo věnovat se intenzivněji studiu. V srpnu jsme dali zimě stylově sbohem helisnowboardingem (lanovku nahrazuje helikoptéra, pozn. red.) v novozélandských alpách a pak už každý víkend využívali jen k objevování nových míst. Po zkouškovém nás pak ještě čekaly skoro dva měsíce cestování.

Jižní ostrov v zajetí nedotčené přírody

Jižní ostrov je převážně farmářský, což se projevuje nekonečnými krásně zelenými kopci plnými oveček. Na jedné farmě jsme nocovali a krmili roztomiloučká jehňátka. Všude klid, pohoda. Mobil nechte doma, tady stejně nefunguje. Městečko Queenstown na břehu jezera uprostřed zasněžených hor, které je kolébkou bungee jumpingu a rájem pro milovníky adrenalinových sportů, nám naopak ukázalo rušnější život Kiwíků.

Na západním pobřeží ještě můžete navštívit dva ledovce a dokonce se po nich projít. Pro milovníky pláží je ideální Národní park Abel Tasman, kde najdete zlatý písek a čirou vodu. Pokud máte v oblibě víno, v Marlborough na severu Jižního ostrova produkují nejlepší Savignon Blanc. V oblasti hustě koncentrovaná vinařství navíc nabízejí degustace, a to, pozor, zdarma. Jen musíte hlídat, abyste to nepřehnali a nezalomili někde uprostřed vinic.

Nový Zéland je hlavně zemí trampingu neboli treků, jak říkají Kiwíci. Treky mají perfektně upravované a devět nejlepších Great Walks musí pokořit každý správný Novozélanďan. My se samozřejmě museli vydat k nejvyššímu vrcholku Mt. Cook (3800 metrů), kde sir Edmund Hillary trénoval svůj výstup na Mt. Everest. Očarovala nás zde nekonečná modř horských jezer. Na Zélandu jsme viděli nejzelenější zelenou a nejmodřejší modrou.

Asi k největším zážitkům patří návštěva Národního Parku Fiordland, kterým prochází údajně nejkrásnější túra na světě Milford Track (54 kilometrů). Čtyři dny s batůžky na zádech uprostřed nedotčené přírody, údolí dvou řek lemované starodávným lesem, horské sedlo nad úrovní vegetace obklopené majestátními horami, Sutherland Falls padající z 580 metrů, sluníčko, déšť, mlha, zbytky tajícího sněhu a závěrečná plavba loďkou z konce treku zpět do civilizace přímo Milford Soundem (nejznámější fjord), to vše jsou nezapomenutelné scenérie z našich cest. Nenechali jsme si ujít ani údajně nejkrásnější jednodenní trek Avalanche Peak, což je sedmihodinový výstup, který vás odmění neskutečným rozhledem po zasněžených vrcholcích kolem vás.

Severní ostrov láká nejen filmaře

Po více než pěti měsících jsme se museli s Jižním ostrovem rozloučit a trajektem jsme se přeplavili na ostrov Severní. V hlavním městě Wellingtonu jsme bydleli u kamarádky ze školy, která nám byla skvělou průvodkyní a jejíž rodina se o nás královsky starala. Nechybělo ani typické grilování jehněčího. Pohostinnost a vstřícnost Kiwíků prostě nezná mezí.

Z Welli (všechno zkracují) jsme pokračovali na sever přes další vinařskou oblast Hawke’s Bay, do patrně turisticky nejvyhledávanějšího národního parku Tongariro. Park se rozprostírá kolem největšího jezera Zélandu Taupo, které není nic jiného, než zaplavený kráter vulkánu, a vévodí mu tři mohutné aktivní sopky – Ruapehu, Tongariro a Ngauruhoe (neboli Hora Osudu z Pána Prstenů). Náš sen vyšplhat se po vzoru Froda na tuto sopku se však vinou počasí nevyplnil. Museli jsme se spokojit pouze s měsíční sopečnou krajinou mezi zmíněnými sopkami, zápachem síry, čoudícími děrami a tyrkysovými jezírky.

Další zastávkou byla několik set kilometrů vzdálená nejvyšší sopka Mt. Taranaki (neboli japonská Fudži z filmu Poslední samuraj). Dle legendy byly původně všechny sopky pohromadě, ale Taranaki prohrál souboj o sličnou sopku s Ruapehu a zdrceně se odebral do ústraní. Proto teď představuje osamocený dvouapůltisícový vrchol uprostřed nížin na západním pobřeží.

K nejturističtějším oblastem patří lázeňské město Rotorua rozprostírající se uprostřed aktivní geotermální oblasti. Nový Zéland leží na rozhraní dvou litosférických desek a tak o bublající bahenní louže, vysoko stříkající horké gejzíry, zápach síry, výpary a geotermální útvary všemožných barev není nouze.

Zároveň je Rotorua centrem maorské kultury. Maoři, původem z Pacifiku, přišli do Aotearoy jako první obyvatelé a jejich vliv je patrný hlavně v kulturní sféře. Maorština je úředním jazykem a vše má vedle anglického také maorský název. Ve světě nejznámějším kulturním prvkem je bojový tanec Haka, který před každým zápasem předvádějí hráči novozélandského ragbyového týmu zvaní All Blacks.

Geotermální aktivita je význačná i v severnější části ostrova. Kupříkladu věhlasná Hot Water Beach, kde si za odlivu můžete na pláži vykopat díru, do které prosakuje horká podzemní voda, stojí za vyzkoušení. Ale to už jsme v subtropech a tepla je i bez toho dost. Poslední destinací našeho velkého putování byl nejsevernější výběžek Cape Reinga, k němuž se za odlivu můžete dostat po Ninety Mile Beach. Řízení osobáku po pláži stejně jako sandboarding na osmdesátimetrových dunách patří ke skvělým zážitkům.

Nejsevernější výběžek ostrova je tak úzký, že z jednoho místa můžete pozorovat jak východ, tak západ slunce. V této oblasti se také nachází starověký les stromů Kauri, což jsou obří stromy s průměrem až pět metrů se stářím přes 800 let. Naše poslední dny u protinožců jsme strávili v Aucklandu, který nás příliš nenadchl. Vlastně nás spíše zklamal svým klasickým velkoměstským stereotypem. Za zmínku stojí pouze 310 metrů vysoká dominanta města s prosklenou podlahou – Sky Tower. K silným stránkám Nového Zélandu nepatří města, ale příroda. Loučení s touto krajinou bylo těžké.

Celý svět v jedné zemi

Nový Zéland nabízí vše, na co si jen vzpomenete. To nejlepší z celého světa na 270 tisících metrech čtverečních. Norské fjordy, americký Yellowstone, tichomořské deštné lesy, kanadská jezera, australské pláže, africké písečné duny, alpské pláně, grónské ledovce, islandské gejzíry a sopky nebo francouzské vinice. Neexistuje kousek země, na který byste nekoukali s otevřenou pusou. Kde jinde na světě byste mohli v jeden den lyžovat na sopce, jít surfovat a nakonec se projít deštným pralesem?